Dagmar Vaněčková

S vděčností

Stává se, že některé zprávy se dozvídáme až po čase. Tím spíše se pak citově dotkne oznámení o skonu dlouholetého přítele, vzácného člověka. Pan Johann z Morawitzů zesnul 18. ledna 2012 ve Vídeňském Novém Městě v požehnaném věku 88 let po dlouhé těžké chorobě. Zanechal vdovu Brigitte, pět synů, šest vnoučat a jednoho ze svých dvou bratrů. Naposled jsem ho navštívila na pozvání v kruhu jeho rodiny a početných přátel při oslavě 85. narozenin obou manželů.

Pan Morawitz a jeho choť se narodili v meziválečném Československu. Oba pocházeli z německých rodů a po druhé světové válce museli Československo opustit. Zanechali tam značný majetek. Rodu Morawitzů patřil například menší palác na Hradčanském náměstí, v němž je snad dosud rezidence rakouského velvyslance. Morawitzovi si však uchovali na rodná místa dobré vzpomínky, zajímali se o tamější novodobou historii. V 80. letech se Johann Morawitz stal horlivým spolupracovníkem nově založeného Čs. výboru při Mezinárodní společnosti pro lidská práva. Nejen v jeho případě se tak stalo na návrh Karla Schwarzenberga, tehdy předsedy Mezinárodní helsinské federace.

Pan Morawitz obětavě dojížděl z Vídeňského Nového Města do Vídně, mezi přáteli shromažďoval prostředky na podporu pronásledovaných obhájců lidských práv a jejich rodin v Československu, pomáhal rozšiřovat informace pro rakouský tisk, zejména v době konání následné helsinské konference ve Vídni. Po roce 1989 jsme dále udržovali přátelské vztahy, vídali se s ním a jeho rodinou ve Vídni i ve Vídeňském Novém Městě. On a jeho choť se osobně zúčastnili křtu mého prvního vnuka, k vánočním svátkům jsme si vždy vyměňovali blahopřání. Pak už jsem se mohla jen dotazovat jeho syna, zaměstnaného v Kathpressu, na otcův zdravotní stav. Pan Johann Morawitz zůstává v mé paměti příkladem nezištné dobročinnosti.

Také Jiří Hochman, legenda československé žurnalistiky, se dožil vysokého věku, ovšem do konce své pozemské pouti ve svěžesti. Ještě v listopadovém sdělení přes internet mi psal, že pilně běhá, plave, trénuje... Hochmanovy texty z konce šedesátých let byly útočné a originálně vtipné, jejich autor ani nadále nemlčel a stal se záhy terčem Státní bezpečností. Patrně proto utrpěl vážné zranění při autonehodě. Léčil se v Thomayerově nemocnici v Krči, kde jsme ho s mužem navštívili. Bylo to mé poslední osobní setkání, vícekrát jsme se neviděli. Pod hrubým nátlakem vrchnosti, o níž sepsal známou Kroniku místodržení v Čechách, odešel s rodinou do USA.

Dříve jsem se s ním vídávala vzácně. Jednou jsem ho požádala, aby přišel přednášet o svých zahraničních poznatcích, především z Ameriky, na Univerzitu 17. listopadu. Vyhověl a zajímavě, s kořením osobitého humoru, vyprávěl. S mým mužem si náramně rozuměli, měli podobnou povahu, se sklonem k rošťárnám na účet spolupracovníků. Don Špagát, jak můj muž štíhlému dlouhánovi říkal, zanechává nesmazatelnou stopu v dějinách novodobé československé žurnalistiky i ve vzpomínkách velmi početných přátel.

Na počest 85. narozenin dr. Františka Kautmana uspořádala koncem ledna v Klementinu jednodenní konferenci s referáty literárních kritiků a vědců pražská Společnos t Dostojevského. Autor mnoha vědeckých publikací, esejů, ale i vlastních próz a veršů je totiž prominentním znalcem díla F. M. Dostojevského. Především starší generaci je také znám jako výsostný vykladač a propagátor tvorby Franze Kafky, jemuž věnoval monografii Svět Franze Kafky, která vyšla v sedmdesátých letech samizdatem a po roce 1989 se konečně objevila na knižním trhu. Kautman byl spoluorganizátorem slavné liblické konference v roce 1963, která postavu a dílo pražského německy píšícího literáta světu připomněla. Seznam Kautmanových publikovaných knih i dosud nevydaných titulů by byl takřka nekonečný, neboť se jedná o tvůrce nadmíru pracovitého, s mimořádnou erudicí. F. Kautman nesměl v letech 1970–1989 publikovat, podepsal mezi prvními prohlášení Charty 77. Narodil se v Českých Budějovicích, kde jsem jej jako studenta poprvé potkala. Jeho matka i sestra byly rovněž literárně činné.

(Obsáhleji psáno pro Vídeňské svobodné listy)
Dagmar Vaněčková, Vídeň

Obsah Listů 2/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Dagmar Vaněčková

S vděčností

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu