David Voda, Ivana Drieschová

Šťastný Sisyfos

(Pocta Petru Spielmannovi)

Evropou obchází strašidlo primitivních škrtů. Museum Bochum v německém Porúří, někdejší azyl mnoha východoevropských svobodných kulturních a uměleckých aktivit (s druhou největší a nejvýznamnější mimočeskou sbírkou českého moderního umění), stojí na pokraji zániku. Městská rada vyhlásila v průběhu příštích deseti let jeho zavření, rozprodání sbírek a prodej muzejní budovy od věhlasných Dánů Bo a Wohlerta. Tento novodobý ikonoklasmus má ušetřit prázdné kase Bochumských směšných 1 240 500 eur ročního rozpočtu z celkového deficitu v řádech stovek miliónů. Do značné míry je bochumské muzeum dítětem celoživotního sisyfovského osudu českého historika umění Petra Spielmanna (kterého pozorný čtenář Knihovny Listů jistě zaznamenal jako objevitele Nezvalových zápisků z knihy Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech), dlouholetého ředitele bochumského muzea. Jako by se nad šťastným Sisyfem, žijícím dnes v. v. a v Brně, hrozivě zakymácela (krom obvyklého vlastního balvanu) celá hora.

-dv-

Setkání s Petrem Spielmannem

Loni v září byla v Kolíně nad Rýnem představena kniha Museum als Ort der Begegnung, kniha rozhovor s Petrem Spielmannem, dlouholetým ředitelem severorýnského Musea Bochum, který s ním vedl Hans-Peter Ries, jenž byl na počátku sedmdesátých let pražským korespondentem Stuttgarter Zeitung. Spielmann v ní chápe muzeum, a především to bochumské, které vedl po pětadvacet let, jako dynamické propojení a průsečík všech možných vztahů. Především se samozřejmě jednalo o setkání umělců s publikem, zároveň však i setkání umělců s muzeem a umělců mezi sebou, o diskusní fórum mezi návštěvníky navzájem, o setkávání různých druhů výtvarného umění v komplexních výstavách a také o setkání výtvarného umění s architekturou už při novostavbě muzea. Další setkání se odehrávala na osách výtvarné umění – hudba, literatura – divadlo v působení v komunální, regionální a mezinárodní sféře. Nejdůležitější setkání byla pro Petra Spielmanna ta na ose Západ – Východ, moderní umění ze Západu s moderním uměním ze zemí střední a východní Evropy. Jeho institut byl ve své době na světě jedním z mála, který se v době železné opony systematicky snažil o její překonávání. Tyto snahy podporovalo od konce sedmdesátých let organizovávání protestních akcí, jejichž účastníci se zasazovali o osvobození politicky pronásledovaných a uvězněných občanů z tehdejších socialistických zemí, mj. Václava Havla a Jaroslava Šabaty.

Z rozhovoru při prezentaci knihy vyplynulo, že i v Německu v době před pádem zdi nebylo mezi kulturní veřejností příliš nadšení pro umění z Východu, jak je – geograficky nesprávně – jmenovala. Důvodem bylo kromě pochopitelného konkurenčního komplexu i přesvědčení, že v totalitě umění vznikat nemůže a že kultura ze střední a východní Evropy na Západě místo nemá. Petr Spielmann však konsekventně a neúnavně opakoval, že umění jedné země tvoří celek a že se kultura značně ochuzuje, když chápe tvorbu umělců-emigrantů odděleně od těch, kteří žili a pracovali doma. Během celého svého působení na ředitelském místě muzea se proto snažil o překonávání finančních i myšlenkových bariér a není náhodou, když v závěru své knihy uvedl citát z Alberta Camuse o Sisyfovi: „... každé zrnko tohoto kamene, každý odštěpek této hory pro něho znamená celý svět. Boj proti vrcholu může zaplnit celé lidské srdce. Musíme si Sisyfa představit jako šťastného člověka.“

Petr Spielmann přišel do Bochumi jako mladý praktikant v roce 1969, aby podpořil tehdejšího ředitele Městské galerie umění Petera Lea. Jako jeden z prvních západoevropských ředitelů muzea rozhodl se Peter Leo sbírat soudobé umění ze zemí za železnou oponou. Spielmann jeho sběr rozšířil až k roku 1900, neboť si uvědomoval kontinuity poválečné avantgardy, která navazovala na přerušené tendence předválečné. V šedesátých letech byla Bochum středně velkým německým městem v průmyslovém Porůří s doly a slévárnami. Jejich pracovníci nepatřili zrovna k nadšeným návštěvníkům muzea, ale přesto se ve městě vytvořil aktivní spolek přátel umění a muzeum navázalo úzkou spolupráci s bochumskou univerzitou i s bochumskými umělci, kterým byla od sedmdesátých let věnována každý druhý rok souborná výstava pod názvem Bochumer Künstler. Dokladem sociálního zaměření městské a zemské politiky byl rovněž fakt, že až do devadesátých let byl vstup do muzea zdarma.

V černém srdci Německa

Původně se měl Spielmann v Bochumi zdržet pouze jeden rok, jeho pobyt pak oficiálními československými úřady nebyl prodloužen, odevzdal tedy československý pas a stal se emigrantem. Jeho vlastními slovy: „neplavec byl hozen do studené vody“. Začal tedy s podporou ředitele Lea v jeho práci, od počátku naplno pracoval v německém jazyce, prováděl výstavami, připravoval katalogy, spolupracoval s veřejností a získával detailní znalosti o umění Západu – především o umění severní Evropy a Německa, Holandska, Belgie, Švýcarska, ale i jiných zemí.

V roce 1972 zemřel Peter Leo a na místo ředitele byl vypsán konkurs. Ucházelo se sedmnáct kandidátů a místo dostal emigrant bez pasu Petr Spielmann, který se musel každého půl roku hlásit u spolkových úřadů. Úkolem ředitele muzea nebyla pouze organizace výstav, setkání a kulturních akcí, ale především nákup nových umělckých děl a rozšiřování sbírek. Bochum s okolím byly součástí „černého srdce Německa“, žilo zde množství gastarbeiterů s vlastními tradicemi a kulturou. Tak vznikl i nápad na výstavu pod titulem Gastarbeiter – cizí dělníci, projekt řeckého umělce Vlassise Caniarise, jenž proběhl v souvislosti s folklórním festivalem Kennade International, jenž se pokoušel integrovat jiné kultury jako obohacení kultury německé. V roce 1986 jiné kultury mapovala výstava Das andere Land, nad níž převzal záštitu spolkový prezident Richard von Weizsäcker. Tehdejší festival Kennade International navštívilo neuvěřitelných sto tisíc lidí.

Velký rozruch způsobila výstava Progresivní proudy v Moskvě 1957–1970, de facto první mezinárodní výstava undergroundové, neoficiální výtvarné kultury Sovětského Svazu na Západě. Frankfurter Allgemeine Zeitung reagovaly tučným titulkem Pašované zboží z Moskvy v Bochumi a věnovaly výstavě zdrcující kritiku, avšak ukázalo se, že i negativní kritika byla pro věhlas muzea důležitá. Největší přínos mělo pro sovětské neoficiální kruhy vypravení reprezentativního katalogu jako první významný doklad uznání jejích aktivit na Západě. Pro prezentaci „umění z Východu“ bylo nejdůležitější neustálé hledání kanálů po celém světě, neboť oni umělci nemohli obvykle posílat na výstavy svá díla oficiální cestou. Nemalé problémy přinášel tehdejší ředitel české Národní galerie Jiří Kotalík, jenž bochumskému muzeu na souborné přehlídky odmítal výpůjčky z fondů děl Národní galerie, a dokonce to zakázal i všem regionálním galeriím po celém Československu.

Velkého ohlasu dosáhly rovněž souborné výstavy Imaginace – mezinárodní výstava výtvarné poezie, Umění v boji proti násilí, válce a sociální nespravedlnosti, Kubismus a hudba – Hommage a Picasso, Císař Karel IV. a Evropa, Franz Kafka a Praha, Umění východní Evropy ve 20. století ve veřejných sbírkách Spolkové republiky Německo a Berlína, Sochařské sympózium, Aspekt utopie v umění 20. století, Maďarská avantgarda ve výmarské republice, Československé umění z vlastních sbírek, Východoevropská avantgarda ze sbírky muzea Bochum a ze soukromých sbírek, Za Španělsko – mezinárodní umění a kultura ke španělské občanské válce, Kde dlíš, revoluce? Volnost, rovnost, bratrství dnes, Evropské dialogy, Konference o Franzi Kafkovi, Arménie – znovuobjevení staré kulturní krajiny, aj. A výstava děl Josefa Čapka byla první Čapkovou retrospektivou na Západě!

Každou výstavu doprovázel katalog, méně či více výpravný, podle finančních možností, kromě toho vycházelo množství novinových článků, rozhovorů, reportáží. Spielmann vedl rozsáhlou korespondenci, takže v knize Museum als Ort der Begegnung se čtenáři na 300 stranách dostává komplexního i komplementárního vhledu do dějin muzea, do profesních i osobních dějin jeho ředitele.

Na zasedáních kulturního výboru města Bochum sváděl Spielmann boje o prostředky na nákupy nových děl pro muzeum. Tak se mu také podařilo koupit rané dílo Františka Kupky Sen, jež se stalo nejžádanější výpůjčkou muzea a bylo vystavováno v muzeích celého světa od Spojených států až po Japonsko. O Spielmannově nadšení pro muzeum svědčí také příhoda, jak nakoupil za své soukromé prostředky třináct kreseb a jednu litografii Kazimira Maleviče, a od místní spořitelny si na vlastní jméno vypůjčil 126 300 DM, díla uložil ve spořitelním sejfu jako protihodnotu a doufal, že v následujícím roce městská rada nákup schválí a on nebude muset splácet sumu ze svého.

Muzeum klidné krásy

Bochumské sbírky se postupně rozrůstaly a představitelé politických stran ve vedení města rozhodli, že je nutno muzeum rozšířit. Konkurs na novou stavbu vyhráli dánští architekti Jorgen Bo a Vilhelm Wohlert, autoři slavné budovy muzea moderního umění v Lousianě poblíž Kodaně. Bochumští spolu s architekty Boem a Wohlertem navštívili mnoho novostaveb muzeí po celé Evropě a ptali se na zkušenosti z provozu, hlavně na to, co funguje špatně či nefunguje vůbec, aby se vyvarovali chyb. Nová část muzea byla otevřena roku 1983. Petru Spielmannovi se v ní podařilo realizovat koncepci tzv. Kunst am Bau – setkání výtvarného umění se stavbou, s architekturou. Muzeum bylo postaveno tak, aby do něj proudilo přirozené denní světlo shora a mělo prostřednictvím stropní realizace přímý kontakt mezi exteriérem a interiérem, byly vystavěny terasy směrem k městskému parku, které se využívaly k výstavám pod širým nebem. Uvnitř muzea nebyla schodiště, nýbrž rampa, umožňují volný průhled mezi jednotlivými patry, jednu stěnu o velikosti 10x20 metrů tvořila plocha z matového porcelánu, navržená umělcem Morgensem Andersenem a vyrobená v Královské porcelánové manufaktuře v Kodani. Dalším markantním výtvarným dílem spojeným s architekturou novostavby byl velký gobelín československého Maďara žijícího ve Švédsku Endre Némese, utkaný v manufaktuře v Jindřichově Hradci. Pařížanka českého původu Terry Haass rovněž vytvořila obří plexisklové reliéfní stěny pro muzejní knihovnu atd. Umění se tak samozřejmě zapojilo do architektury. Slavnostní otevření muzea se konalo 23. 10. 1983 a Die Zeit psal: „Bochum získalo muzeum klidné krásy.“ Novostavba upevnila prestiž muzea, které získalo zcela jinou dimenzi a postavení na evropském muzejním „trhu“: náhle bylo salonfähig pro výpůjčky z mnoha kdysi uzavřených stran, například z Muzea Edvarda Muncha v Oslu či v Centre Pompidou v Paříži.

Čtyřstému výročí narození Jana Amose Komenského roku 1992 byla věnována zvláštní výstava, jejíž ideový rámec tvořily Komenského Labyrint světa a ráj srdce a Orbis sensualium pictus. Základním myšlenkovým principem výstavy se stala zásada, pocházející původně od Francise Bacona: „Rozum nepřijme nic, co předtím nezaznamenaly smysly.“ Patronát nad výstavou převzal ministerský předseda spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko, pozdější spolkový prezident Johannes Rau. K výstavě Labyrint světa a Lusthaus srdce vyšel rovněž rozsáhlý katalog s texty Johannese Raua, Václava Havla, G. W. Leibnize, J. G. Herdera, T. G. M. a mnoha dalších.

Za svoji práci obdržel Petr Spielmann dva roky před odchodem do důchodu v roce 1995 vysoké německé vyznamenání Verdienstkreuz am Bande des Verdienstordens der Bundesrepublik Deutschland.

V závěru knihy Spielmann vyčísluje finanční náklady své dlouholeté činnosti. Z rozpočtových přehledů plyne, že se mu v některých letech dařilo shromažďovat prostředky, které čtyřikrát překračovaly rozpočet, jenž byl muzeu určen ze zemských zdrojů. Získával sponzory, přesvědčoval umělce k darům a podílu na výstavách, dostával množství darů i mimo výstavní projekty apod. Willy Brandt kdysi vyjádřil názor, že je především úkolem státu, aby pečoval o rozvoj umění a financoval je. S muzeem jako se svým celoživotním dílem se Spielmann rozloučil mnohovýznamovou poslední výstavou. Projekt Totentanz – memento mori / aspekty smrti v umění. Tabuizované téma smrti Spielmann ukázal jako zdroj nové naděje. Výstava vrcholila Zmrtvýchvstáním.

Závěrem knihy jsou pod titulkem Přátelé, umělci, politici otisknuty texty o Spielmannovi, přehled jeho výstavních projektů z let 1972–1997, jenž dosáhl úctyhodného počtu 367. Komentář Spielmannova syna Marka, fotografa, upozorňuje na zvláštní světelné možnosti fotografování uvnitř bochumského muzea a podává vlastní důkaz – fotoreportáž z muzea. V podobném duchu je napsán i příspěvek architekta Petera Kroppa, pod názvem S vědomím souvislostí, kde budovu charakterizuje jako „moderní muzeum v tradici klasické moderny“.

Práce Petra Spielmanna je velice kompaktním a obsáhlým uměleckým i souborným dokumentem doby, kdy bylo zapotřebí obhajovat a objevovat umění střední a východní Evropy v duchu, v jakém je obhajoval Endre Némes, Spielmannův přítel-emigrant, ve svém proslovu při otevření nového křídla Musea Bochum: „Bylo by špatné se domnívat, že umění socialistických zemí je pouze odrazem západního umění. Dá se tam objevit mnohé, co má nový a vlastní charakter. Úkol, který si muzeum dalo, nepatří k nejlehčím. Je nutno mít podrobné znalosti struktury těchto zemí, osobní vztahy a diplomatické sklony, aby se mohla zvednout opona, jak tomu bylo krátce kolem poloviny šedesátých let.“

Avšak Spielmannova kniha není pouze pohledem zpět, poskytuje plejádu podnětů a nápadů pro muzejní a kulturní práci současnosti, pro propojení různých aktérů s jedním cílem, vytvořit muzeum jako místo setkání, jako místo dialogu k „nápravě věcí lidských“ v Komenského smyslu. I proto je škoda, že kniha dosud nevyšla česky a je dostupná – díky podpoře bochumské spořitelny – pouze německy.

Peter Spielmann (ed.), Marek Spielmann, Peter Kropp: Museum als Ort der Begegnung. Am Beispiel des Museum Bochum, Bochum 2010, 326 s., 500 obr., 29 eur.

Ivana Drieschová

David Voda

Obsah Listů 1/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

David Voda, Ivana Drieschová

Šťastný Sisyfos

(Pocta Petru Spielmannovi)

Setkání s Petrem Spielmannem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu