Libor Martinek

Blažíčkův přínos holanologům

Nakladatelství Triáda přineslo na trh kritické, komentované vydání dvou monografií Přemysla Blažíčka o poezii Vladimíra Holana a Karla Tomana.

Přemysl Blažíček vnesl do českého myšlení o literatuře kromě originálních soudů a čistého jazykového stylu dva výjimečné rozměry. Prvním je hledisko filozofického zájmu, v němž umění minulého století nabývá nového, oživujícího smyslu díky zprostředkující roli filozofie. Blažíčka v tomto ohledu orientovaly zejména texty H. Bergsona, M. Heideggera, M. Merleau-Pontyho a F. Nietzscheho, v českém prostředí pak styk s L. Hejdánkem, J. Němcem a J. Patočkou. Druhým Blažíčkovým vkladem je pohled na tvůrčí i provozní mechanismy akademické literární vědy, jenž zároveň představuje šanci pro tuto disciplínu a možné východisko ze současné slepé uličky nadbytečných textů o umění (inspirací mu byly osobnosti F. X. Šaldy, J. Grossmana a E. Staigera). Jako příslušník generace Mukařovského žáků si při poznání metodologických podnětů strukturalismu uchoval od této orientace kritický odstup a spolu s individuálně odlišnými cestami J. Lopatky, J. Vohryzka a R. Grebeníčkové představují jeho texty jednu z mála původních hodnot české literární esejistiky posledních čtyřiceti let.

Přemysl Blažíček (16. 4. 1932 v Matějově u Žďáru nad Sázavou–26. 4. 2002 v Praze) pracoval po ukončení vysokoškolských studií (1956) od roku 1958 po celý život v Ústavu pro českou literaturu, kde se podílel na tvorbě slovníkových a literárněhistorických příruček, zejména na čtyřech dílech Lexikonu české literatury (1985, 1993, 2000, 2008). Po letech 1968–1969 rezignoval na vědeckou kariéru, nepřistupoval na politické kompromisy, v letech 1969–1989 nepublikoval v oficiálních periodikách a ex private industria napsal pět pronikavých monografií o V. Holanovi (1969, vydáno 1991), K. Tomanovi (1979, vydáno 1995), J. Holečkovi (1981, vydáno 1992), J. Haškovi (1989, vydáno 1991) a J. Škvoreckém (1992). V procesu s českým hudebním undergroundem v roce 1976 se expertním posudkem angažoval ve prospěch stíhaných básníků. Soubor jeho časopiseckých studií a recenzí z let 1955–1969 a 1990–2002 vyšel v Triádě pod názvem Kritika a interpretace (2002).

Tento svazek obsahuje první dvě knihy Přemysla Blažíčka, napsané v šedesátých a sedmdesátých letech a vydané pak v letech 1991 (Sebeuvědomění poezie) a 1995 (Poezie Karla Tomana). Jejich sousedství je dáno chronologií vzniku i faktem, že jde o monografie o poezii (odtud souhrnný titul knihy). Editor Michael Špirit navázal edičně a typograficky na soubor autorových studií a článků Kritika a interpretace. (Následovat bude svazek s třemi dalšími Blažíčkovými knihami, které pojednávají o románech J. Holečka, J. Haška a J. Škvoreckého. Celkem třídílný projekt přinese v jednotné vydavatelské péči autorovo kompletní dílo.)

O nenormální situaci v české literární vědě po roce 1968 vypovídá fakt, že Blažíčkova disertační práce Sebeuvědomění moderní české poezie byla předložena k oponentuře (oponenty byli Z. Mathauser a Z. Pešat) a obhájena v dubnu 1970, ale teprve jedenadvacet let po obhájení a po uzavření strojopisu vypravil Blažíček svou práci knižně. „Délku trvání způsobilo zostření politických poměrů v Československu, k němuž došlo po srpnu 1968, resp. po dubnu 1969. Jako nestraník mohl sice Blažíček v Ústavu pro českou literaturu ČSAV (od 1970... pro českou a světovou literaturu) zůstat, ale v režimu časově limitovaných smluv a v kontextu politicky exponovaných událostí (prověrky a pohovory po r. 1970, účast na pohřbu J. Procházky 1971, J. Patočky 1977 apod.) bylo jeho zaměstnávání nepřetržitě ohrožováno. Zpožděné nebylo jen vydání jeho disertace, ale i kandidátského diplomu. Přestože byl datován dnem obhajoby, Blažíček ho obdržel až v květnu 1990.“ (M. Špirit).

Můžeme si na závěr položit stejnou otázku o jaké byla zmínka v úvodu: Nejde i v tomto případě o další rozmnožování redundantních textů o umění? Jsem přesvědčen že nikoli. Již delší dobu pozoruji tendenci kritiků zamýšlet se nad vlivy Holana na tvorbu současných autorů, a pokud se objekt jejich zájmu dokonce k oblibě autora Noci s Hamletem přiznává, je to pro vlivologicky orientovanou kritiku učiněný balzám pro uši. Stačilo by si však najít alespoň pasáž o Holanově metafoře, a vlivy Holana na kteréhosi současného poetu odsunout do říše pohádek a nonsensu. Sám jsem se o užitečnosti Blažíčkových studií o Holanovi, Tomanovi a Nezvalovi přesvědčil při zkoumání metafory krnovského básníka Dušana Cveka. Vyjdeme-li z rozvrstvení české poezie z hlediska metaforiky tak, jak to učinil Blažíček na materiálu poezie 30. let (s přesahem k symbolismu a dále k májovcům), má Cvekova metafora blízko k metafoře Tomanově a Nezvalově. Další příležitost ke komparaci nabízí srovnání Blažíčkových a Justlových přístupů k Holanovi (Blažíček se Justla, mj. autora souboru studií Holaniana z r. 2010 a autora koncepce básníkových sebraných spisů, nikde nedovolává) a ze současných „holanologů“ by mohl být konfrontován s Vladimírem Křivánkem jako autorem monografie Vladimír Holan básník (2010). Pochopitelně to nejsou ani zdaleka všechny možnosti, které Blažíčkovy práce bohemistům nabízejí k poučení a vyrovnání se s jeho vědeckým odkazem.

Přemysl Blažíček: Knihy o poezii: Holan – Toman, uspořádal, k vydání připravil a komentářem opatřil Michael Špirit, Triáda, Praha 2011, 471 s.

Libor Martinek (1965) je literární historik, editor a překladatel.

Obsah Listů 1/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Libor Martinek

Blažíčkův přínos holanologům

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu