Libor Martinek

O Miłoszovi – fakta a poznámky

Czesław Miłosz (1911–2004) se narodil v Šetejnách na území dnešní Litvy. Na Litvě se narodil i jiný velikán polské literatury – Adam Mickiewicz. Miłosz je mu – přímo, citacemi a parafrázemi nebo nepřímo (transtextuálně, přesněji řečeno) četnými aluzemi a loci communes – věrný. Je méně polonocentristický, jako by byl stále na cestě, ať už doslova v prostoru a čase, nebo v myšlenkách a v knihách – z Litvy do Varšavy, Paříže, Kalifornie, odtud zpět do Polska, do Krakova. A nebo – jak vtipně glosuje Miłoszův duchovní vývoj Jan Błoński – vyšel z názorů katechety kněze Chomského přes avantgardní a dokonce marxistické inspirace (brzy zpochybněné) k fascinaci existencialismem, fenomenologií a strukturálním funkcionalismem či helenisticko-platonskou verzí křesťanství; od strýce esoterika přes Lva Šestova, Simone Weilovou, Tadeusze Krońského, Roberta K. Mertona až po kněze Sadzika s výsledkem navrácení do katolické církve, byť za cenu osobních otřesů i pohoršení farizejů.

*

Druhá světová válka pro něj znamenala ztrátu možnosti návratu na Litvu, do domu rodičů a odchod do emigrace byl pro něj ztrátou Polska, „druhé vlasti“. Za oceánem musí znovu vybudovat domov nejen pro rodinu, ale zároveň svůj vlastní domov intelektuální, duchovní, v němž by si uspořádal myšlenky a nové zážitky. Jako umělec rezignoval na paradigma postupu na společenském žebříčku (působil od roku 1946 na polském konzulátu v New Yorku a jako kulturní atašé ve Washingtonu, od roku 1950 byl prvním tajemníkem velvyslanectví PLR v Paříži, než v roce 1951 požádal o politický azyl). V poezii se vrátil k zásadě napodobování, mimesis, které je chválou empirické reality. Věrný této zásadě velebí skutečnost, obdivuje se božskému i lidskému světu, jehož podoby umísťuje na obzor vlastní zkušenosti.

*

Od roku 1945 sledujeme rozpad polské poezie na dva proudy. Na jedné straně stojí básníci jdoucí ve stopách Juliana Przybośe, nejvýraznějšího autora krakovské avantgardy. Podle Przybośe je ideálním básníkem ten, pro něhož tradice přestává existovat, pro něhož je každé slovo objevem jako u dítěte. Pro Miłosze je však básníkem ten, kdo umí hovořit všemi jazyky, nikoliv ten, kdo je schopen stvořit výlučně vlastní jazyk. Snad proto Miłosz často opomíjí slovo „poezie“ a odvolává se raději na „řeč“. Nejdůležitější je podle jeho názoru schopnost obsáhnout lidskou zkušenost, především slovní, a požadavek zakořenění v minulosti, v historii, ale také otevření se nejrůznějším idiomům současnosti včetně populárních a vědeckých.

*

Základem Miłoszova stylu je jazyk inteligence, meziválečné a k tomu vileňské. S narůstajícími léty Miłosz obohacuje text lokálními výrazy, prohlubuje tak dojem „archaičnosti“, neobvyklosti, vážnosti, až důstojnosti své poezie, což zase vyvažuje současnými obraty nebo výrazy a neváhá užít ironie nebo satiry. V jeho tvorbě existují básně, které se z hlediska stylu jakoby lámaly na dvě části: část „archaickou“, v níž se vrací do krajiny dětství, jejíž jazyk je důstojný, zharmonizovaný až patetický, a část „současnou“ s převažujícím jazykem typickým pro konverzační styl.

Často se připomíná Miłoszův katastrofismus, jeho obava ze zániku společnosti nebo hodnot považovaných za nejcennější, neoddělitelné od kultury. Historický pesimismus ostatně odedávna provází jako stín osvícenské nebo socialistické utopie šťastné budoucnosti. V poezii nebo v literatuře obecně však pesimismus zřídka dostává racionálně uspořádanou podobu. Žije spíše z nejasných předtuch, ze strachu před sociálními nebo válečnými kataklyzmaty, z výskytu rozpadu a dekadence. Obava z totalitarismu, krize demokracie, předpovědi války se sice vtělily v básnický katastrofismus żagaristů, ale nešlo o nějaký literární směr, spíše o vyjádření pohledu na svět.

*

Jak postřehl J. Błoński, Miłoszova básnická obraznost se skládá jakoby ze třech vrstev. Nejstarší a snad nejsilnější byla vrstva mickiewiczovská, tedy osvícenská a romantická. Mickiewiczovské jsou zejména přesnost vidění, tak výrazný detail, až se zdá, že jde o halucinaci, ale také drsnost stylu, který více dbá na důkladnost než na zpěvnost nebo eleganci. Druhou vrstvou se stala praxe literárních avantgard dvacátého století. Těm Miłosz vděčí za odvážnou metaforu, hledání trefného a mnohdy neobvyklého výrazu nebo obratu. Důležitou inspirací se mu stali Anglosasové, ve čtyřicátých letech především Eliot, po válce Auden. Třetí vrstva je vědomá hra s cizím textem, ukrývání vlastního já, různé role lyrického subjektu. Často najdeme neobvykle vyjádřené výpovědi, jako bychom se setkali s tajemstvím, nečekaným básníkovým názorem, zkušeností, prožitkem. Miłosz se jen nerad čtenáři odkrývá a prezentuje. Svou jedinečnost a bohatství ukazuje v procesu poznávání, apercepce, jak sám říká – „záchrany“ světa. Není náhodou, že Miłoszova první poválečná sbírka měla právě titul Ocalenie (Záchrana, 1945).

*

Miłoszova poetika je budována na příchylnosti k detailu. Spočívá v quasifilmové posloupnosti obrazů, sestavování jedinečných zkušeností a pozorování (podtrhuje Kazimierz Wyka). Je budována na synekdoše, pars pro toto, na veškerých metonymických figurách. Události staví do protikladu k zákonům, jedince do protikladu společnosti (historii), fragmenty proti celku. Udivuje zřídka se vyskytujícími názvy, slovy, obraty, užívanými kdysi v zapomenutém stylu, dialektu, neexistujícími již v současném jazyce. Ve verších sledujeme patrný odpor k pokaženému, zautomatizovanému jazyku. Miłoszova poezie je v zásadě anekdotická, váže se na jeho vlastní četbu a cesty, sahá ke stylizacím a odívá se do historických kostýmů a masek (Edward Balcerzan). Básnické je zde to, co se neopakuje, co se nestává obecným vzorem. Také tím je Miłosz výrazně antisymbolistický.

*

Miłosz debutoval spolu s „druhými avantgardisty“ sbírkou Poemat o czasie zastygłym (1933), proto bývá rovněž řazen do skupiny vileňských „katastrofistů“, kteří se ocitli nejblíže surrealismu, poetice snu, diktátu podvědomí; vizionářsky je laděna sbírka básní s předtuchou válečné katastrofy Trzy zimy (1936). Koncem třicátých let je fascinován Maritainovou estetikou, a ačkoliv jeho kniha Art et scholastique z roku 1920 byla do polštiny přeložena poměrně pozdě (v roce 1938), představovala významnou křesťanskou inspiraci pro meziválečnou – jinak konstruktivisticky orientovanou – avantgardu. V roce 1945 vychází zároveň s Ocaleniem podobně důležitá sbírka Miejsce na ziemi Juliana Przybośe, ale Miłosz se rychle vzdálil těm, kteří obdivovali město a stroje, přičemž chtěli učinit svět šťastným radikálním společenským převratem. A čemu se posléze naučil jako člověk a umělec v emigraci?

Miłoszovou silou bylo to, co hudebníci nazývají „prací s motivem“ – to, co umožňuje neustálou změnu a proměnu našeho slovního bytí v existenci. Příkladem potvrzení může být báseň Wilno, která je na jedné významové úrovni popisem města, jeho nejdůležitějších ulic, čtvrtí a zákoutí, psaná zvláštním rozechvělým veršem, jako by se nám básník svěřoval se všemi bolestmi a utrpením emigranta. Perspektiva vypravěče je nejprve perspektivou mladého chlapce, zajímá ho všechno, co je v pohybu. Po budovách se objevují přátelé, rodina a postupně se přehled ulic stává přehledem národností (Židů, Rusů, Litevců a Poláků), náboženství (judaistického, pravoslavného a katolického) a jazyků. O jedenáct let později se Miłosz vrací do Vilna znovu, tentokrát ve formě dopisu Do Tomasa Venclovy, adresovaného o dvacet pět let mladšímu litevskému básníkovi. Venclova nemohl znát „polské“ Vilno, které se po válce stalo hlavním městem jedné ze sovětských republik. Donedávna přivolával z paměti Vilno vlastní, nyní je musí popsat způsobem, kterým by neurazil jeho současné obyvatele, a především přítele Venclovu. Miłoszovy snahy o dialog měly jediný cíl – nalézt společný jazyk, který by umožnil mluvit o městě a jeho současnosti bez urážek, a tedy představit minulost tak, aby bylo možné se v současnosti domluvit.

*

Zkroušený osudem politického emigranta hledá Miłosz v padesátých letech oporu a potěchu v kamenné tváři Evropy tesané rukama minulých generací. V souboru esejů Rodzinna Europa (1959) opouští mytologii vyhnání. Uličky Vilna a Latinská čvrť v Paříze se mu spojily v jedno a on se stal jakýmsi archaickým Řekem, který se pouze přestěhoval z jednoho města do druhého. Poláci mohou rozumět titulu jedině jako připomenutí Velkého polsko-litevského knížectví. Slovo „rodná“ tedy znamená ta, kde se Miłosz narodil, ale také Evropa, která tak říkajíc „porodila“ autora knihy – kontinent, kde se pohybuje doslova nebo přeneseně jako onen Řek po různých městech jedné civilizace s jednou středomořskou kulturou na hebrejsko-řecko-latinských základech. Esejista Miłosz evropskou civilizaci klade do kontrastu s civilizací ruskou a americkou. Jeho úvahy o povaze ruského impéria jsou zajisté trefné. Amerika, kde zažil jako spisovatel největší úspěch, dala Miłoszovi snad vše, co mohla, kromě jediného – možnosti cítit se jako doma.

Do Evropy se Miłosz vracel po světovém úspěchu stále častěji. Nejprve ve své fantazii, poté fyzicky. V roce 1983 napsal báseň Powrót do Krakowa w roku 1880, jejíž lyrický hrdina, polský emigrant z devatenáctého století, končí svoji politickou aktivitu ve světě a rozhoduje se navrátit do „městečka v kotlině pod návrším katedrály / s hroby králů“. Po roce 1990 se rovněž autor básně rozhodl zabydlet se v Krakově, který pro něj zřejmě nejlépe zastupoval Vilno, v němž pronikl do společensko-politického mechanismu dvacátého století. Z podivného periferního Vilna bylo možné lépe odhadnout budoucnost Evropy než z metropolí zahleděných do sebe. Vilno do značné míry utvářelo Miłoszovu identitu, když představovalo mikrokosmos civilizovaného světa, přesněji civilizace Evropy.

*

Poezie je závislá, dokonce založená na paměti. Fantazie pak pro Miłosze představuje především schopnost navrácení všeho, co existovalo a co bylo uchováno v paměti. Básníkem je tedy ten, kdo slovem ctí bytí. Pokud se slovo vzdaluje bytí, ztrácí lesk a mění se v břečku, v ďábelskou řeč. Také svět se nám vzdaluje, jestliže ho nedokážeme nazvat. Pak nám hrozí vydědění, ona „země Ulro“, království opuštěnosti. Miłoszova (křesťanská) fantazie je charakteristická úctou a láskou ke všemu, co bylo a je, bylo a trvá v paměti, neustále se obnovující ve slově. „Literární, mravní, intelektuální přítomnost Czesława Miłosze má konečné zdůvodnění v tom, co bychom mohli nazvat básnickou teologií.“ (J. Błoński)

Libor Martinek (1965) je polonista, literární historik.

Marek Bernacki: O české básni Czesława Miłosze
Obsah Listů 1/2012
Archiv Listů
Autoři Listů