Marek Bernacki

O české básni Czesława Miłosze

Přátelům Čechům

V létě 1931 se tehdy dvacetiletý Czesław Miłosz, student práv Univerzity Štěpána Bátoryho ve Vilně (Vilnius) a začínající básník, vydal na prázdninovou cestu po západní Evropě. Svědectvím o této výpravě, označené v dopise Jarosławu Iwaszkiewiczovi ze 12. září 1931 jako „vandr, který byl prostě toulání i tramping“, je báseň Má cesta po Čechách (Moja podróż po Czechach). Toto dílo mnoho let milovníci poezie laureáta Nobelovy ceny neznali. Miłosz ji nezařadil do žádného domácího ani exilového výboru básní; vyšla teprve v řadě jeho Sebraných spisů (Dzieła zebrane) a v posmrtném vydání Veškerých básní (Wiersze wszystkie). Z poznámky v Sebraných spisech se můžeme dozvědět, že báseň vyšla pod pseudonymem Aron Pirmas (litevsky pirmas=první). Tuto postavu vymysleli dva členové literární skupiny Žagary Czesław Miłosz a Teodor Bujnicki; omylem byla mnoho let připisována Teodoru Bujnickému a otázku autorství definitivně laureát Nobelovy ceny vyjasnil až v jednom ze svých pozdních děl.

Jak slza koňaku či porod blahý,
tolik optimismu bylo v rozbřesku.
V úsměvech akátových živic z Prahy
cestoval jsem za nárazníků třesku.

Vltava hučíc za mostů vzedmutím
pod vápenci se bělomodrá kmitá,
cítil jsem v ústech lehounké dojetí
já, amalgám Litevce a Žida.

Sem nedosáhnou hitlerovské pěsti,
v dáli je Polska, kde též občas bijí.
Ó laime mano, provinilce štěstí!
(smířlivě jsem ovšem vzpomínal i ji).

Tak nesený rychlovlakem pádícím
kouř jsem zahlédl. Město Plzeň stojí.
U města toho rov kopou dělníci
pro oddíl mužů vychlazených v boji.

Kontext, ve kterém k napsání této básně došlo a který stojí za to poznat před analýzou textu, představuje dost podrobně Andrzej Franaszek v obsáhlém Miłoszově životopise:

„Nakonec jim někdo musel vnuknout nápad, aby vyjeli do Československa a koupili si tam lacinou užívanou lodičku. A tak na začátku července uštěpačný Robespierre (pseudonym Stefana Jędrychowského; M. B.), dobrácký Słoń, tedy Zagórski, a hlučný Jajo vyrazili na cestu. [...] Z Vilna jeli nejpravděpodobněji vlakem do Varšavy, aby tam našli spojení do Prahy. Nijak ovšem nespěchali a nějakou dobu strávili „na maličké stanici Česká Třebová – tamtéž poznávání okolí a velké přátelství s pány Kubíčkem a Duškem z Litomyśle“. Mladí Poláci žasli nad úpravností a zámožností malých českých městeček, ještě větší kontrast s ospalostí a omšelostí Vilna pak představovala Praha: „omámila nás svým ovzduším jakoby zpěněným, naplněným smíchem a hudbou, vinárnami v úzkých uličkách kolem Hradčan, davem v Baťových kedskách, který v neděli putoval za město“ (Rodná Evropa).

Zatímco se kamarádi vydávají pěšky přes Bavorské Alpy, Miłosz stráví osaměle víc než deset dní v Čechách. Kupuje kánoi a posílá ji vlakem do Lindavy na Bodamském jezeře, přičemž na potulkách Prahou, v její „atmosféře úžasně erotické“, jak řekl v knižním rozhovoru Aleksandru Fiutovi (Czesława Miłosza autoportret przekorny) snáší trýzně chlapce působícího ještě dětsky, potýkajícího se s plachostí, který nejenže nedokáže navázat letmou známost, ale který musí také ovládnout strach, když se poprvé vydá do jídelního vozu, uprostřed cizích domovů přitom nehledá hotel, ale les, aby si tam upravil lůžko pod stromem. Z vlaku do Bavorska vystupuje v Plzni a jde polními cestami, přičemž se živí salámem a chlebem, na které si vydělává během žní na statcích. Přechází hranici a konečně doráží do Lindavy, kde nalézá přátele. Kánoi, již vyzvedli na nádraží, navzdory hustému dešti spouštějí na bouřlivé vody Bodamského jezera, pozdě večer se jim podaří dorazit na nábřeží v Kostnici, píše životopisec Andrzej Franaszek.

Když báseň čteme s odstupem osmdesáti let, která uplynula od výše popsaných událostí, může se nám Miłoszovo mladické dílo jevit v prvním okamžiku jako pouhá báseň-etuda, literární imprese, jíž sám autor nepřipisoval příliš velkou váhu. Přesto stojí za to podrobit text hlubší analýze. Představuje totiž předzvěst toho, co v dílně vilenského básníka s během času postupně vystoupí v prvním plánu a rozhodne o neopakovatelnosti jeho básnického idiolektu.

Poněkud starosvětský, nadnesený titul básně Má cesta po Čechách odkazuje na stylizaci v literárním žánru, jakým byl v evropské literatuře 18. a 19. století známý a také v polském písemnictví rozšířený cestovní deník. Ovšem nálada básně a způsob výstavby Miłoszova literárního projevu je rozhodně moderní – avantgardní, ba místy futuristický. Nebýt skutečnosti, že báseň vznikla před osmdesáti lety, dalo by se mluvit o její přímo postmoderní stavbě, spojující do jednoho celku různé strategie konstrukce textu jako „řeči světa“.

Podívejme se nejprve na faktografickou vrstvu díla. Již zběžná četba básně dovoluje zachytit narážky na dvě události, které nacházejí potvrzení v jiných Miłoszových textech z tohoto období či k tomuto období odkazujících. Jsou to: cesta vlakem z Prahy do bavorské Lindavy a krátký pobyt v Plzni, městě ležícím nedaleko německé hranice.

V dopise Jarosławu Iwaszkiewiczovi z 12. 9. 1931 Miłosz napsal: „Prohlížel jsem si cestou okolí Plzně, navazoval jsem známosti s rolníky. Československo se mně líbilo a cítil jsem se tu zvláštně domácky. Snad díky tomu, že dorozumět jsem se všude mohl polsko-rusko-českým dialektem, no a určitou roli sehrály sympatie Čechů k turistům a jejich měšcům.“

Tematika básně se ovšem neomezuje výhradně na popis mladické eskapády. Nalézáme v ní přinejmenším dvě narážky na záležitosti osobní. Když ve druhé sloce lyrický subjekt říká „cítil jsem v ústech lehounké dojetí/ já, amalgám Litevce a Žida,“ jde mu zřejmě o dvě věci – o odkaz k univerzálnímu motivu Žida věčného tuláka, ale také o odbočku k tématu rodinné genealogie – vzdálený Czesławův příbuzný Oskar Władysław de Lubicz Miłosz, pocházející z takzvané drujské linie rodu Miłoszů, byl po otci Litevec a po matce Žid. Czesława a Oskara pojilo srdečné přátelství. Na poslední verš třetí sloky, zapsaný jako věta v závorce: „(smířlivě jsem ovšem vzpomínal i ji)“ se můžeme potom dívat jako na literární hříčku (nepříliš zdařilý pokus aplikovat tuwimowský rým na slovo „bijí“ z druhého verše téže strofy), ale můžeme jej také číst jako zastřenou narážku na... No právě: na Polsko „kde též občas bijí“ (můžeme se domýšlet: kde dochází k antisemitským výtržnostem), anebo spíš na nějakou náhodnou milou, se kterou se dvacetiletý trubadúr seznámil za svého několikadenního pobytu v Praze? Potvrzením erotické stopy interpretace by bylo ono „provinilce štěstí“, a tedy štěstí někoho, kdo se dopustil přečinu a cítí se jako viník. To by odkazovalo k onomu úzkostivému svědomí, které měl Miłosz od narození a které v sobě utvrdil díky hodinám náboženství, jež na vilenském gymnáziu vedl P. Leopold Chomski. To navíc posiluje litevský frazeologismus „laime mano“ (čili „moje štěstí“), skrývající onu nejmenovanou dívku. Opodstatněním takovéto verze budiž jiné Miłoszovo sdělení, vztahující se k „úžasně erotické atmosféře“ Prahy, jejíž půvaby poznal v červenci roku 1931 a popsal v Rodné Evropě:

„V pražských zahradách jsem zakoušel známý hlad. Tento pocit lze přirovnat jen k fyzickému hladu, s tím rozdílem, že jej nelze nasytit. Štěrk alejí skřípěl pod mýma nohama, procházel jsem kolem líbajících se párů, hudby, šepotu v zeleni, slavnosti lidství horoucího, objímajícího se, zaklesávajícího se do sebe, vyloučený z něho a zároveň tak dychtivý, že bych je dokázal celé pozřít. Kdybych seděl na lavičce se svou dívkou, patřil bych k nim, ale jen bych oklamával hlad. Do samoty mě tlačila má plachost, ale ne jenom. Můj erotický chtíč přesahoval jakýkoliv objekt, pansexualismus zahrnoval svět, a jestliže jsem nemohl být božstvem nebo obrem, který svět pohlcuje, ochutnává jazykem, kouše, mohl jsem ho tisknout jen očima“.

Na první pohled formální vrstva textu sbližuje mladickou Miłoszovu báseň (napsanou pravidelným jedenáctislabičkým veršem s důsledně od začátku do konce dodržovaným střídavým rýmovým schematem: abab) s modelem populárních textů, poměrně čtenářsky přístupných, melodických a vyzařujících vlídnou náladu. Zároveň v něm lze spatřit stylizaci poezie avantgardní, což vyjadřuje duch peiperovské metafory „optimismu... v rozbřesku“, odvážně potom na základě vzdálených asociací srovnávaného se „slzou koňaku“ a „blahým porodem“ (to druhé přirovnání je ostatně rozhodně méně podařené...). Avantgardní provenienci má nepochybně optimistické opojení pohybem a také hrdinou verše neskrývaná fascinace technologickými pokroky, zjevná v přímém vyznání „cestoval jsem za nárazníků třesku“ a vyjádřená užitím synekdoch („mostů vzedmutí“, „kouř jsem zahlédl“). Futuristickými znaky básně jsou citově zabarvené výrazy, expresivní výkřik „Ó laime mano, provinilce štěstí!“; a k tomu ještě básníkem použitý volapük, slovní směs, která se skládá z výrazů polských, litevských a českých, případně zapsaných pravopisem smíšeným, česko-polským, což je v překladu do češtiny ovšem těžko zachovatelné – „vlak blyskaviczny“, českou formu si v básni zachovává Plzeň – oproti vžitému polskému názvu Pilzno. Básnický kalambúr užitý v závěrečném verši upomíná na výsledky poválečné tzv. lingvistické poezie.

Nacházíme tedy intertextuální spřízněnost s poezií polských skamandritů, poezií avantgardní a futuristickou; k těmto proudům se v oné době mladý Miłosz přirozeně vztahoval. Stopa oněch fascinací je patrná v mladické Miłoszově korespondenci s Iwaszkiewiczem. V roce 1934 Miłosz vyhlašoval pádně: „pokud někdo chce být básníkem opravdu moderním, musí vyvodit důsledky ze své technické dovednosti, musí být mistrem různých technik, a nedržet se dogmaticky jediné, považované údajně za avantgardní. Mezi těmi různými technikami je třeba vynalézt svou vlastní.“

V analyzované básni si ale přece zaslouží zvláštní pozornost něco docela jiného. Za prvé – autorův sklon budovat polyfonní uměleckou výpověď, nekonstruovanou jako stejnorodá „narace“ s kauzálním zřetězením, ale spíše jako mozaiková koláž poetických impresí, které jsou záznamem mnoha různých zkušeností, spjatých sjednocujícím vědomím subjektu básně. Za druhé – ve stylistické vrstvě textu patrné mimořádné smyslové vnímání okolní reality, přijímané subjektem básně pomocí bezmála všech smyslů: zraku („kouř jsem zahlédl“), chuti („slza koňaku“), čichu („živice akátové“) a sluchu („za nárazníků třesku“, „Vltava hučíc“). Co víc, mladý Miłosz originálním způsobem buduje odvážné synestesie, když spojuje různé smyslové zážitky s prožitky vnitřními, čehož nejlepším příkladem je věta „cítil jsem v ústech lehounké dojetí“.

Vraťme se však ještě k tematické vrstvě analyzovaného textu. Zdůrazněme jednoznačně, že faktografie je poměrně chudá, jestliže z dvoutýdenního pobytu v Československu autor v básni uplatnil sotva dvě události: cestu vlakem z Prahy do Německa a příjezd do Plzně. V díle není žádná zmínka o jiných důležitých etapách cesty po Čechách, které Miłosz popsal dost podrobně ve svých pozdějších projevech – o pobytu na nádražíčku Česká Třebová, o návštěvě v Litomyšli, o týdením poznávání Prahy a o putování z Plzně na hranici s Německem.

Stojí zde za to připomenout delší úryvek z Rodné Evropy věnovaný Litomyšli, neboť obsahuje svědectví o neskrývaném komplexu méněcennosti příchozího z Polska: „Prvním městečkem západoevropského typu, jaké nám bylo dáno spatřit, byla Litomyšl [...], kde nás štědře hostil kloboučník, se kterým jsme se náhodně seznámili. V západní části Polska bych mohl narazit na podobná mětečka, ale u nás taková seskupení domů a ulic představovala jenom obchodní střediska pro usedlosti a vísky, hrbolatá dlažba, prach, špína, sláma a koňský hnůj vyvolávaly pohrdání venkovanů i obyvatel větších měst. Obchodem se zabývali starosvětští Židé. Můj obdiv k české úhlednosti a životní úrovni našeho kloboučníka ve zkratce vysvětluje západní komplex všech lidí Východu.“

V již citovaném dopise Iwaszkiewiczovi Miłosz oznamuje: „V Praze jsem byl týden, protože jsem tady kupoval kajak, zatímco moji kamarádi jeli do Bavorska a tam podnikli přechod bavorských Alp. Koupil jsem použitý kanadský kajak a vyrazil jsem se z Prahy.“

V Rodné Evropě Miłosz věnoval hodně pozornosti pražskému „Modernímu davu“, jak si ho zapamatoval: „Plakáty všude ohlašovaly, nevím, zda film nebo hru Trampské milování, takže sportovní turistika, ještě nemotorizovaná, už patřila k životnímu stylu masy“. Po letech v rozhovoru s Aleksandrem Fiutem Miłosz tuto myšlenku rozvinul: „Léto v Praze a celá sportovně-trampská atmosféra města, demokratická, to znamená davy obyvatelstva, složeného z mladých dělníků, studentů, kteří se v neděli vydávali s děvčaty za město. Motocykly tehdy ještě nebyly, takže putování pěšky, pádlování po Vltavě. Ale – davy! Demokratická masa, s čímž byla v Polsku velká potíž...“

V Rodné Evropě Miłosz vzpomínal: „Z vlaku, který mě vezl do Bavorska, jsem vyskočil v Plzni. Na zabití nadtělesného hladu je nejlepší pochod. A tak jsem šel a ve vesnicích jsem si kupoval jenom salám a chléb, ze šetrnosti jsem si nedovoloval obědvat v hospodě, nanejvýš vypít sklenici piva. Zapamatoval jsem si z toho bílé silnice, chuť prachu v ústech, počítání kilometrů, statek, kde jsem pomáhal při práci na poli, a milou venkovskou dívku s vykotlanými zuby. Potom zase vlak a stísněnost, když jsem přejel německou hraniční zastávku – kolem jazyk, kterému jsem nerozuměl.“

Vidíme tedy zřetelně, že v prvním plánu básně vystupuje popis prožitků vnitřních, proces výstavby egotického „já“ básníka, vtělujícího se v tomto konkrétním případě do postavy bezstarostného trampa, který má na jedné straně sklon stylizovat svou mládeneckou cestu jako romantické putování „Věčného Žida“ („já, amalgám Litevce a Žida“), ale na druhé straně dokáže také zaujmout postoj k zásadním otázkám historického rozměru, sociálním i politickým. Příkladem tohoto druhého, zralejšího postoje hrdiny jsou tři věci v básni přítomné: narážka na hitlerovské ohrožení, které už od počátku 30. let zlověstně viselo nad Evropou, aby za několik let získalo podobu naplňované nacionalistické ideologie; lakonický odkaz na antisemitské výtržnosti, jaké propukaly ve 30. letech v Polsku a které Miłosz znal z Vilna a prorocká předpověď válečných jatek, která de facto začala Hitlerovými požadavky vůči Čechům a Slovákům a později vůči Polákům. Obraz dělníků kopajících u Plzně násep je tragickou vizí událostí, k nimž mělo dojít po 1. září 1939. Násep u Plzně, zřejmě nevyužitý československým vojskem, které před Hitlerem kapitulovalo v roce 1938, připomíná podobná opevnění, jaká vznikala kolem mnoha polských měst, zvláště Varšavy, během zářijových bojů v roce 1939.

Rozbor básně Má cesta po Čechách vede k důležitému závěru. Toto dílo nemůže být vnímáno pouze jako básnický itinerář, je třeba v něm naopak spatřovat velice zručně napsanou podobiznu mladého básníka, který již na samém počátku literární dráhy hledal originální formu vyjádření svých prožitků, postřehů a myšlenek. V komentované básni, tak jako v mnoha pozdějších, zralejších Miłoszových dílech vystupuje v prvním plánu prožívající „já“: subjekt, který intenzivně přetváří po svém svět, jímž je fascinován a který představuje přirozenou stravu jeho umělecké, literární vize.

Takto (pře)čtený Miłoszův mladický text proto nepředstavuje ani tak svědectví o dvoutýdenní české epizodě z léta roku 1931, ale – což je mnohem důležitější – je příkladem básnického potenciálu ukrytého ve dvacetiletém příslušníkovi vilenské literární skupiny Žagary, který měl bezmála po padesáti letech dosáhnout vavřínů literární Nobelovy ceny.

Pro Listy byla studie redakčně upravena; plný text vyjde v připravované publikaci Glosy do Miłosza. Artykuły i szkice krytycznoliterackie (2004–2011), kterou připravuje nakladatelství vysoké školy, kde autor pracuje; v ní bude samozřejmě také náležitý poznámkový aparát. Třebaže zde překladatel použil překladů vlastních, je třeba upozornit, že vzpomínková a esejistická kniha Czesława Miłosze Rodná Evropa vyšla česky v překladu Heleny Stachové (Votobia, Olomouc 1997). Z nových polských publikací, které mj. přinášejí i nová fakta o dávném českém putování C. Miłosze a jeho přátel, je třeba uvést alespoň dvě – Czesław Miłosz / Jarosław Iwaszkiewicz. Portret podwójny, ed. Barbara Toruńczyková, Zeszyty Literackie, Varšava 2011; Andrzej Franaszek: Miłosz. Biografia, Znak, Krakov 2011.

Originál a nutný dovětek překladatele

Je třeba především nabídnout čtenáři ještě originální znění básně, která je hlavním tématem studie. Bohužel jeden problém je patrně v překladu do češtiny neřešitelný – jak českému čtenáři ukázat, že autor ponechal úmyslně v polské básni několik slov českých a jedno v podobě smíšené, polsko-české? Na čtenáři je také, aby případně posoudil, zda překladatel aspoň trochu uspokojivě vyřešil převod temně humorné slovní hříčky v závěrečném verši; podrobný rozbor problému či diskuse o něm by už patřily do jinak orientovaného časopisu.

Václav Burian

Czesław Miłosz

Moja podróż po Czechach

Ach, ten poranek był optymistyczny
jak łza koniaku, albo lekki poród.
Z Pragi, w uśmiechach akacji żywicznych
podróżowałem wśród trzasku buforów.

Wełtawa szumišc za mostów spiętrzeniem
pod wapieniami prycha biało-sina
i czułem w ustach leciutkie wzruszenie
ja, amalgamat Żyda i Litwina.

Tu nie dosięgnš hitlerowskie pęta,
daleko Polska, gdzie też czasem bijš.
O laime mano, szczęście delikwenta!
(jednak pogodnie wspominałem i jš).

Tak uniesiony vlakiem blyskavicznym
dym zobaczyłem. Stoi miasto Plzeń.
A pod tym miastem kopiš robotnicy
rów dla szwadronu wypiętego w cień.

Marek Bernacki ((1965) je polonista, působí na Technicko-humanitní akademii v Bielsku-Białé.

Libor Martinek: O Miłoszovi – fakta a poznámky
Obsah Listů 1/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Marek Bernacki

O české básni Czesława Miłosze

Přátelům Čechům

Originál a nutný dovětek překladatele

Czesław Miłosz

Moja podróż po Czechach

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu