Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 1 > Miroslav Olovský: Cestou mezi slovy (Rusko a Uzbekistán)
Místa východní Evropy a střední Asie, oblasti bývalého Sovětského svazu, kam jsem počátkem devadesátých let, kdy vichni začali mířit na Západ, začal jezdit, stála u zrodu několika mých básní, z nich některé vyly ve sbírce Záznamy prázdnot (Dauphin 2006). Mezitím se ona místa za těch skoro dvacet let v mé hlavě promísila s jinými a slila v celek, jen se ve mně nenávratně rozpustil. Stal se mojí součástí, take ji nejsem schopen rozpoznat jednotlivé detaily. Zůstaly mi jen některé obrazy – rozbité ulice plné oprýskaných domů a pustá nároí ve Vilniusu, ve tváři opuchlí ebráci v ulicích Petrohradu či balvany omývané mořem u Solověckých ostrovů.
A moná si nevzpomínám na různá místa, která jsem navtívil, ale na to místo jediné, kterým procházím od svého dětství a které mění svou polohu a podobu, jako by ono místo jen střídalo své umístění, jím vdy znovu kráčím. A přibývají dalí. Zdá se, e to jediné a skutečné místo se jmenuje svět.
Pokusil jsem se zasadit své básně z počátku devadesátých let zpátky do původního kontextu svých tehdejích poznámek, z nich tenkrát vzely, a poskládat tak nazpět cosi, co moná navdy zmizelo.
Solověcké ostrovy – ero bílých nocí – crčení detě – vlna za vlnou – údery, ztiení a údery – nárazy, rozmoklé dřevo – hliněná cesta přeruovaná pásy navozeného těrku se mění v bláto a kalue – rozmoklý kmen napříč – fragmenty dopisů, vzkazů, deníkových záznamů – roztrhané kusy slov – skvrny namísto písma – jména a jména – a tváře beze jmen – fotografie hrobů v lese u jezera – kříe mezi kmeny – útrky vět – kosti se vmrzly do půdy.
Solověcké ostrovy, červenec 1993
cestou mezi slovy,
mezi kameny a znaky,
míjím zvuky řeči,
drť písma, kusy slov
Záznamy větru, detě
Nárazy skutečnosti, drcení
Změť čar a skvrn
Klády překáek a slov
Míjím zvuky a rány,
zlomy řeči, obité kameny
Lomoz vět (zvuky, hlasy, stromy)
Lidé a představy
Skrze stín domu, vrzání,
dopadající déť, trsy trávy
Kadodennost řeči
Dotazy, zda-li
Návyky, obrysy věcí a
siluety postav, tvary
Mylenky, které
Lidé, kteří
Do dřeně rozedřené
kusy slov
1993
Petrohrad – podchodem se rozléhá hudba a víření papírů – zdmi znějí kroky a klokotání řeči – na zemi hromada těl, která se kubou – od úst jim odpadávají kusy slov – skvrny moče – dřevěné nohy ebráka opřené o zeď – sedí ve pinavém kabátě na zemi a snídá zbytky chleba – vředy, rozpité fotografie na zemi – stará ena sesypaná k zemi, ebrá pro sebe a malou holčičku, která spí s hlavou na klíně – cáry mokrých novin – stojící postava ve tmě – ruce drí nápis prosící o pomoc – drť písmen.
Petrohrad, červenec 1993
Ve větru
listí
Hromady těl,
která se
kubou
Fragmenty
řeči
Klokotání
Změť slov,
která od úst
odpadávají
Trhání
Posouvání
Skvrny krve
1993
písmeny znamenám
cestu, kterou lemují
stíny (zchátralé
kameny Střepy),
staré knihy,
objemy ticha
Potrhané,
navlhlé listy,
dřevo Hlína
a hemení,
vodou ztěklá
písmena: čerň,
stopy Změti
beze jmen,
prachové skvrny
namísto řeči:
být navdy poznamenán
spatřeným
A smířen s ním
(déť rozpíjí text,
čára,
bělost)
pláč
1993, Záznamy prázdnot
Samarkand – bolavé bodání světla a lámání stínu vytvářející na bílých zdech domů ikmé plochy a čtverce – vybledlé barvy, jako by se vechno dalo drolit na písek – ze země tryskající voda – stíny boří domy a noří jejich useknuté části do noci – náhlá oslnění přecházejí ve tmu – slepota a stín – a nárazy světla – jenom sluch zaznamenává pohyb lidí a čilý ruch na triti – hlasy, vyvolávání cen, hádky – modlitby a zpěv – osel táhne za sebou vůz a stín mue – sibiřský med, odstíny barev, třpyt věcí – hedvábí a noe – solné jezero v dálce – písek, trsy trávy, velbloudi – nedaleké kazaské hřbitovy připomínají vzdálená města.
Samarkand, červenec 1993
Po jakých cestách?
Trnitými roklemi
Údolími
Koryty vyschlých řek
Pranými cestami
Úvozy
Po hřebenech
A po kamenech
Po hlíně udusané
Lesem
Travou
Vzduchem
Vodou
Tmavými ulicemi
Městskými bránami
Přes mosty
Přes řeky
Moře
Světem
Letem
1994, Záznamy prázdnot
Miroslav Olovský (1970) vydal sbírky Záznamy prázdnot (Dauphin 2006; autorský výbor z básní 1990–2003) a Průvodce krajinou (Dauphin 2011), podílel se na vydání antologie literární a filozofické tvorby činarů Ten, který vyel z domu... (Volvox Globator 2003). Básně a eseje o literatuře publikoval v A2, Pěí zóně, Souvislostech či Světu literatury. Pracuje ve Slovanském ústavu AV ČR.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.