Čtvrť Třince, která vznikla na přelomu 19. a 20. století jako sídlitě pro zaměstnance elezáren. Dnes jí obyvatelé města projídějí cestou do nemocnice, často vak nic netuí o její existenci. Fotograf v ní nachází jakousi metaforu ztraceného ráje. Lidé ve Folvarku ijí skoro stejně jako před sto lety, bez plynu či tekoucí vody, ale klidně a spokojeně. Alej stoletých katanů s asfaltovou cestou je koridorem moderní civilizace, přes enklávu z předminulého století. Alej je hranicí mezi spěchem, ambicemi, kariérou, úspěchem, pozlátkem a pózou a obyvateli ijícími přítomností, s poklidně plynoucím ivotem, elementárními ivotními potřebami, spontánním alem, radostí, sounáleitostí a proíváním kadého dne se vím, co k němu patří. Prázdnota a přetvářka zde nemají místo. Pověst je největí devizou. Slovo platí a pěst je tvrdá. Nikdo si na nic nehraje, praví Tomá Kolich.
Jak jste Folvark objevil vy, jak se stal jedním z vaich stěejních témat?
Navtívil jsem tam jednoho klienta – mou profesí je sluba imobilním lidem – a ta čtvrť v městské části jménem Sosna mne hned okouzlila.
Jiní fotografové hledají a nacházejí magická místa za polárním kruhem nebo v Amazonii, vy jste měl těstí, e jste je objevil v kraji, kde ijete...
Má to výhodu, e tam mohu pobývat častěji ne třeba párkrát za rok. Potřebuji dané prostředí dobře poznat a taky získat důvěru lidí. To se mi ve Folvarku podařilo.
Je ten cyklus pro vás uzavřený? A bude ve Folvarku pořád co fotografovat – jaká je vlastně jeho budoucnost?
Jezdím tam pořád, i kdy u ne tak často. Nyní mám třiačtyřicet velkoformátových snímků připravených na případnou knihu – seenou-li se peníze. Co se budoucnosti Folvarku týče, chystá se jeho takzvaná revitalizace. Věřím jen, e to neskončí tak smutně jako kdysi v Mostě nebo Havířově.
Fotografie z Havířova jsou vaím druhým velkým tématem, od těch třineckých se tedy lií?
Ano, podstatně. Nejsou příjemné, idylické, ale neveselé a kritické.
Slýcháme, e budoucnost fotografie je v barvách a stálém technickém zdokonalování. Vy fotografujete černobíle, zvětujete postaru ve fotokomoře. Je v tom nějaký vzdor době?
Vůbec ne, v poslední době zájem o klasickou černobílou fotografii k mé radosti roste, u nás i ve světě. Je to tedy přímo trend.
Co máte v plánu po Folvarku a Havířově?
Nevím, určitě chci pokračovat v sociálním dokumentu, ale věnoval bych se rád i dokumentu subjektivnímu. A taky panoramatickým snímkům krajiny.
-tt-
Tomá Kolich (1973 v Karviné) ije v Havířově. Jeho profesí je projektování bezbariérových přístupů pro zdravotně postiené. Absolvoval lidovou konzervatoř v Ostravě, obor výtvarná fotografie (2004) a Institut tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě (2009). Jako fotograf navazuje na českou tradici sociálního dokumentu, představovanou např. Jindřichem treitem nebo Viktorem Kolářem. Snímky z cyklů Lidé v Havířově a Folvark vystavoval samostatně v Českých Budějovicích, Hodoníně, Ostravě a Třinci.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.