Hovoří Josef Škvorecký

Rozhovor s AJL

V Listech Josefa Škvoreckého zapomenout nelze, bez něj by byly jiné. Podle přehledů, jež zpracoval Dušan Havlíček (Listy v exilu, Burian a Tichák, Olomouc 2008), byl v exilových Listech autorem čtvrtým nejpublikovanějším. Pro zajímavost dodejme, že vedle Václava Havla byl v první desítce nejčastějších autorů jediný, kdo nepatřil k formaci (řekněme) reformistické či revizionistické. Nechť to znovu připomene vzájemnou otevřenost nejlepších lidí exilu i domova ve společné snaze o svobodu. A dokud mu síly stačily, Listům neodmítl příspěvek ani v letech pozdějších. Rozhovor, který připomínáme, s ním vedl roku 1986 Antonín J. Liehm. -red-

Jste už tolik let pryč z domova. Co vám schází?

Skoro nic. Skoro všechno mi nahradila svoboda, kterou jsem tu našel. Pro mnoho lidí v exilu, jak tak pozoruju, se svoboda stala frází. Ohánějí se jí, ale není mi mnohdy jasné, k čemu ji vlastně používají. Pro mě svoboda znamenala konečně poprvé v životě poznat, jaké to je, když člověk může napsat všechno, co napsat chce, nic nemusí zamlčovat nebo těsnat mezi řádky. Přátelé? Neměl jsem mnoho skutečných, osobních přátel, těch nemá ale nikdo zástupy. Zůstal snad jeden, dva, ale nepíšeme si. O čem taky, když to nejde. Mám tu šťastnou náturu, že když se jedna kapitola mého života uzavře, žiju prostě další. Občas vzpomínám, jistě, ale neteskním. Netoužím po tom, podívat se do dnešní Prahy, do Kostelce. Teď jsem se vrátil z Jugoslávie. Bylo to moc príma, lidi, všecko. Ale jednou jsme se v noci vraceli autem z Nového Sadu a zastavili nás policajti. Taková docela normální kontrola. Nic nechtěli, jenom zkontrolovali dokumenty. Něco, co se v Kanadě nemůže stát, leda že se v okolí potuluje nebezpečný vrah uprchlý z věznice. Dovedete si představit, jak to na mě sáhlo, ta minulost.

Jak tak koukám kolem sebe, mám pocit, že lidi si vůbec neuvědomují, co to znamená „upravit si vztah“ – a tady v exilu, a doma teprve ne. Nejsem proti ježdění domů, když máte americký pas. To je v pořádku, nemusíte nikomu nic slibovat. Ale všude jinde mimo Spojené státy to znamená prohlášení loajality vůči dnešnímu československému režimu... Lidem doma snad nemusím vysvětlovat, co všechno to znamená a může znamenat, morálně, ale i docela prakticky. Ti lidé podepisují, že se v cizině budou chovat jako loajální občané ČSSR. Jak se má správně zachovat loajální občan ČSSR, když se na něho například obrátí reprezentant nějaké vládní instituce s prosbou o informaci...? A vůbec: když si představím, že bych přijel do Prahy, musel se hlásit – po tomhle namouduši netoužím. To je prostě uzavřená kapitola. Že jsem nezapomněl, je snad vidět z toho, co píšu. V mém případě jde ovšem stejně o abstraktní úvahu – vláda mi odňala občanství. Ale vezměte takového Kubelíka... jak toho zvali, prosili, slibovali. A on měl jen jednu odpověď: Až budou moct všichni, a bez podmínek, pak přijedu taky. To se mi líbí.

Samozřejmě bych docela rád napsal román o normalizovaném Československu, jenže to odtud nejde. Napsal jsem jenom novelu, navíc americkou češtinou, Trip do Česka, která je v knize Ze života české společnosti, ta ukazuje, kam až si troufnu, a je založena na kusých zprávách, které přinášejí turisti a podobně. Ale pořádněji, důkladněji, víc do hloubky to odtud nejde. Začal jsem se však zajímat o americké Čechy. O těch tady není nic, pokud jde o vážnou literaturu na pořádné úrovni. Dva tři romány Hostovského, a pak vlastně až Jan Novák, Striptease Chicago, divadelní hra Bohemian Heaven a zejména jeho poslední, opravdu vynikající román s nepřeložitelným názvem (ale román se už překládá) Wyllis Dream Kit. Ale i to jsou knihy o nedávných emigrantech. Mě zajímají spíš starousedlíci, lidé z třetí, čtvrté generace. Napsal jsem román o americkém pobytu Antonína Dvořáka, Scherzo capriccioso, a když jsem jej psal, objevil jsem pro sebe řadu věcí. A čím jsem starší, tím víc se mi chce napsat historický román, právě o těch starých emigrantech, kteří vlastní literaturu na profesionální úrovni téměř nevytvořili. Z fragmentů po časopisech by se dalo něco dát dohromady. Letošní prémie našeho nakladatelství Sixty-Eight Publishers je například taková montáž fiktivních dopisů, které vycházely v chicagském Šotku právě v době, kdy byl v Americe Dvořák, a myslím, že dány dohromady tvoří ty dopisy (psané americkou češtinou) docela zajímavou a dojemnou knížku. Takže se chystám na román o Češích v americké občanské válce.

Nová emigrace? Samozřejmě mě taky zajímá. Ale ti jsou spíš terčem pro satiru. Napsal jsem například svou jedinou hru pro české divadlo v Torontovicích. Jenže to se od té doby změnilo směrem k horšímu. Většina z nich se znormalizovala, pokud jde o pasy, a následkem toho taky duchovně. Repertoár volí tak, aby si v Praze moc neuškodili, nebo dokonce aby se zalíbili. Jsou mezi nimi samozřejmě i dobři lidé, ti občas prosadí nějakého Havla nebo Landovského. Ale ti druzí honem nastudují nějakou běžnou komedii nebo detektivku, která se zrovna hraje v Praze. Od té doby, co jsem prostě objevil staré americké Čechy, láká mě ten historický román stále víc.

Co je to za zvíře – nová emigrace?

Když jsme po roce 1968 přišli my, dívali se na nás mnozí emigranti z roku 1948 jako na komunisty, vyčítali nám, že to máme o mnoho snazší, než to kdysi měli oni. A fakt je, že nová emigrace to měla lehčí. Ti před nimi museli v Kanadě podepsat revers, že budou dva roky dělat takovou práci, jakou jim přidělí. A tak vozili uhlí, dělali na farmách – básník Pavel Javor třeba dva roky dělal doslova kovboje –, pracovali ve skladištích, žádnou lehkou práci, ale mnozí se pomalu vypracovali, někteří i zbohatli, a právě tihle lidé skoro nikdy neměli předsudky proti „novým“. Vezměte si třeba starého pana Prokopa Havlíka z Toronta. Byl z fabrikantské rodiny, za ženu měl židovku, když přišli nacisti, musel utéct přes noc, přišel o všechno, i o dítě, které bylo v nemocnici mimo Prahu a nebyl čas je odtamtud vzít. V Kanadě nakonec znova zbohatl, vyráběl dřevěné vrtule pro bombardovací letadla, pak vymyslel stroj na prodávání poštovních známek, jaké dnes pracují po celé Kanadě. Hodně jezdil po světě, uměl se dívat, sledoval, i co se děje doma, neodsuzoval šmahem všecko, pomáhal, kde mohl, rozuměl, chápal.

Nová emigrace, lidé z roku 1968, jsou většinou „professional people“, inženýři, lékaři, lidé s kvalifikací, a pak bývalí muklové; vesměs lidé pracovití, leckteří mají dnes už svoje malé, nebo i ne tak docela malé podniky. Čeští automechanici jsou například už v Severní Americe proslulí. Ví se o nich, že vám auto skutečně spraví; jakékoli auto, nejen poslední model v záruce...

Smutné je, jak mnozí z těchhle lidí si „upravili vztah“ – nebo „stah“, jak říká hrdina Tripu do Česka Derek MacHane. Někteří snad z opravdu vážných rodinných a citových důvodů. Ale většinou se jezdí domů vytahovat. Vezmou si s sebou stovku nebo dvě jednodolarovek, rozdávají tuzéry, zvou kamarády do nejlepších pražských restaurací, kde je opulentní hostina stojí tolik, za co by v New Yorku koupili pár hamburgrů u MacDonalda. Pak se vrátí, dřou jako mezci, šetří, a zase zpátky domů, do Alcronu, jako baroni. Milostivá si v Praze dá udělat nový chrup za zlomek toho, co by ji stál tady, protože platí v dolarech, a pak s ním jede oslňovat známé na Havaj. Víte, nevím jestli si to lidi doma uvědomují, ale režim – přistoupíme-li na jeho terminologii – vlastně silně znevýhodňuje „věrnost“ a zvýhodňuje„zradu“.„Zrádná“, ale„upravená“ emigrace má otevřený celý svět. Znám několik lidiček, kteří jeden rok jezdí léčit se v Piešťanech, druhý rok opalovat se na Cozumelu atd. Dokonce i na tu Kubu mohou, a mají se tam líp než věrní občané, kteří zůstali doma. Ty takový kubánský zájezd stojí majland, Čecháčka z Torontovic mnohem míň, než by dal třeba za Acapulco, a bydlí v nejlepších hotelích.

Věřím, že některým upravencům se skutečně stýská po kamarádech... jenomže to by musel být opravdu gigantický stesk, abych začal uvažovat o úpravě stahu. Normalizace třeba znamená, že loajální občan s povoleným trvalým pobytem na Západě by se měl přestat stýkat s neupravenými, přestat kupovat české knihy, časopisy, dokonce i chodit do českého kostela, protože pan farář se neupravil. Tohle upravenci samozřejmě většinou nedělají, nedá se to dobře kontrolovat. Ale z exilových kartoték mají strach. Nám se například stalo, že několik našich dobrých čtenářů začalo najednou objednávat místo jednoho dva až tři výtisky. Jednoho jsem znal osobně, tak jsem se zeptal, co s těmi výtisky navíc dělá. „To víš,“ napsal mi, „Franta se, blbec, upravil, a teď má strach, aby vám voni neukradli kartotéku a nenašli ho tam.“ Blbec Franta se ovšem může uklidnit: žádnou kartotéku už nemáme, všechno je na kompjůtrové disketě.

A zajímavé je, že „úprava vztahu“, pokud vím, je záležitost specificky česká. Poláci ji nemají, ani Maďaři...

Co staří krajani?

To je prostě americká poezie. Byl jsem nedávno na krajanské pouti na Hostýně, ne na Moravě, ale v moravském Texasu, poblíž Austinu, tam co jsou ti legendární česky mluvící černoši. Každý, kdo tam byl, tam takového černého Moraváka potkal: Roman Jakobson, Miloš Forman, kdekdo, jenom já ne. Legenda je ta, že návštěvník přijde na českou farmu v New Častolovice nebo kde, a hle, tam tlustý černoch peče české koláče. Udivený Roman nebo Miloš se zeptají anglicky: „Můžu ochutnat?“ a černoch odpoví česky: „Samozřejmě, dejte si chutnat!“ Načež návštěvník užasne, rovněž česky: „Jé, vy jste Čech?“ Černoch se zakaboní – a hrdě odpoví: „Ne. Já su Moravec!“ Jak jsem řekl, já to štěstí neměl. Zato jsem, myslím, objevil kořen té legendy. Za občanské války se skutečně několik českých farmerů v Texasu ujalo černošských sirotků z otrockých rodin. Když pak po válce začali do Texasu jezdit čeští novináři z Chicaga a z Omahy, překvapili je mladí černoši, kteří jim z nádraží nesli kufr a mluvili perfektní moravskou češtinou.

Ale na Hostýně to bylo krásné. Hrála tam česká dechovka tuším z Nebrasky, klarinet, trubka, tahací harmonika, tenorsaxofón, buben a sousafón – to je basa, která tvrdí americkou českou muziku. A jejich repertoár? No, jsou to všechno lidé třetí, čtvrté, páté generace, česky už moc neumějí, a taky zcela ztratili schopnost rozlišovat lidovou píseň od šlágru. Pro ně je to všechno „Bohemian Song“, a milují skvost i škvár, protože jim to všechno voní „starou zemí“. V Nebrasce mají i zpěváka, tenoristu, který s neodolatelně americkým přízvukem zpívá prastaré šlágry a la Já bych chtěl mít tvé foto. Říkám mu „die goldene Stimme aus Nebraska“.

Ale zeptal jsem se místního pana faráře (narozen v Chicagu, ale česky mluví bezvadně), jak se mu ta muzika líbí, a on odvětil, že je dobrá a že loni tady měli kapelu z Prahy! „A jak ta se vám líbila?“ zeptal jsem se. – „Vůbec ne,“ pravil zatvrzele. „Víte, co hráli? Hráli Nigger music!“ – Pak jsem zjistil, že ta kapela prý byli Smetáčkovci, Skupina pro studium tradičního jazzu. Well, ono vozit neworleánský jazz z Prahy do Texasu je trošku recese.

Ale ti Češi ve stetsonech mě strašně zajímají, jejich kořeny. Ty hledám. Navštívil jsem například některé místní lidi z příbuzenstva Sissy Špačkové. To je hotový klan, několik desítek Špačků po celém Texasu. Dali si vytisknout rodinnou kroniku, nesmírně dojemný dokument houževnatosti, odvahy, soudržnosti.

Tihle lidé mě zajímají. V jednom městečku jsem si třeba zašel do místního Medical Center – zdravotnického střediska – a pan doktor, který mi psal recept, se jmenoval Lešikar. Ano, vzdálený potomek Josefa Lešikara, přítele K. H. Borovského a Boženy Němcové, jemuž Němcová napsala pověstný dopis, jak chtěla emigrovat do Ameriky, v jehož existenci někteří vlastenci ve staré zemi tvrdohlavě nevěří.

A co ti docela noví?

Základní slovo jejich slovníku, mám dojem, je „nárok“. Na jaké vládní podpory, „goodies“, jak se tady říká, mají nárok. Nerad generalizuju, samozřejmě. Ale vezměte si takový příklad: Chlapec, tiskař z Rudého práva, dostal se na novinařinu a pak utekl. Nabídli jsme mu práci v naší tiskárničce. Jenže nám brzy řekl, že bychom si měli pořídit větší offset, v Rudém právu že měli mnohem lepší, a nikdo se tam nepředřel. Zkrátka, byl trošku líný. Brzo odešel, žil na podpoře, dokud mohl, pak si sehnal práci v nějaké fabrice... Jak říkám, nechci generalizovat, ale tohle je dost typické. Přijedou, a ze všeho nejdřív shánějí informace, kdy si budou moci upravit vztah. Zajímavé je, že jsou to většinou mladí dělníci, kteří se ovšem obvykle nenaučili pracovat. Jsou taky výjimky: šikovný mladý truhlář, místo dostal bez problému, a dnes, ani ne rok po příjezdu do Kanady, má už vlastní podniček, specializuje se na opravu antiques, tj. starého, historického nábytku. Naproti tomu vyučený svářeč, taky hned dostal místo, jenže nechtěl dělat, čemu se vyučil, dal se na ruční výrobu dámských kabelek a rychle pohořel.

A zásadně platí, že intelektuální přísun je velmi slaboučký. Většina nově příchozích prakticky nečte, o českou knihu zájem nemají. Jedna dívka, které jsem sehnal místo a dal jsem jí Kunderu, ho za rok úspěšně přelouskala až do poloviny!

Dala by se vaše zkušenost posledních sedmnácti let nějak shrnout?

Nikdy jsem si moc nedefinoval pojem socialismus. Dnes se mi zdá, že nejlepší je smíšený režim, takový typ sociálního státu jako třeba Kanada. Na socialismu je nejlepší to, že člověka zajistí pro případ nemoci, neschopnosti, stáří a tak. Ale to tu všechno je, včetně půjček na univerzitní vzdělání, a bez numeru clausu. Neslyšel jsem například, že by někdo nemohl studovat na univerzitě ze sociálních důvodů. A je tu politická demokracie, podle mě jediný systém v moderním světě, který je skutečně moderní. Kanadský systém už dávno není čítankový kapitalismus, kde je „člověk člověku vlkem“. Ani americký systém není už ten ryzí, bezohledný kapitalismus jako kdysi. Já věřím v kompromis, ale proti čemu jsem rozhodně, to je jakákoli forma diktatury. Diktatura je moderní feudalismus: kvalita života obyčejného občana nezávisí na zákonech nebo podobně, ale na osobních vlastnostech diktátora, tak jako kdysi závisela na osobních vlastnostech monarchy. Proto ke jménům panovníků lidi připojovali charakteristiky: Ivan „Hrozný“, Ferdinand „Dobrotivý“. V diktatuře to máte stejné. Život pod Mussolinim byl o něco lepší než život pod Hitlerem, život za Stalina se pronikavě lišil od života v Chruščovově éře atd., ačkoli teoreticky to byl pořád stejný systém, tzv. diktatura proletariátu. Jediný systém schopný přirozeného vývoje je demokracie. Podívejte se třeba, jak na tom byli černoši v roce 1945 v USA, a jak na tom jsou dnes. A to je pokrok dosažený bez koncentráků, bez gestapa nebo KGB.

Jediné skutečné nebezpečí pro společnost je monopolizace moci. Ale v Americe, v Kanadě je demokratická tradice tak silná, že se vnitřními silami nedá zničit. Mezi konzervativci jsou de facto liberálové, mezi liberály jsou de facto konzervativci. Já americkou vnitřní politiku příliš nesleduju, ale myslím si, že Reagan má jasno v jedné věci: v zahraniční politice. V tom, že SSSR je „evil empire“. Za tuhle charakteristiku se na Reagana sesypala spousta kritiky. Ale není to snad charakteristika docela přesná? Jenže na Západě existuje „selective indignation“, bohužel. Nedávno například zakázala jihoafrická vláda zahraniční televizi filmovat vnitropolitické události. To je jistě špatné. Jenže Sověti, třeba v Afghánistánu, nic takového nedovolili nikdy. Ani v SSSR. A nikomu to nepřipadá divné. Svět se pohoršuje výběrově.

Jak jsem řekl, vnitřní americké politice moc nerozumím, ale třeba Reaganův návrh daňové reformy mi připadá dobrý. A vůbec jeho ekonomická politika: nezaměstnanost klesla, inflace klesla, produktivita se zvýšila. A Reaganův zákrok v Grenadě? Podle toho, co o grenadském režimu víme, mi americký zákrok připadá naprosto oprávněný. Koneckonců, silná demokracie má právo, a řekl bych, že i povinnost, pomáhat lidem, aby získali demokracii všude tam, kde to je možné. To je možné bez rizika světové války. Přečtěte si starého Toma Paina: „Kde není svoboda, tam je moje vlast.“ Což znamená: kde není svoboda, tam půjdu a budu za ni bojovat. Což taky tenhle starý Brit udělal: nejdřív ve Francii, pak v Americe.

Reagan je čtyřiasedmdesátiletý člověk, asi dost unavený, ale mám k němu úctu. Je to přesvědčený demokrat, americký patriot klasického typu, selfmademan. Některým na něm vadí, že byl původně hercem, což týmž lidem nevadí například na Janičce Fondové. Já myslím, že je mnohem lepší dostat se k politice přes herectví než třeba přes kariéru u KGB. A má to ještě jednu výhodu: jako herec dovede Reagan na lidi působit, dovede je přesvědčit. Ovšem, nejlíp za něho mluví činy.

A k omezování sociálního státu za Reagana? Samozřejmě, to je součást konzervativní politické filozofie. Jenže Amerika je demokracie, opozice tady není zločin, takže se nic neudělá na sto procent. Ani Reagan nerozmontoval systém sociálních záruk, budovaný po léta. Ostatně to ani nebyl jeho úmysl, chtěl v podstatě zamezit mrhání veřejnými prostředky. Ale jak jsem řekl: v Americe každý prezident musí žádat hodně, aby dostal aspoň něco, protože tu je opozice. Po Reaganovi přijde vláda, která půjde třeba opačným směrem, taky si stanoví vysoké cíle, a uskuteční je na podstatně nižší úrovni. To je právě zdravé. Stálý kompromis. Americká společnost je složitá, mnohem složitější než homogenní evropské státy, ale funguje přirozeně. Jakmile se však do přirozeného systému vnese příliš mnoho voluntarismu, vznikají problémy.

A co Sovětský svaz?

Zase Reagan: na totalitní státy platí jenom síla a neústupnost. A souhlasím s Kunderou, že Rusko – vůbec Sovětský svaz – je jiná civilizace. Kromě Turgeněva a Čechova ani já nemám velké pochopení pro ruské klasiky, jmenovitě pro Dostojevského. A mám dojem, že na půl Čechova nebo na půl Sacharova, připadají v Rusku dva milióny mužiků. Typický Rus je prostě i dnes, řekl bych, ruský mužik, který trpí, ale všechno snese, všechno vydrží, přečká, válku, bídu, teror, znovu a znovu, ale vůbec nic nezmění. Co nedávno napsal Kundera, a dost za to slízl od ruských emigrantů, napsal dávno před ním Joseph Conrad, spisovatel s polskou zkušeností v ruské říši. Jeho román Under Western Eyes je základní kniha o Rusku. Není to ale kritika Rusů, nýbrž systému, který vytvořili, a který si jenom oblékl jiný ideologický kabát. Demokracie v Rusku... samozřejmě, bylo by to ideální, ale je to asi utopie. Aspoň pro nejbližších sto let nebo tak. Liberál je v Rusku výjimka, i mezi nejlepšími lidmi. Pro nejlepší ruské lidi je spíš typický Solženicyn, statečný konzervativec, hodně autoritářský ruský křesťan.

Pro nás je důležité udržet povědomí o české demokratické, liberální tradici. Držet ji proti té převažující, všude pronikající tradici ruské. Tady mohou sehrát důležitou roli nejrůznější věci. Nejenom neústupní a politicky myslící disidenti, ale třeba i lehká hudba, rock aj. Ti hoši nejsou třeba političtí myslitelé, ale hlásí se k něčemu, co milují a co svým způsobem dýchá tou demokratickou tradicí, už jen proto, že to přichází z Ameriky. A není v tom žádná ďábelská intrika „amerických propagandistů“ (znáte vůbec nějaké?), jak se o rocku píše v Rudém právu. Je to spontánní vývoj s kořeny velice lidovými, muzika vytvořená vlastně mladými dělníky, když už má někdo zájem o třídní původ, jako byl Elvis Presley. A v české verzi, jak na to upozornili chartisti, je to – pokud jde o texty – vlastně první lidová muzika vzniklá bez povelu shora asi od konce devatenáctého století.

Velice mě mrzelo, a je to myslím zase v jiné české tradici, kterou bych nepodporoval, jak se někteří lidé doma, vůbec ne režimisti, obořili na Kunderu nedávno ve Svědectví. Zdá se, že nechápou, že Kundera dokázal přesně to, po čem se v Čechách vždycky volalo: dostal prostě českou literaturu na mapu světa. Jestli Kundera je nebo není génius, se uvidí za sto let, ale jeho zásluhou bere dnes svět naši literaturu vážně. Samozřejmě, každý má právo, aby se mu Kundera nelíbil, a chápu, že se leckomu nelíbí, jenomže jev zvaný Kundera už přerostl rámec literatury. Pořád se doma volalo po světovosti, a když jí konečně někdo dosáhl, zdá se, že se mu to v Čechách neodpustí. Taky tradice. Chtěl jsem se do té debaty zaplést, nakonec jsem to neudělal, tak aspoň takhle.

Nemluvili jsme o vašem katolictví.

Má pro mě velký půvab, vyrostl jsem ve styku s jeho mystériem. To neznamená, že ho musím všem pořád připomínat. Evelyn Waugh, spisovatel, kterého mám z moderních nejraději, byl katolík velice ortodoxní, ale nekřičí to z každé jeho stránky. I v takových skutečně katolických románech, jako je jeho válečná trilogie, kde hlavním tématem je působení boží milosti, tedy téma vyloženě náboženské, je náboženská linie skryta za ohňostrojem událostí, často groteskních, komických nebo tragických. Něco podobného, o co jsem se pokusil v Miráklu.

Pro mě je křesťanství krásná a nejhlubší demokracie. Zdůrazňuje, že před Bohem má každý člověk stejnou duši a záleží jen na něm, co s ní a z ní udělá. V Kristově příběhu je fantastické přirozené spojení božského s lidským.

Na Západě se říká, že nynější papež je konzervativní. Nemyslím. Je prostě ortodoxní. Opustit v katolické církvi ortodoxii je velice riskantní. Na církvi je právě hezké, jak v některých zásadních věcech odolává vývoji. Papežovi kritikové taky neberou v úvahu papežovu polskou zkušenost, zapomínají, že „katolický“ znamená „obecný“, a považují, bohužel, za irelevantní pro církev v Americe, co se děje s katolíky jinde. Jedna katolická dáma v Kanadě, s níž jsem korespondenčně debatoval o účasti žen v katolickém rituálu a připomněl jí, co se stalo s řádovými sestrami v Československu, abych jí vysvětlil jiný přístup k téhle otázce v zemi, kde katolické ženy skutečně trpěly, ta paní mi napsala, že co se stalo s řádovými sestrami v Československu je sice smutné („sad“), ale pro kanadskou církev irelevantní.

V Čechách je církev pod těžkou palbou. Je v katakombách. Mám k českým katolíkům velikou úctu, nelze ji nemít. Nepříjemní jsou mi naproti tomu někteří katolíci tady na Západě, včetně českých, kteří mi někdy připadají jako stalinisti v bleděmodrém. Zdá se, že pronásledování někdy církvi prospívá. Ve starém Rakousku nebyla žádná zásluha jít na kněze. Vedlo to k vlažnosti – zajímavé je, že například čeští emigranti do Ameriky v devatenáctém století byli skoro na sto procent katolíci. Ale sotva přijeli, asi polovina jich církev opustila a dali se na volnou myšlenku. V dnešním Československu, myslím, vlažní katolíci neexistují. K tomu, aby člověk byl přiznaný katolík, je potřeba velké odvahy a silného charakteru.

A síla katolicismu v nejlaičtější zemi sovětské části Evropy je skutečně pozoruhodná. Ukazuje se, že jsou prostě lidé, i hodně mladí lidé, kteří mají potřebu nějakého styku s mystériem existence, kterou přirozeně politická školení nemohou ukojit. Někdo by měl napsat, nějaký autor doma, co je to, být dnes v Československu knězem. Satir na velebníčky máme dost, od Haška po Křesadla, ale postava kněze, která by byla dnešním ekvivalentem vlasteneckých kněží devatenáctého století, ta schází. A přitom existují předlohy, lidé opravdu pozoruhodní. A to se do seminářů málokdy dostanou nejlepší uchazeči, ti jsou spíš diskriminováni.

Jak je to s literaturou?

S tou je to pořád stejné. Smysl spisovatelství se nemění, jeho doménou je lidská situace. Co to je, být člověk. Před několika dny jsem o tom mluvil v Bělehradě...

„Jsou lidé, kteří, soukromě nebo oficiálně a (to je myslím řídký případ) soukromě i oficiálně, věří, že všechno se mění, všechno se vyvíjí, ve všem je pokrok; panta rei, obvykle, obávám se, směrem k takové nebo onaké pohromě. Podle názoru těchhle lidí nic není stálé, neměnné, nic není věčné kromě Boha a ten, jak víme, nebo (a to je myslím častý případ) předstíráme, že víme, neexistuje. Ale já věřím, že společenská funkce autora prózy, dramatu nebo poezie se nikdy nezměnila, a nikdy se nezmění; že od té doby, co se spisovatel jako umělec vynořil před téměř třemi tisíciletími na malém poloostrově v jihovýchodním koutě Evropy, se jeho funkce nezměnila ani v nejmenším. Podle mého názoru spisovatelovým zaměstnáním vždycky bylo a vždycky bude vyjadřovat, zachycovat, ztvárňovat esenci condition humaine ve světě, v němž žije.

Jaké to je, žít v té které společnosti? Jací lidé tam existují? Na co myslí? Co cítí? Co dělají? Jaké mají radosti a čím trpí? Odpovědi na tyhle otázky jsou jediné odpovědi, které má spisovatel právo dát. Není poradcem ve veřejných nebo soukromých záležitostech; nedoporučuje, co by se mělo dělat. Ale popíše-li svůj svět pravdivě, často se mu podaří odhalit jeho naléhavé problémy a tím poukázat na to, co by se dělat nemělo.

Co by se nemělo dělat, je další konstanta v historii lidstva a jeho literatury. To, co uráží lidskou podstatu, by se nemělo dělat. A co jiného je lidská podstata, ne-li lidská inteligence? Ta jediná věc, jež člověka radikálně odlišuje od ostatních živých bytostí?

Neexistuje skutečná inteligence – kromě primitivní inteligence vyšších savců – bez schopnosti řeči. De facto se inteligence vyvinula jako následek tohoto specificky lidského daru. K prvnímu velkému rozkvětu, velice výbušnému rozkvětu inteligence, jež položila základy k tomu, co je v našem moderním světě dobré – základy naší vědy a humanistického umění – došlo na tom malém poloostrově, o němž jsem se už zmínil. Došlo k němu právě tam, a ne někde jinde, protože – na mnoha místech v jeho hranicích a na dlouhá údobí – slovo, jehož svoboda může být omezena těmi, kteří jsou právě u moci, bylo svobodné stejně jako inteligence, již by mohla spoutat pouze ona všemocná síla, která ji kdysi stvořila.

Tenhle šťastný, ale ne vždycky existující paralelismus dává smysl spisovatelskému životu. Je to taky ta jediná okolnost, jež – pokud na světě zvítězí – umožní dosáhnout dorozumění a komunikace mezi lidmi různých zemí. Kdykoli je spoutaná ona složka paralelismu, kterou lze spoutat, je spisovatel – pokud nepřestane publikovat – v nebezpečí, že namísto dorozumění bude svým dílem šířit po světě nedorozumění. Inteligence, jejíž svoboda projevovat se lidskou řečí byla omezena, může jenom falšovat. Možná že na vysoké úrovni estetické a technické obratnosti, ale přesto falšovat, pokřivovat, zkreslovat.

Někdy se v duchu perverzně bavím divným nápadem. Představuju si mladého Samuela Langhorna Clemense, jenž později v životě vešel ve známost jako Mark Twain. Představuju si ho jako začínajícího spisovatele, žijícího v jednom z amerických jižanských států v dobách ante bellum. Jenomže ten stát – třeba Georgie – není historická Georgie, ale dobře organizovaný policejní stát, stejně výkonný, jako je tahle nedávná sociální vymoženost dnes. Má svoji Hlavní správu tiskového dohledu, jak zní newspeakové slovo pro cenzuru; má své pluky poslušných literárních recenzentů, vždy připravených jednomyslně chválit nebo jednomyslně hanět, někdy jedno a totéž dílo v různých dobách. Moje distopická Georgie je samozřejmě stát otrokářský; lidé temné pleti tam mají právní postavení soukromého majetku – ne jich samých, ale někoho jiného. A tahle okolnost – existence lidských bytostí připravených o svobodu mezi jinými lidskými bytostmi, jejichž svoboda se stala výsadou – existence mužů a žen, jejichž inteligence byla umlčena onou „zvláštní institucí“, tj. institucí nesvobody – to je ústřední, palčivý problém mé fiktivní Georgie.

Mladý Clemens není k němu necitlivý. Dokonce dostane brilantní nápad na román, který by pranýřoval nelidskost instituce a kde ústřední problém by byl ztělesněn ve dvou postavách jménem Negr Jim a Huckleberry Finn.

Ano, mladý Clemens vidí a soucítí – ale je taky chytrý, a především je ctižádostivý. Zmírá touhou spatřit se vytisknut. Takoví jsou mnozí mladí spisovatelé, a taky staří; ti proto, že jejich živobytí záleží na tom, zda vycházejí. Mladý Clemens, jako většina mladých spisovatelů, je prostě grafoman: jsem vydáván, tedy jsem. A protože je mazaný, ví příliš dobře, že román napadající „zvláštní instituci“ nemá šanci na vydání v policejním státě Georgia. Proto učiní rozhodnutí. Místo na netisknutelný problém černého otroctví zaměří se jeho román na eminentně tisknutelný problém, řekněme, zdravotního rizika, jež hrozí, jestliže si dámy stahují korzety příliš těsně. Módu vosího pasu napadne mladý Clemens s veškerou zuřivostí mladého elánu a se vší obratností geniálního humoristy. Jeho román je nesmírně legrační, neobyčejně čtivý. Mladý Samuel Langhorne Clemens se stane šlágrem státu Georgie. Po padesáti letech se scvrkne na poznámku pod čarou ve velmi podrobných dějinách americké literatury.

Fiktivní dílo Sama Clemense mi vždycky vytane na mysli nad stránkami leckterého současného románu. Autor do něho často vložil nepopiratelný talent; jenže je to pouze o dámském prádle. Připouštím, že ta oděvní součást není nezajímavá, ale málokdy je palčivým problémem společnosti, v níž dámy žijí. Jestliže ji spisovatel jako takovou prezentuje, může po světě rozšířit velice hrubé nedorozumění.

My, kanadští spisovatelé, těšíme se svobodě líčit lidskou situaci našich kanadských spoluobčanů tak, jak ji vidíme. Nemusíme vynechávat problémy, jež by někteří vlivní lidé v Kanadě raději viděli vynechány. Je na nás, a na nikom jiném, abychom spodobnili tu velkou a krásnou zem a své dobré i ne tak docela dobré krajany pravdivě. Jestliže se nám to podaří, přispějeme tím k porozumění mezi lidmi různých zemí světa. Jestliže se nám to nepodaří, můžeme to klást za vinu sobě, a jenom sobě. Její Veličenstvo královna, Bůh jí žehnej, není zodpovědná za náš neúspěch.

Washington, podzim 1985

(Listy 3/1986, Čtení na léto, ročník XVI, s. 193nn)

Obsah Listů 1/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Hovoří Josef Škvorecký

Rozhovor s AJL

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu