Jan Novotný

Rušný dům po padesáti letech

V loňské vánoční anketě Lidových novin se dvakrát objevila kniha, která byla napsána už před půl stoletím, vyšla v přelomovém roce 1963 a potom zase až vloni. I já jsem ji (nezávisle na anketě a dokonce i na novém vydání) v minulém roce četl. A i já ji řadím mezi své knihy roku. Čtenář, který to bude brát jako doporučení, může být ovšem zklamán: Vaculíkův Rušný dům nepřináší velký příběh ani otřesná odhalení, ať už o hrůzách historie nebo o propastech lidského nitra. Velice podrobně, způsobem, jímž v něčem předbíhá Nepaměti či Český snář, líčí všední zážitky a myšlenky vychovatele učňů Lysáka, který se snaží udělat ze svých svěřenců slušné a odpovědné lidi. I když se Lysák vyhýbá velkým slovům, nepochybuje o tom, že to zároveň znamená: lidi, kteří dovedou společnost k socialismu. Ví a utvrzuje se v tom, že společnost, která ho obklopuje (orientačním bodem pro časové zařazení je korejská válka), má k tomuto cíli daleko. Zaráží ho neuvědomělost učňů, apatie kolegů, zkostnatělost nadřízených. Jen občas ho potěší pochopení člověka, kterého si řadí mezi opravdové komunisty. Lysákovy pochyby a konflikty nevyústí do happyendu ani do tragédie – vysvobodí ho vojenská služba. V epilogu je už Lysák redaktorem a je pro něho jistým zadostučiněním, když se za ním jeho někdejší svěřenec Hálek, s kterým si nejlépe rozuměl, přichází poradit, zda má vstoupit do strany.

Hálek dnes může čtenáři připadat jako problematický šplhoun, více ho zaujme Lysákovi patrně nesympatický Hartman, už svým husarským kouskem: navrhne jako kolektivní akci zhlédnutí sovětského filmu, a když je pověřen obstaráním lístků, zakoupí o jeden méně a jde si sám na „švédskou sentimentalitku“. Je to také on, kdo může způsobit potenciálně nejzávažnější konflikt: jeden z vychovatelů za dveřmi vyslechne, že si pouští Hlas Ameriky. Lysák pod nátlakem své moudré ženy prosadí, aby nebyl vyhozen z internátu – je třeba mu nepřátelskou propagandu vyvrátit. Ale jak, když sám Hlas Ameriky neposlouchá?

Dnešní čtenář může číst knihu jako svědectví o pomalém procitání z iluzí. Ale je tomu tak? Pomohlo by Lysákovi pustit si Hlas Ameriky? Patrně by v něm převážilo to, co slyšel a četl o Koreji a o Babicích – jen by se utvrdil v tom, že jsme vlastně dosud ve válce a musíme být k nepřátelské propagandě ostražití. O realitě, kterou přímo vidí, Lysák iluze nemá, věří však, že ji lze úpornou snahou zlepšit. V klíčové kapitolce Marie se zamýšlí nad tím, proč jeho žena, ačkoliv má zábrany vstoupit do strany, „chce mít tento režim“.

„Chtěla by oheň bez popela, chtěla by tento systém bez jeho chyb. Kdo ne? Hádám se s ní, že může mít buďto tento systém s chybami, anebo jiný systém. Třetí cesta není.“

Zda byla či nebyla třetí cesta, se už nedovíme. Je sporné, zda lze pochopit minulost, určitě však zůstaneme jejímu pochopení vzdáleni, přijmeme-li dnes oblíbený názor, že lidé podporovali režim jen z různě odměřené směsice strachu, zištnosti a hlouposti. Ferdinand Peroutka v jednom ze svých posledních článků před Únorem napsal, že komunistické straně nelze upřít jednu zásluhu – získala široké vrstvy občanů pro stát. Literatura má výsadu, kterou nemají ex post psané vzpomínky pamětníků ani analýzy historiků. Dokáže vnímavému čtenáři zprostředkovat dobový pocit, který by jinak beznadějně vyprchal. Nahlédneme-li do duší lidí, kteří chtěli mít tento režim, nebudeme pro ně mít jen opovržení. Vyhneme se povrchnímu odsouzení, které upírá lidským osudům hloubku a tragiku.

Jistě je ale třeba číst i Zahradníčkův Dům strach, Hančovy Události, Škvoreckého Tankový prapor. ..

Jan Novotný

Obsah Listů 1/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Rušný dům po padesáti letech

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu