Krzysztof Wołosiuk

Bolestné výročí

Obyvatelé Nového Sadu si v lednu připomenuli oběti stanného práva, vyhlášeného před sedmdesáti lety v tomto městě jeho maďarským vojenským velením. Během třídenní razie tehdy přišlo o život více než tři tisíce lidí, především Srbů a Židů, většinou postřílených maďarskými žandarmy a následně vržených do Dunaje. Letošní pietní akce však neprobíhala v atmosféře smíření a nařčením z politicky motivovaných rozhodnutí kolem výročního programu se neubránila ani srbská pravoslavná církev, která jej pořádala.

Výjimečný stav, jemuž Srbové říkají novosadska racija, začal 21. ledna 1942. Do ulic města tehdy vykročily oddíly vojáků a hlídky pod vedením plukovníka Józsefa Grassyho. Důstojník maďarské královské armády tak realizoval plán svého nadřízeného, generála Ference Feketehalmyho-Czeydnera zakročit proti partyzánům (hlavně srbským komunistům, i když politická a národnostní příslušnost členů hnutí odboje na těchto územích za války je samozřejmě komplikovanější). Občanům Nového Sadu bylo během tři lednových dnů přísně zakázáno zdržovat se v cizích domovech, byla jim přitom do značné míry omezena možnost pohybovat se po městě nebo je opustit, nefungovaly telefony a nedalo se ani poslouchat vysílání rozhlasu. Pročesávání ulic a domů hlídkami začalo postupně přerůstat do útoků proti nemaďarskému obyvatelstvu města, doprovázených loupením majetků a násilím. Tyto surovosti, podporované navíc veliteli posádky, vedly nakonec k hromadným vraždám, jejichž podstatná část se odehrála na dunajském nábřeží. Těla zabitých byla potom házena do řeky, jejíž zmrzlou hladinu museli pachatelé roztrhat na několika místech dynamitem. Podle různých zdrojů stála razie životy 3300 až 3800 lidí, včetně sto padesáti dětí a tří set starců. K těmto číslům se často přidávají další stovky (nebo tisíce) obětí dřívějších odvetných akcí proti partyzánům, prováděných na přelomu let 1941 a 1942 v nedaleké oblasti Šajkaška, zeměpisně vklíněné mezi Dunaj a Tisu.

Maďarská historiografie používá k označení událostí z ledna 1942 termín „novosadský masakr“ (az újvidéki vérengzés) nebo „chladné dny“ (hideg napok) podle titulu známého románu Tibora Cserese a stejnojmenného filmu Andráse Kovácse. Obě tato díla ukazují razii z perspektivy jejích čtyř účastníků, vězněných po válce ve společné cele a vzpomínajících každý na svou více nebo méně významnou úlohu při pacifikaci města. Cseresova kniha, vydaná poprvé v roce 1964, se v Maďarsku považuje za svého druhu gesto pokání a uznání viny za zločin. Stále se přitom ozývají hlasy, které naznačují, že fakta sice nesporně vypovídají o velkém počtu nevinných obětí, avšak nebezpečí ze strany partyzánů tehdy opravdu existovalo, jejich sabotážní akce sílily od počátku ledna, tedy v době, kdy začali pronikat z Němci okupovaného Banátu přes Tisu právě do Bačky, obsazené maďarským vojskem. Někteří historici dokonce tvrdí, že většinu zabitých v Novém Sadu tvořili právě záškodníci, kteří ohrožovali bezpečí všech obyvatel města. Značná část obětí navíc údajně padla během přestřelek s řádným vojskem nebo se žandarmy.

Novosadská razie bezpochybně poškodila mezinárodní pověst Maďarska, která byla sice beztak pošramocená spojenectvím s Hitlerem, mnozí antinacisté však počítali s tím, že země nakonec přestoupí do jejich tábora. Připomeňme, že Budapešť v červnu 1941 vyhlásila válku Sovětskému svazu a na podzim proti němu poslala i svůj armádní sbor, v prosinci pak na výslovné přání Německa, vypověděla válku i Spojeným státům. Známý historik 20. století Ignác Romsics ovšem zdůrazňuje, že Američané považovali Maďarsko za zem, která se ocitla mezi členy Osy proti vůli mnohých svých politiků a hlavně občanů, a proto si nijak zvlášť nepřáli ocitnout se s ní ve válečném stavu. Události z ledna 1942 ale znamenaly zvrat v myšlení Spojenců. Za všechny uveďme výrok Winstona Churchilla, který v rozhovoru s maďarským velvyslancem v Lisabonu tento zločin označil za velkou skvrnu na cti jeho národa.

Chladné dny byly zároveň tragickým následkem revizionistických snah, které prostupovaly zahraniční politikou Horthyho státu mezi dvěmi světovými válkami. Touha získat zpátky území, o něž přišli Maďaři po trianonské dohodě, se mohla proměnit v úspěch až s Hitlerovým vítězným pochodem Evropou. V letech 1938–1941 bylo ke „staré vlasti“ postupně anektováno skoro 80 000 km2, tedy přibližně 40 procent toho, oč země přišla před dvaceti lety. Vůdce Třetí říše si však za svou pomoc při vrácení dávných teritorií Maďarům nechal draze platit. Zatímco opětovné včlenění jižního Slovenska na podzim 1938 jako vedlejší výsledek Mnichova nebo anexe Podkarpatské Rusi po zániku Československa v březnu 1939 mohly ještě působit jako velkorysá gesta, vrácení části Sedmihradska a Sikulska dle tzv. druhé vídeňské arbitráže v létě 1940 stálo Budapešť pár závažných ústupků nacistům: zavedení dalších diskriminačních zákonů proti Židům, propuštění fašizujících politiků z vězení, konečně pak připojení k Paktu tří. Nejosudovější se stala realizace posledního bodu revizionistického plánu, tedy znovuzískání Vojvodiny, mezi jejímiž obyvateli tehdy bylo více než třicet procent Maďarů (podle některých zdrojů dokonce skoro čtyřicet). Hitler v tomto případě požádal Horthyho poprvé o vojenskou účast. Maďarsko ovšem podepsalo v prosinci 1940 s Jugoslávií dohodu „o věčném přátelství“, která teď měla být jednou ze stran porušena. Teprve perspektiva vyhlášení nezávislého chorvatského státu ustašovci a tím způsobený zánik Karadjordjevićovy monarchie jako signatáře dohody se naskytly budapešťské vládě jako vhodné ospravedlnění útoku. Ministerský předseda Pál Teleki ovšem tíhu rozhodnutí svého kabinetu neunesl, a přestože hlasoval pro účast na agresi, 3. dubna 1941 spáchal sebevraždu. V dopise Horthymu napsal, že si přepadením Jugoslávie bere na sebe jeho národ úlohu „olupovače mrtvol“ a že se sám cítí zodpovědný za to, že tomu nezabránil.

Dne 11. dubna 1941 vstoupily maďarské jednotky na území svého jižního souseda. Stalo se to pět dnů po německém útoku na Jugoslávii. Vojvodina byla nakonec rozdělena do tří správních oblastí, odpovídajících jejímu historickému členění. Maďarům se dostala jen jedna z nich, provincie Bačka, ležící severně od Dunaje a na západ od Tisy. Úzký pás Sremu, ohraničený na severu Dunajem, na jihu pak Sávou, byl anektován chorvatským státem. Banát, poslední ze tří oblastí, byl nakonec kvůli sporům mezi Maďary a Rumuny, z nichž si obojí toto území nárokovali pro sebe, formálně ponechán Srbsku, v němž Němci dosadili loutkovou vládu generála Nediće; fakticky byl spravován okupantem a místními švábskými starousedlíky. Ve všech obsazených provincích probíhala válečná léta ve znamení perzekucí, které postihly nejen partyzány nebo lidi, kteří jim pomáhali, ale často naprosto nahodilé oběti. Jednou z takových neslavně proslulých akcí byla novosadská razie.

Masakr měl pro maďarské obyvatelstvo v Bačce a celé Vojvodině zvlášť neblahé následky na podzim roku 1944, když jejich jednotky toto území vyklidily a začala se na něm ustavovat nová komunistická moc. V paměti porobených však zůstala vzpomínka na utrpení a křivdy okupace, a tak v nich začala sílit touha po odvetě. Maďarština se tímto způsobem obohatila o další metonymii – „ještě chladnější dny“ (még hidegebb napok), která se vztahuje na násilí a vraždy spáchané jednak komunisty, jednak obyčejnými obyvateli Bačky během několika měsíců od října 1944 do jara 1945 (ovšem i později) na příslušnících národnosti někdejšího okupanta. Podle různých zdrojů se mohlo stát obětmi těchto dnů několik desítek tisíc lidí (i když odhady počtu zavražděných se často podstatně liší, uváděná čísla se pohybují mezi pěti až čtyřiceti tisíci). Toto téma zůstává pro mnohé Maďary bolavým místem, neboť o zločinu se dlouhou dobu nesmělo ani zmiňovat, natož dovolávat se trestu pro jeho pachatele (skoro všichni důstojníci, kteří odpovídali za novosadský masakr byli souzeni, proti několika byly dokonce vyneseny rozsudky smrti). Otázku vojvodinských odvetných akcí otevřel opět Tibor Cseres, který v roce 1991 vydal tentokrát už ne román, ale historickou práci Pomsta v Bačce (Vérbosszú Bácskában), která výčtem krutostí připomíná místy Kosińského Nabarvené ptáče nebo také do češtiny přeložený román Vuka Draškoviće Nůž.

Cseresova kniha vyvolala v Maďarsku diskusi, která trvá dodnes. Její zatím poslední kapitolou byl proces kapitána Sándora Képíróa, který se jako osmadvacetiletý žandarm zúčastnil razie v Novém Sadu; kvůli chybějícím důkazům o jeho podílu na vraždách byl však v roce 2011 zproštěn budapešťským soudem obžaloby. Képíró zemřel krátce poté a jeho pohřeb se stál politickou manifestací, na níž se objevili i poslanci strany Jobbik nebo příslušníci Maďarské grady. Od roku 2010 se tématem traumatické minulostí zabývá společná srbsko-maďarská komise, sestavená z historiků dvou zemí, která zkoumá zločiny spáchané na obou národech během druhé světové války. Vznikla jako následek dohody mezi prezidenty Borisem Tadićem a Lászlem Sólyomem v roce 2009; tehdy slíbil Tadić i přístup k dokumentům Srbského historického archivu.

***

Letošní výročí razie a předcházejících pogromů v jižní Bačce organizovaly hlavně srbská pravoslavná církev, židovská obec a několik občanských sdružení. Památku zahynulých uctil nejdříve na začátku ledna v oblasti Šajkaška bačský biskup Irinej, který tu sloužil parastos, tradiční pravoslavný žalozpěv. Zádušní liturgii v Novém Sadu pak 23. ledna sloužil srbský patriarcha Irinej, proslov měl i šéf Centra Simona Wiesenthala Efraim Zuroff. Organizátorům se však nepovedlo oprostit se od politiky, mezi oficiální hosty nebyli pozváni velvyslanci Maďarska a Izraele, stejně jako novosadský primátor Igor Pavličić, významný člen vládnoucí Demokratické strany, nebo předseda sněmovny autonomní provincie Vojvodiny a současně předseda Svazu vojvodinských Maďarů Sándor Egeresi. Bylo jim také znemožněno položit věnce u pomníku obětí razie. Egeresi nakonec vyzval ve svém prohlášení „přítomné a budoucí generace Vojvodiny, ať respektují, že se zdejší život zakládá na úctě a respektu k ostatním, toleranci mezi příslušníky různých etnických a náboženských skupin, hodnotách občanské společnosti, nikoliv na nesnášenlivosti a nenávisti mezi národy a náboženstvími“.

Krzysztof Wołosiuk (1984) je bohemista a hungarista.

Obsah Listů 1/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Krzysztof Wołosiuk

Bolestné výročí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu