Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Václav Havel byl mimořádně úspěšným disidentem i vůdcem revoluce. Nebyl však stejně úspěšným prezidentem. Z věcí, na kterých mu záleželo, prosadil máloco. Jeho odlišnost od profesionálních politiků mu však vynesla světovou proslulost. Podle konvence se mrtví nemají kritizovat. Ovšem zemře-li velká osobnost, jejíž činy utvářely dějiny, reflexe jejího působení je na místě. Václav Havel takovou osobností nepochybně byl.
Roli vůdce revoluce zvládl bezchybně, roli prezidenta hůře. V důležitých otázkách kolísal. Ačkoliv vycházel z přesného vycítění problému, neuměl zvolit takové politické kroky, kterými by ho dokázal vyřešit. Naopak, často se dostal do slepé uličky a musel měnit kurs. Řešení problému se tím ovšem zkomplikovalo.
Kritika v domácích médiích se v naprosté většině případů zaměřovala na okrajové věci – rozsáhlou počáteční amnestii, udělování milostí, nápad zakotvit pravomoci manželky v zákoně či na hádky s Václavem Klausem. O tzv. omluvě sudetským Němcům a „humanitárním bombardování“ se zmíním níže. Sám prezident zase říkal, že jenom on ví nejlépe, co dělá špatně. Stěží mohl přesvědčivěji předvést, že své chyby nevidí. Pokusme se tedy zhodnotit, jak Václav Havel své prezidentství zvládal.
Začněme tím, co je nesporné: při organizaci disentu a řízení prvních měsíců revoluce byla role Václava Havla nezastupitelná. Vzpomínám si, jak se v Laterně Magice připravovala manifestace na Letné. V místnosti sedělo 30–40 velmi vyhraněných individualit. Zdaleka ne všechny byly Václavu Havlovi přátelsky nakloněny. Například Emanuel Mandler. Okolo stolu padaly dosti divoké návrhy. Petr Oslzlý říkal: „Václave, ty nemůžeš stát na tribuně, kde stávali bolševičtí papaláši, ty se musíš nad Letnou vznášet v balóně!“ Když po hodině zcela nesourodé diskuse udělal Václav Havel závěr, nikdo neprotestoval, protože bylo zřejmé, že konzistentnější závěr nelze udělat. Díky jeho charismatu se necítili dotčeni ani ti, jejichž návrhy padly pod stůl. Mezi revolucionáři nebyl nikdo, kdo by ho dokázal zastoupit. Zde bylo názorně vidět, v čem spočívala síla Václava Havla. Měl charisma i talent, které dokázal uplatnit v osobní komunikaci, což ho činilo přirozeným vůdcem v menších skupinách, posléze mu získalo i obdiv veřejnosti.
Když přišel návrh na přijetí pěti zástupců Občanského fóra do Adamcovy vlády, Havel neomylně vycítil, že to je málo. Že to, co by před týdnem bylo obrovským úspěchem, by veřejnost považovala za slabost. A tak i pod hrozbou ústavní krize – po odchodu prezidenta Husáka z funkce by nebylo možné jmenovat federální vládu – nabídku nepřijal.
Dalším faktem myslím nesporným je, že veřejnost oslovená sdělovacími prostředky během jeho pohřbu o Havlovi hovořila jazykem, jakým mluvíme o rodinných příslušnících. Bylo to hodně podobné způsobu, jakým Britové mluvili o lady Dianě. U Havla pouze ještě zdůrazňovali jeho boj za demokracii a lidská práva. Jinými slovy: nikdo se nezmiňoval o politických konceptech Václava Havla. Jak to, jistě se zeptáte. Copak lidská práva nejsou politický koncept? Jsou a nejsou. V politické teorii se rozlišuje tzv. ústavní politika od politiky obyčejné. V čem je rozdíl? Podívejme se na fotbal. Působí v něm lidé, kteří se starají o velikost hřiště, o rozměry branek, viditelnost lajn, a ti, kteří fotbal hrají. Ti první stanovují pravidla hry pro všechny. Ti druzí mají za úkol připravit svá mužstva na zápas proti jinému mužstvu.
V politice je tím hřištěm ústavní upořádání. Říkejme politikům, kteří touží nastavovat ústavní rámce, jež mají platit pro každého, pracovně politici zjevené pravdy. Mají–li svoje silné názory, za které jsou ochotni se nasazovat, což Havel jako disident předvedl měrou vrchovatou, hrozí jim nebezpečí, že propadnou představě, že jejich názory vyjadřují univerzální odborné konvence, které vlastně politický charakter nemají.
Mají za to, že není-li občan mravně narušen nebo trouba, musí jimi navrhované řešení, které je odůvodněné věděním, přijmout. Jinými slovy, jim vlastně nejde o politiku, která vždy souvisí s konfliktem a jeho překonáním, ale o zvěstování jakési univerzální metapolitiky.
Limity politiky zjevené pravdy jsou dané základními parametry masové společnosti.Politici zjevené pravdy musí mít problémy s demokratickou legitimací své politiky. Ve starověkých Athénách žilo několik tisíc lidí, ale pokud by vůdce chtěl působit svým charismatem a pravdou deset minut na každého občana patnáctimilionového státu, potřeboval by na to mandát 215 let. Trochu nepraktické, že.
Zastupitelská demokracie vychází stručně řečeno z představy, že svobodný občan se může podřídit jen takovým zákonům, na jejichž přijímání se sám podílel, byť jenom účastí ve volbách. A protože lidé ve společnosti mají bezpočet nejrůznějších navzájem neslučitelných zájmů, je třeba tyto zájmy integrovat. To mají za úkol politické strany. Je to úkol nesmírně složitý. V politických stranách se málokdy angažují skromní a loajální lidé, spíš různé mutace alfa samečků či samiček. Politický vůdce se pak nutně podobá spíš krotiteli než reflektujícímu intelektuálovi. Není patrně náhoda, že kancléř Kohl, baronka Thatcherová, Václav Klaus či Vladimír Mečiar byli v mezilidských vztazích víc než čím jiným proslulí arogancí. Vliv uvnitř stran se udržuje úplně jinými technikami než osobním charismatem, o jaké se opírá politik zjevené pravdy.
Předseda strany musí své postavení odvozovat jednak od schopnosti oslovit veřejnost, což se vesměs děje mobilizačními technikami masové komunikace, které jsou ovšem vším jiným než upřímným hlásáním pravdy, jednak uměním v zákulisí tahat za nitky a obsazovat svoje lidi na klíčové pozice, a je-li to nezbytné, posílit vliv úplatky. Vzpomeňme, jak CDU cynicky prala špinavé peníze jako příspěvky židovských obětí ze Švýcarska. To ovšem straně dává skutečně demokratickou legitimaci mobilizované části veřejnosti.
Shrňme rozdíly mezi ústavní a obyčejnou politikou. Politika zjevené pravdy obvykle charakterizuje silně vyvinutý pocit odpovědnosti za celek a přesvědčení, že o pravdě se nedá hlasovat. Přitom se mu hnusí špinavá politika partají. Z toho plyne tendence ignorovat demokratické procedury. Václav Havel se těmto svodům moci nevyhnul.
Charismatický politik v roli hlavy státu v systému politických stran nutně vyvolává třecí plochy například v personální politice. Pro něj je nepředstavitelné, že by jím nominovaná osoba neměla jeho důvěru. Když Václav Havel chtěl zajistit, aby se velvyslancem v USA stal Martin Palouš, odmítl několik měsíců jmenovat vládě jakéhokoliv jiného velvyslance. Má to logiku: důvěru mohou mít pouze jeho známí, které znal z dřívějška, čímž se noví politici automaticky začnou dělit na vnitřní a na ty ostatní. Když se po volbách v roce 1990 obsazovala místa předsedů výborů FS, postupovalo se podle výsledků voleb: svoje zastoupení měli i komunisti, ale za Občanské fórum se stali předsedy pouze bývalí disidenti nebo lidi roku 1968, a protože ty komunisty podle tehdejšího jednacího řádu muselo volit OF, vedlo to ke vzbouření na vsi. Jako reakce vznikl meziparlamentní klub demokratické pravice, z něhož se posléze zrodila ODS.
Jako představitel státu navenek Václav Havel obstál výborně. Prezident, který požívá vážnosti, dodává vážnost i státu, který reprezentuje. To není zanedbatelné: i světová politika je personifikovaná. Václav Havel měl v mezinárodní komunitě vysokou prestiž. Účast hlav států na jeho pohřbu ukázala názorně jeho proslulost. Cesta k světovému uznání však nebyla bez zákrut. Na počátku své prezidentské funkce se domníval, že čas po pádu železné opony bude také časem konce vojenských bloků. V projevu v Kongresu USA v únoru 1990 vyzval k odchodu amerických vojsk z Evropy – a ačkoliv jeho projev měl mimořádný úspěch a skončil dlouhotrvajícím potleskem ve stoje, v tomto bodě narazil na nesouhlas. Václav Havel však rychle zkorigoval své původní představy a začal chápat prioritní význam integračních struktur. Evropská integrace, NATO i Visegrád (spolupráce Maďarska, Polska, a Československa) se staly pilíři jeho zahraničněpolitické orientace.
Problematické bylo i jeho – řekněme tomu tak – protimnichovanství. Václav Havel si Mnichov vyložil jako selhání západních demokracií tváří v tvář nastupujícímu nacismu. Podle něj měly západní demokracie proti Hitlerovi použít sílu hned v zárodku. Nelámal si příliš hlavu tím, co by zbylo z demokracií, kdyby používaly sílu stejně lehce jako diktatury. Položme si otázku: Způsobil by drsný útok na Německo v době, kdy ještě nedošlo ani k celoněmeckému pogromu na Židy, Křišťálové noci, kdy neexistovaly vyhlazovací tábory ani plán na konečné řešení židovské otázky, kdy Židé mohli z Německa vycestovat, kdy Hitler neustále hovořil o míru, takovou katarzi, jakou znamenala prohra ve válce? Velmi pochybuji. Teprve barbarství, která spáchal nacismus ve jménu Německa, otřásla touhou Němců po světovládě.
Jedině při ignorování dějinného kontextu je možné, aby Václav Havel pronášel své kategorické soudy. Není to tak nevinné, nejde totiž pouze o Mnichov. Stejně přistupoval i ke konfliktu v bývalé Jugoslávii a posléze k Iráku. Miloševič a Hussajn pro něj představovali Hitlera. Zařadilo ho to po bok amerických neokonzervativců a k obhajobě konceptu preventivních válek a „humanitárního bombardování“. Známý slovinský filozof Slavoj Žižek a další levicoví intelektuálové se mýlí, když si myslí, že tím Havel zradil sám sebe – naopak: obhajoba bombardování Srbska byla v logice jeho myšlení.
Ačkoliv přísloví praví, že doma je málokdo prorokem, u Václava Havla to platilo jen částečně. Mnoho let si udržel podporu víc než poloviny obyvatel. Pravděpodobně zde existuje souvislost s vysokou prestiží úřadu hlavy státu už od první republiky – Masaryk vědomě ztělesňoval „otce národa“. V takové atmosféře se vztah veřejnosti k prezidentovi samozřejmě utváří spíš na základě citů a tradičního respektu k symbolu „Hradu“, ne na základě střízlivého rozboru prezidentových skutků.
V počátečním období Václav Havel sehrál mimořádnou roli, byl integrující osobností, dokázal stanovovat blízké cíle podřízené základnímu záměru: přivést zemi bez závažného konfliktu ke svobodným volbám. Jeho autorita byla nesporná. Byl jedinou osobností, kterou zcela nesourodé vedení OF skutečně respektovalo. Měl cit pro rychle se měnící atmosféru ve společnosti.
Toto období však trvalo poměrně krátce: Skončilo po pěti týdnech volbou Václava Havla prezidentem ČSSR. Téměř okamžitě nastaly potíže, které měly jednoho společného jmenovatele: Havel chápal politiku jako službu veřejnosti s osobním ručením. To je ovšem těžko slučitelné s kolektivní tvorbou vůle v moderní demokratické politice. Ta vzniká při řešení konfliktů odlišných hodnot a preferencí jednotlivých občanů.
Jenže v pojetí Václava Havla politik, který na tiskové konferenci obhajuje stanovisko strany, jež se liší od jeho osobního názoru, nejedná autenticky (nechceme-li rovnou říci, že se chová jako pokrytec). Pak je zřejmé, že měl k politickým stranám víc než zdrženlivý postoj. Strany podle něj brání lidem, aby se mohli rozhodovat podle svého svědomí. Úvahy některých historiků, že Václav Havel mohl založit vlastní politickou stranu, jsou proto naprosto liché.
Nejde přitom o „nedorozumění“, ale o hluboké přesvědčení Václava Havla, které vychází z myšlení Martina Heideggera a Jana Patočky. Z něj čerpal sílu pro svůj disidentský zápas proti moci. Pro jeho roli prezidenta už mu však neposkytovalo žádné vodítko. Heidegger nepovažoval demokracii za vhodné uspořádání pro řešení problémů s planetární technikou a neviděl podstatný rozdíl mezi USA a SSSR. Patočka zase mluvil o „duchovním člověku“, ne o praktickém politikovi.
Havel s tímto zásadním rozporem zápasil celou dobu, co byl prezidentem. Pevně věřil v transcendenci, vlastně v náboženské zakotvení života člověka, ačkoliv se slovu Bůh vyhýbal. Mluvil spíš o „něčem nad námi“, o „paměti bytí“, o „tajemném řádu kosmu“. Politika pro něj byla výrazem odpovědnosti za celek. Veřejnost považoval za antickou obec: politik se pohybuje na trhu, kde ho všichni znají. Základem věrohodnosti je jeho mravní integrita a ctnost.
Tato platónská tradice – velmi živá u Masaryka, Rádla, Kosíka i Havla – však má odvrácenou tvář. Platonův ideální stát nesnášel disidenty. Odchylka od zákonů státu znamenala odchylku od dobra a trestala se smrtí. Platonský stát prostě předpokládal, že všichni občané sdílejí stejné pojetí dobra. To je v masové společnosti nesplnitelný předpoklad. Moderní společnost, v níž existují nejrůznější představy jedinců o tom, co je pro ně dobré, je založena na „studených“ formálních pravidlech. To u nás stále málokdo chápe a odezva na smrt Václava Havla ukázala, že platónský sen s ním sdílí podstatná část světa.
Havel roli politických stran nerozuměl a nikdy se s nimi nesmířil. Proto prosazoval většinový volební systém. Chtěl mít v politice „osobnosti“. Jak by před takovým parlamentem, který by se jen velmi obtížně na čemkoliv dohodl, mohla obstát libovolná vláda, ho zřejmě netrápilo.
Tím, že si Václav Havel neuvědomil, jak pronikavě se změnilo jeho postavení přijetím ústavní funkce, pokračoval v roli vůdce revoluce i jako prezident. Představoval si, že politické strany budou překonány „fórem“, aténskou tržnicí, kde se scházejí svobodní občané. Politici, s uchem na tepu „fóra“, dokáží vyjádřit jejich přání a budou je uskutečňovat. (Při jednání s kancléřem Kohlem řekl, že všechny evropské politické strany by se měly rozpustit a nahradit jedním velkým evropským občanským fórem. To byla i na ostříleného kancléře silná káva: poker face se rozplynul a kancléř obrátil oči prosebně k nebi.) Jenže politik má vést, ne poklonkovat davu.
Základní osu polarizace české společnosti tvořila otázka „vyrovnání s minulostí“. Co slyšel Václav Havel s uchem na tepu doby? Ve svém důležitém projevu z 21. srpna 1990 reagoval na proměnu ve společnosti, která po volbách vyměnila heslo „nejsme jako oni“ za popěvek „buďto s nimi zametem, nebo oni s námi“. Václav Havel vyšel náladě vstříc, mluvil o temných žilkách slušovických mafií a o „druhé revoluci“. Šlo o jeden z klíčových momentů porevolučního vývoje. Byl to osudný omyl.
Charta 77 vznikla jako iniciativa na ochranu lidských práv. Čí lidská práva byla po revoluci v ohrožení? Pochopitelně těch, kteří v minulém režimu požívali privilegií, tedy komunistů. Liberální demokracie musí trvat na tom, že z hlediska ústavy si jsou všichni rovni. Havel zde bohužel zcela selhal. Odtud vedla přímá cesta k lustračnímu zákonu a k rozštěpení společnosti. Václav Havel probleskujícímu antikomunismu požehnal z nejvyšších míst.
V čele ústavních institucí – kromě ČNR – byli vesměs bývalí komunisté, kteří nemohli proti prezidentovi vystoupit. Vypadali by, že obhajují vlastní věc. Antikomunismus se stal kladivem v politickém zápase. Přispěl k odcizení Slovenska, které poslední léta „reálného socialismu“ prožívalo jako nejlepší léta prosperity, zatímco české země jako léta úpadku. V ČR se „kryptobolševik“ stal cejchem, který se vypaloval každému, kdo se postavil proti primitivním frázím o „trhu bez přívlastků“.
Pak už bylo málo platné, že se Václav Havel od lustračního zákona distancoval. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu – pod tlakem veřejného mínění – už podepsal bez zdráhání. Takové zákony však liberální demokrat nemůže schvalovat. Nejsou spravedlivé a porušují princip ústavního konsensu. Najednou se ze strany vzešlé z demokratických voleb stala strana nedemokratická. Protikomunistický zákon a jeho potvrzení zpolitizovaným Ústavním soudem vyvolaly kvůli retroaktivitě ostrý konflikt mezi nejvyššími soudními institucemi státu; konflikt pak dlouho přežíval.
Prezident Mandela, který strávil v jihoafrických věznicích téměř třicet let, se po nástupu k moci věnoval především usmíření společnosti, zcela rozštěpené zločiny apartheidu. Bohužel Václav Havel od podobného programu ustoupil, i když se zpočátku o smíření pokoušel. Nakonec však KSČM zcela přehlížel.
Prezident Havel si byl citlivosti slovenské otázky jako jeden z mála českých politiků vědom od počátku – ovšem po svém. Na první manifestaci VPN přehráli magnetofonový pásek s jeho pozdravem demonstrantům. Havel v něm volal po „autentické“ federaci a kritizoval dosavadní „tuhý“ model. V Letním přemítání píše, že měl na mysli federaci skutečnou, demokratickou, spravedlivou, tedy jakési opozitum proti federalizované totalitě, která byla veskrze formální (neautentická).
Je zřejmé, že Václav Havel v té době ústavnímu uspořádání vůbec nerozuměl. Ústavně federace vůbec nebyla totalitní, naopak, byla velmi volná, s konfederativními prvky, dokonce s ústavně zakotveným právem odtržení, což bychom nenašli jinde než v ústavě SSSR. Pevnost státu spočívala na moci ÚV KSČ, ne na ústavě.
„Autentická federace“ se stala ihned velmi populární. Slováci ji pochopili jako jednosměrný přesun kompetencí z federace na republiky. O tom, že v mnoha ohledech bylo třeba posílit roli centra, zejména v kontrolních funkcích a při řešení sporů, nepadlo ani slovo.
Citlivost česko-slovenských vztahů vyplynula na povrch hned při pokusu prezidenta vypustit z názvu státu adjektivum socialistická, z něhož se vyvinula známá „pomlčková válka“. Když přinesl do Federálního shromáždění návrhy na změnu státního znaku, nevzal v potaz, že o návrzích musejí nejdřív jednat národní rady, čímž okamžitě vzbudil podezření Slováků, že se je bude snažit obléci do košile první republiky, kdy bylo Slovensko neviditelné. Vedlo to ke konfliktu s poslanci FS. Cituji z řeči na Staroměstském náměstí 25. února 1990: „Z důvodů, které mi nejsou jasné, dodnes Federální shromáždění nerozhodlo o mém návrhu vypustit z názvu našeho státu jedno slůvko, které tam nikdo nechce mít. V Rumunsku to trvalo jeden den. Už několik týdnů se kdekdo pokouší vršit jeden heraldický nesmysl na druhý, jako kdyby o znaku moderního státu nerozhodovala komplexní politická, heraldická a výtvarná úvaha odborníků, opřená o relativní lidový konsensus, ale sbor nahodilých rádců, malujících lva jako žirafu a nechávajících ho urážejícím způsobem tancovat, ať už na hlavě orlice nebo vršcích slovenských hor.“ – Co myslíte, získal si prezident srdce poslanců? Asi stěží. Odtud už vedla přímá cesta až k požadavku, aby mu FS odhlasovalo možnost řešit ústavní krizi prostřednictvím prezidentských dekretů. Šlo o nejflagrantnější útok na polistopadovou demokracii. Nadřazení jedince nad parlament. V Letním přemítání lituje, že netrval na tom, aby se parlamentní procedury „malounko“ porušily. Tak vypadá politika „zjevované pravdy“.
Od voleb 1990 se česko-slovenská stanoviska začala rychle rozbíhat. Prezident Havel udělal další klíčové rozhodnutí. Těsně po volbách slíbil premiérovi Mečiarovi, že se kompetence republik upraví ještě předtím, než se připraví nová ústava, že se totiž ústava bude přijímat „po částech“. Neuvědomil si, že protahované jednání o ústavě povede k vyostření vnitropolitického napětí.
To se také stalo. Federální vláda předala po volbách 1990 na republiky kompetence v těžkém průmyslu a s dalším nespěchala. Slovenská vláda proto na jednání do Trenčanských Teplic připravila nový kompetenční zákon, který v mnoha ohledech zakládal „duální federaci“. Tato druhá požadovaná změna kompetencí v krátké době za sebou už vyvolala na české straně značnou nevoli. Václav Havel změnil kurs a začal kolísat mezi nejasně definovaným pojmem „autentické federace“ a posílením funkcí federálních orgánů, především role prezidenta. Pokoušel se sám zprostředkovávat jednání, aniž byla připravena experty, čímž přispíval k pocitu frustrace.
Snaha Václava Havla řešit česko-slovenské vztahy apelem na občany, aby vyvinuli nátlak na parlament (listopad 1991), patří pak k největším skvrnám jeho politické kariéry. Prezident ukázal, že ústavní dělbu odpovědnosti vlastně neuznává. Vyvolal tím ostrý konflikt mezi ústavními institucemi a ztratil tím možnost ovlivňovat slovenskou politiku. O sedm měsíců později, poté, co slovenští poslanci ve FS zablokovali jeho znovuzvolení, Václav Havel na svůj úřad rezignoval.
S odstupem je zřejmé, že udržet společný stát by bylo obtížné, i kdyby Praha nedělala žádné chyby. Zejména osamostatnění Pobaltí značně ovlivnilo touhu slovenských politiků po samostatném státě. Jenže Praha dělala velké a zbytečné chyby. Neochota brát vážně slovenský zájem o uspořádání „já pán – ty pán“ přispěla k odcizení od federace i těch politiků, kteří zpočátku neměli rozdělení státu v programu.
Před Vánocemi 1989 německý prezident Weizsäcker citoval z dopisu Václava Havla, který napsal do Frankfurtu při příležitosti udělení ceny německých knihkupců. Z dopisu, který Havel psal ještě jako disident, citoval pasáž: „Já osobně – stejně jako mnozí mí přátelé – odsuzuji vyhnání Němců po válce. Považoval jsem ho vždy za nejhlubší nemorální čin, který způsobil nejenom Němcům, ale snad v ještě větším měřítku Čechům samotným jak morální, tak také materiální škody.“ Na dotaz moderátorky Václav Havel své stanovisko zopakoval v televizi už jako kandidát na prezidenta.
Prohlášení způsobilo šok. Přišlo poté, co předseda bavorské vlády Streibl vyzval československou vládu, aby se omluvila za vyhnání. OF se od Havlova postoje distancovalo. Na české straně vyvolalo ostražitost (dokonce veřejnou protestní hladovku), na německé straně očekávání, že se sudetští Němci dočkají nějakého odškodnění. Prezident Havel si však neuvědomoval, že jeho prohlášení bude vnímáno – v kontextu německé politiky – jako začátek pokusu křivdy zmírnit. Myslel si, že morální distance vše vyřeší. Havel nevěděl, že Německo se nespokojilo s omluvou Izraeli, naopak přebralo odpovědnost za zločiny nacismu a oběti odškodňovalo. S rostoucí nespokojeností pak sledoval, jak se na německé straně stále zřetelněji formulují požadavky na navracení majetku. Privatizace státního majetku totiž definitivně pohřbívala naději části sudetských Němců na restituce. Na české straně se postoj prezidenta Havla začal stále častěji vykládat jako politická chyba, která – místo uzavření temné minulosti – otevřela cestu majetkovým nárokům. Změnu nepřinesla ani smlouva o dobrém sousedství z roku 1992. Naopak debata o ní – těsně před volbami v ČSFR – postoj k Německu vyhrotila.
Prezident Havel jako český prezident se změnil. Snažil se stát se „reálpolitikem“. Vyměnil svůj tým, přátele nahradili profesionálové. Začal sledovat dopad svých projevů na veřejnost. Původní přímočaré „hlásání pravdy za každou cenu“ nahradily silové hry. (Po uzdravení z těžké nemoci, kterou Havel pochopil jako varování před zpronevěrou svému přesvědčení, se však zase vrátil k původnímu „prorockému“ chápání politiky).
Projev v Karolinu v únoru 1995 byl součástí takové hry. Prezident oproti očekávání německé strany „přitvrdil“ a přešel na tradiční české stanovisko: Zlo odsunu bylo jen smutným vyústěním zla, které mu předcházelo. Havel odmítl diskusi o odškodnění. Ústavní soud ČR v té době naletěl na provokativní žalobu R. Dreithalera zpochybňující právo prezidenta Beneše vydávat dekrety a místo toho, aby ji s ohledem na princip právní jistoty odmítl, pokusil se dodatečně zkonstruovat soulad dekretů, v nichž se vyvlastňoval majetek na základě etnické příslušnosti, s Listinou základních práv a svobod. Absurdita! Na německé straně to vzbudilo velmi nepříznivou reakci i mimo okruh sudetských Němců. Bývalý prezident Weizsäcker, přítel České republiky i Václava Havla, se o nálezu vyjádřil jako o politickém, právním a mravním paskvilu.
Deklarace, kterou navrhl bavorský ministerský předseda Stoiber, měla česko-německé vztahy vyvést ze slepé uličky. Povedlo se to sice jen částečně, ale vzájemné vztahy odblokovala. České oběti nacismu dosáhly odškodnění. Největší strašák, zablokování vstupu ČR do EU, se kterým se sudetoněmečtí reprezentanti pokoušeli manévrovat, se rozsypal sám, když se ho pokusili přinést na půdu Evropského parlamentu. Posudky, které si Parlament nechal udělat, ukázaly, že prezidentské dekrety byly jednorázové právní akty, které žádné nové právní vztahy nezakládají.
Na druhou stranu teď Evropa, nejen Německo, zná poválečnou československou legislativu a očekává od nás vyjádření distance. Je otázka, kdy se dočká dospělého pohledu na naše vlastní hříchy.
Václav Klaus a skupina ekonomů okolo něho měla od počátku vyhraněný názor na způsob provedení ekonomické reformy. Na rozdíl od jiných ekonomů východního bloku (například L. Balczerowicze) však Klaus chápal, že k prosazení reformy potřebuje mít politické zázemí. OF, v němž byly mocenské struktury neúměrně rozvolněné (centrum nemělo kontrolu nad vládami ani nad poslaneckými kluby), pro něj spolehlivé zázemí nepředstavovalo.
Pro Klause nebyl spolehlivým partnerem ani Václav Havel. Prezident nechtěl, aby se po volbách v roce 1990 Klaus stal ministrem financí, prosazoval ho na místo guvernéra Státní banky, v němž by Klaus neměl přímý mocenský vliv. Klaus – ani vedení OF – s tím nesouhlasil a prezident nakonec po tvrdých jednáních ustoupil.
Svou nespokojenost dal najevo v projevu, v němž federální vládu představoval Federálnímu shromáždění. O Klausovi se nezmínil vůbec a při představování místopředsedy vlády Valeše prohlásil, že je zárukou obrany proti „snaze slepě promítat do hospodářské praxe školské poučky a různé, leckdy i dobou překonané ekonomické teorie“. V tomtéž projevu uložil ekonomickým ministrům, že transformace musí proběhnout bez inflace a bez nezaměstnanosti a že zde neplatí žádné „ale“. Jinými slovy, nařídil jim nakreslit kulatý čtverec.
Prezident tím na počátku transformace předvedl, že ekonomice nerozumí, svoje projevy nekonzultuje a nemá v lásce architekta ekonomické transformace. Slušný vklad na pozdější konflikty. Domácí komentátoři si Havlova projevu nevšimli, v zahraničí vzbudil rozruch. Klaus pochopil, že musí mít vlastní mocenskou bázi, jinak se může stát obětním beránkem při prvních potížích transformace.
Rozštěpit OF se mu podařilo celkem lehce: objel Moravu, kde kandidoval, a opřel se o placené volební manažery OF, jimž nabídl funkce s hlasovacím právem! Snaha OF oddělit placené a volené funkce byla vepsí. Najednou mělo OF strukturu jako KSČ.
Naproti tomu prezident Havel nebyl schopen přeložit své politické názory do srozumitelného „akčního programu“. Spíš prosazoval osoby, kterým „věřil“. Nedisidentští, nepražští politici OF to nechápali jako projev jeho zodpovědnosti, ale jako snahu disidentů monopolizovat si „křesla“.
Poté, co se stal českým prezidentem, několik let nepronesl na adresu reformátorů žádnou kritiku, i když v těch letech docházelo k největšímu mrhání s národním majetkem. Když se v polovině devadesátých let začal od reformy distancovat a ve známém kontroverzním projevu v prosinci 1997 transformaci podrobil sžíravé kritice, scházela mnohým posluchačům prezidentova sebekritika vlastního podílu na chodu událostí. Proč projevu kontroverzního? Protože to byl projev vůdce opozice, ne prezidenta, který se jako součást moci výkonné na řízení státu celou dobu podílel.
Václav Havel chápal občanskou společnost v kontextu svého celoživotního postoje. Vždy mu byla blízká ochrana rozhodování občanů před zásahy státu. Je tedy pochopitelné, že pozornost soustřeďuje především na rozšíření prostoru, v němž nerozhoduje vláda, ale sami občané. Proto věnoval tolik pozornosti roli neziskových organizací.
To je ovšem zúžení problému ve dvojím ohledu. Za prvé, Havel neměl stát v lásce (když se snaží, jako ve svém projevu k 28. říjnu 1997, státu vdechnout étos, ztotožní ho se společností). To je sice u nás obvyklý, ale zavádějící postoj. Stát je mocenský nástroj a jeho do určité míry odosobněná tvář je nutným předpokladem, aby mohl plnit svou základní funkci: zajistit dodržování práva a zákona pro všechny. Bez státu, bez jeho mocenských nástrojů občanská společnost nemůže fungovat. Spontánní koordinace občanské společnosti totiž nemá pouze kladné znaménko – viz například hnutí skinheads. Kvalita státu závisí na plnosti života občanské společnosti. Ale sama občanská společnost bytostně závisí na kvalitě státu. Václav Havel to přehlížel.
Ve svém okouzlení „samoorganizací života“ si neuvědomoval, že význam dobrovolných institucí ve společnosti je omezený, pokud na ně stát nepřenese část svých rozhodovacích kompetencí. Pokud je však přenese, je na místě velká ostražitost: Dobrovolně se totiž neorganizují jenom altruisté Armády spásy, ale i dravá lobby, jejíž vliv na chod státu může být obrovský.
Ze složité vazby mezi státem a občanskou společností Havel opět jednostranně zdůrazňoval jeden aspekt. Bohužel tím přispíval k podceňování institucí státu a formálních vazeb mezi nimi. Teprve ve svém projevu „Jednou budem dál“ z roku 2009 pochopil, že i politické strany jsou plody občanské společnosti. Škoda že tak pozdě.
Na nedobrém výsledku české transformace se do značné míry podílí fakt, že oba čelní politici – Havel i Klaus – podceňovali roli institucí. Havel proto, že kladl neúnosný důraz na „samoorganizaci“ občanské společnosti a morální „výbavu“ občanů. Klaus proto, že instituce považuje za překážku volného působení soukromé iniciativy a tržních mechanismů. Nechuť prezidenta Havla k institucím šla tak daleko, že ve svém projevu ke studentům 17. listopadu 1994 tvrdil, že se společenské klima vyznačuje rezistencí vůči všem jednoduchým institucionálním či systémovým návodům, jak je změnit k lepšímu. Z institucí si dělal legraci: zřízením Ministerstva pro pěstování občanské odpovědnosti bychom nedošli nikam.
Jde o jeden z nejvážnějších omylů prezidenta Havla. Jistě, takové ministerstvo by byl nesmysl. Jenže se společenským klimatem to je podobné jako s květinami na zahrádce. Květy si nevynutíme žádnou „přímou akcí“. Můžeme jen pečlivě hnojit, sázet, zalévat, okopávat a plít – a pak, možná, jednou bude zahrádka plná květů.
Společenské klima také nemůžeme přímo změnit mocenským zásahem ani káráním. Měnit můžeme jen instituce. Musíme pečlivě dbát, aby plnily své určené role, aby se mezi nimi dodržovaly formální vztahy. Příklad? Obecně se věří argumentu, že dnešní neutěšený stav etiky podnikání způsobilo čtyřicet let komunismu. Ve skutečnosti se se stejnými jevy – spekulacemi, tunelováním, korupcí – setkáme v každé společnosti, která v ručení za podnikatelský neúspěch přechází z neomezeného ručení osobním vlastnictvím na omezené ručení pouze majetkem firmy a kde se rozsáhle podniká na úvěr. Po roce 1860 byly ve starém Rakouskou-Uhersku – v době povinného náboženství a hluboké jednoty „oltáře a trůnu“ – korupční skandály, zpronevěry a spekulace na denním pořádku. Bez specializovaných institucí se totiž podnikání od spekulací odlišit nedá – a naše instituční uspořádání bylo na počátku transformace stejně děravé jako tehdejší. Americký kapitalismus u nás dodnes nemáme. Regulace kapitálového trhu by pro etiku našeho podnikání udělala mnohem víc, než kdyby všichni ústavní činitelé každý večer v televizi vyzývali k poctivosti.
Politik, který nechce přijmout omezení vyplývající z jeho role a rád by ovlivnil společenské klima jako mravní reformátor, problematizuje obě role. Mravní reformátor je totiž přesvědčivý jenom v odporu proti svévoli moci. Jak říká americké přísloví: Nemůžeš jedním zadkem jezdit na dvou koních. Nutnost dělat kompromisy, která je v politice nezbytná, zabraňuje ostře vyhraněným postojům. Bez nich je však poselství mravního reformátora rozmazané. Václav Havel svým setrváním v úřadě chtě nechtě legitimizoval politiku Divokého východu, která zde na počátku devadesátých let kvetla. Jeho kritika moci, jejíž důležitou součástí po celou dobu byl, pak přirozeně vzbudila u řady občanů rozpaky, u příznivců ODS a KSČM intenzivní pocit nespravedlnosti.
Každé hodnocení Václava Havla je zároveň hodnocením vývoje československé, posléze české společnosti. Do úřadu ho vynesl historický kolaps sovětského impéria, na který nebyl nikdo připraven – na Východě, ani na Západě (a jeho ochota to na sebe vzít!!!). Jako profesionální politik by Václav Havel pravděpodobně některé chyby neudělal, ale stěží by se stal charismatickou osobností, tak zcela odlišnou od všech protagonistů světové politiky. Česká republika mu vděčí za prestiž, kterou by bez něj neměla.
Základní transformační politiku ovlivnit neuměl, ale to nezvládli ani profesionálové Mezinárodního měnového fondu. Přes všechny chyby Václav Havel vejde do dějin jako člověk, který významně přispěl k zapojení České republiky do nejdůležitějších integračních seskupení globálního světa. Byl snad nějaký jiný úkol tak plně v souladu s naším státním zájmem?
(Protože autor sledoval prezidentskou dráhu Václava Havla jako publicista průběžně, je zde použito i jeho starších prací.)
Václav Žák (1945) je šéfredaktorem Listů.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
