Karel Hrubý

O vztahu nevšedním

Naše identita v době pohavlovské

Ve dnech všedních plníme obvykle řadu rolí, sledujíce své zájmy a povinnosti bez hlubšího zamyšlení. Jsme otci rodin, kamarády, zaměstnanci jistého podniku či nositeli „ouřadu“, funkce oficiální či dobrovolné, fandy určitého politického proudu nebo sportovního klubu atd. atp. Myslíme především na úkoly, které z našich rolí a zájmů vyplývají, a podle nátury se snažíme je nějak splnit, někdo svědomitěji, jiný alespoň pro formu. Dovedeme spolupracovat s druhými, ale zůstáváme přitom sami sebou. Jsou však chvíle sváteční, kdy najednou cítíme, že jde o něco, co se týká nás všech. Co nás spojuje, co nás zavazuje něco podniknout, co nás mobilizuje k nadosobnímu pohledu a k spontánnímu jednání i v riskantní situaci.

To něco cítili například vojáci, kteří v mobilizaci v roce 1938 šli bez zaváhání hájit hranice proti hrozící nacistické agresi, hořelo to v srdcích těch, kdo se postavili na odpor fašistickému či bolševickému bezpráví, to něco ostatně cítili lidé v listopadu 1989, když vyšli do ulic a náměstí, třebas jen proto, aby cinkotem klíčů dali najevo, že chtějí pro sebe a celou společnost něco jiného než přiblblou diktaturu vládnoucí garnitury.

To něco, co v takových chvílích spojuje, co mobilizuje, co nás zařazuje do velkého kolektivu společnosti, jejíž se cítíme pevnou součástí – je pocit identity, vztah k tomu, čeho se nehodláme vzdát, protože bychom se vzdávali základních hodnot našeho života, chtěné kvality svého lidství. Identifikujeme se s hodnotami a symboly, které nás spojují v historickém společenství, v němž člověk hledá oporu a útočiště. V dnešní době, trpící nedostatkem jednotícího étosu, která je plná nebezpečí atomizace společnosti, je národ se svou kulturou stále nejspolehlivější formou, jež je s to zajistit soudržnost a solidaritu mezi jeho členy. Národní identita vystupuje nejsilněji ve chvíli kolektivního ohrožení, ale vnímáme ji v různé síle i ve svém úsilí o rozvoj a úspěch národa ve světovém společenství. Vedle identity založené na univerzálních hodnotách, jež jsou lidstvu společné, je ovšem také degenerovaná forma národní identity, která stojí na šovinistickém přeceňování vlastního národa a na nepřátelství k jiným; ta národ z tohoto světového společenství spíše vylučuje. Je tedy na místě otázka: Na jakých hodnotách, perspektivách a představách spočívá naše dnešní identita, co je nám společné, když jde do tuhého, k čemu se vztahujeme, když se vydáváme k novým horizontům?

Identita společnosti žijící v českém státě není daná jednou provždy. V různých epochách historie se vědomí této společnosti ztotožňovalo s různými symboly, institucemi a hodnotami. Tato identita byla vždy vícevrstevná, ale jeden rys v ní obvykle dominoval. V nejstarší době to patrně byla identita daná příslušností k území a vrchnosti: byl to tehdy lid panovníkův, který vnímal identitu společné země a společného zřízení. Během prvních staletí našich dějin se územní a státní identita postupně měnila a nabývala stále více charakteru náboženského: Boží pravda zvěstovaná evangelii spojovala lid Boží v zápasu proti překrucování Kristova poselství. Přičinili se o to zejména reformátoři 14. a 15. století, plně se identita náboženská rozvinula v husitství a v následujícím střetu dvou církevních vyznání a organizačních modelů: katolického a reformačního. Tato identita byla narušena náboženským rozkolem v 16. a 17. století a poté mocensky prosazovanou rekatolizací našich zemí. Také renesance svým lascivním způsobem života, a zvláště osvícenství se svým důrazem na autonomii rozumu ji pak dále zpochybnilo.

V 19. století se začalo utvářet nové pouto. Po revoluci amerických osadníků a Velké revoluci ve Francii, které v roce 1789 vyzdvihly proti autoritativním vládám práva člověka a občana, se v období romantiky vynořil nacionalismus a s ním identita národní, tj. jazyková a kulturní. Opřeno o filozofii Herderovu spojilo hnutí národního obrození úsilí o povznesení jazyka s požadavkem národní svébytnosti, která se sice nedefinovala ještě politicky, ale kulturně. Tak například Palackému šlo o povznesení národa jako kulturně a jazykově svébytného subjektu k vyšší úrovni vzdělanosti evropské – v rámci federalizované říše habsburské. Národní identita integrovala lid český ve snaze získat větší autonomii vůči jinonárodní vládě a převaze její kultury. Toto vědomí národní jednoty se stalo oporou i samostatného státu, kterého se v roce 1918 podařilo dosáhnout. Vlivem Masarykovým se však národní program modifikoval. Masaryk pochopil, že v době ohrožení jazyka a kultury spojovala sice nacionalistická ideologie národní společnost do účinného obranného kolektivu, ale současně – zejména ve své krajní, šovinistické verzi – měla tendenci izolovat nás od okolního světa. Usiloval proto o otvírání národního vědomí navenek k univerzálním lidským hodnotám. Nebezpečí národní izolace mělo být zažehnáno příklonem k evropskému humanismu. Česká otázka byla pro něho – Evropana – otázkou lidskou.

S tímto programem humanity v rámci demokratického státu je spojován ideový základ první republiky. Nebyl ovšem přijímán menšinami (zejména německou, maďarskou, a také ne všemi slovenskými katolíky; distancovali se od něho zpočátku i stoupenci komunismu), a nebyl proto schopen integrovat různé národnosti v jednom politickém rámci. Napětí, které tu od vyhlášení samostatného Československa existovalo, se vlivem evropského politického vývoje stupňovalo a pod náporem fašismu v roce 1938 explodovalo. Československo bylo rozbito, hraniční území s německým obyvatelstvem přivtělena k Říši. V okleštěném útvaru Protektorátu, ohrožovaného nacistickými plány na zotročení a postupnou likvidaci Čechů, byla identita národní účinným faktorem odporu – její humanistická komponenta konfrontovaná s krutostí nacismu se ovšem octla v defenzívě. Na Slovensku, které se v dohodě s Hitlerem osamostatnilo, triumfoval fundamentální nacionalismus naplno, třebaže přitom ztratilo ve prospěch Maďarska část svého území i obyvatelstva.

Konec druhé světové války přinesl sice obnovení Československa, ale nikoli už jako široké demokracie masarykovské, nýbrž jako omezené demokracie „socializující“, vylučující opoziční politické síly z vlády a veřejného života. Navíc došlo k vyhnání německé menšiny, a to ne právě humánním způsobem. Filozofii humanity, válkou a dobou protektorátu značně oslabené, vyvstal v nové konstelaci Evropy jiný nesmiřitelný soupeř: ideologie marxismu-leninismu, která hodnoty evropské humanity (tj. zejména chápání člověka jako bytosti svobodně myslící a morálně hodnotící) zavrhla jako subverzivní zbraň buržoazní ideologie. Vlivem leninismu, který se etabloval jako ideologie státní, se měla nastolit identita třídní. Část společnosti, která se přiklonila k leninsky vedené komunistické straně, skutečně tuto identitu lidu proletářské revoluce přijímala. Aby zasáhla i širší vrstvy, spojili ji komunisté s krajním nacionalismem, zaměřeným hlavně proti Němcům, které paušálně ztotožnili s fašismem. Přes absurditu tohoto spojení internacionální doktríny s mobilizací nacionální to u mnohých zabíralo.

Ačkoli propagandistický a mocenský nátlak na myšlenkovou a hodnotovou orientaci obyvatelstva byl silný, žila přesto identita masarykovské republiky ve vědomí národa dál, a udržovala tak spojení národní filozofie s humanitním smýšlením a morálkou při životě. Rozdíl mezi identitou masarykovskou a komunistickou byl mj. v tom, že první směřovala k hodnotám všelidským, univerzálním, druhá stavěla na parciální ideologii jedné třídy, která je povolána druhou část společnosti zčásti zlikvidovat (jako nepřátelskou), zčásti usměrňovat („převychovávat“, manipulovat), a hlavně: vést. V humanistické verzi jde vždy především o člověka. V pragmatické převažuje zájem o politický či ekonomický úspěch systému.

V roce 1989 (po průkopnické práci chartistů, HOS a jiných občanských aktivit) se chování české a slovenské společnosti začalo měnit. Nespokojenost překonala čtyřicetiletou vládu strachu a přizpůsobivé pohodlnosti, začalo se chodit do ulic a na náměstí. Ukázalo se, že i v národě diktaturou ubitém dřímou duchovní síly, které jsou schopny se znovu zmobilizovat. Všední den v diktatuře byl až zahanbující převažující zakřiknutostí obyvatelstva, ale pak přišel svátek, kdy to „lepší v nás“ najednou vyrazilo na povrch. Marxisticko-leninský systém se v dané situaci zřítil, začala se nová kapitola národního života.

Ve změněných poměrech podržela identitu marxisticko-leninského poslání jen menšina. Přesto se masarykovský humanismus, potlačovaný a pronásledovaný za komunistické diktatury, nestal po listopadu 1989 jednoznačnou alternativou, která by integrovala svou hodnotovou orientací drtivou většinu českého národa. Masarykova filozofie českých dějin, která ještě silně působila v zápasu proti oběma diktaturám, ztrácela po srpnovém zlomu v roce 1968 s nástupem duchovního marasmu „normalizace“ na své síle. To dobře vystihl Havel: vytrácí se spiritualita a s tím vzrůstá relativismus, který oslabuje funkci hodnot, jež společnost spojovaly.

Nový tlak na humanitní formu identity přišel odjinud. Výkyv vývoje ve směru „volného“ kapitalismu, který nastal za Klausových vlád, vynesl do popředí ideu svobody úspěšného jednotlivce, nepříliš solidárního se svými (zejména sociálně slabšími) spoluobčany. Politika i ekonomika se staly soupeřstvím skupinových zájmů, neměly však žádný korektiv v humanitní ideji, který by vycházel z mravní síly společnosti a z citlivého svědomí individua. Ačkoli „humanitní“ slovník se používá i nadále, politika i společnost se chovají převážně sobecky. Identita národa je tím oslabována; tvoří ji dnes pro většinu lidí jen společná řeč, zvyky, politické hranice státu, vlajka, hymna, matné povědomí společných dějin, úspěchy sportovců apod. Duchovní a mravní náplň se z ní vytrácí.

Sobeckým zájmům vyznavačů svobody úspěšných je druhý člověk především prostředkem (k moci, majetku, popularitě, vzestupu, „zážitku příjemného“ apod.), nikoli cílem, nikoli zdrojem harmonického, solidaritou a respektem k druhým pojatého života. Identita národa sice nabyla v posledních dvaceti letech výrazněji charakteru politického, ale není to ten požadavek rádlovské politické identity, která měla být pevně opřena o humanitní hodnoty a mravní náplň občanství. Rádlovi byla měřítkem pokroku ve vývoji společnosti univerzální demokracie, sloužící nikoli jen skupinovým zájmům a potřebám, nýbrž všem občanům bez rozdílu. Lidství nelze chápat jen v dimenzi politické, nýbrž především v dimenzi duchovní a morální, kterou právě demokracie má v sobě zahrnovat. – Naproti tomu dnes se do popředí dere politická identita opřená o skupinové zájmy, která si bere na pomoc primitivní nacionalismus, plný ještě podezřívavosti ke všemu, co je zatíženo letitými předsudky. Když se Klausova ODS vydělila z Občanského fóra, distancovala se od nerealistických názorů moralizujících a historizujících intelektuálů, proti nimž své pojetí označila za pozitivní, realistické a dopředu hledící. Kontrast mezi oběma identitami nemohl být vyjádřen zřetelněji než v této konfrontaci dvou názorových konceptů, personifikovaných od počátku soupeřstvím mezi Václavem Klausem a Václavem Havlem.

Po listopadu 1989 převážila snaha vrátit se do kulturního a politického okruhu Západu. O tom, že evropská humanitní kultura je neoddiskutovatelnou součástí kultury naší, se dnes nepochybuje. Její morální kodex, hodnoty pravdy, svobody, demokracie a tolerance jsou i součástí naší národní identity. Silnou komponentou této evropské humanity je však i pouto sociální solidarity, které už nesdílejí všichni. Bylo zřetelné v pojetí Masarykově (Otázka sociální), působilo výrazně v zákonodárství první republiky. Požadavek sociální solidarity ovšem předpokládá existenci živého svědomí, které citlivě reaguje na porušování spravedlnosti a je schopno hluboké empatie k lidem postiženým nemocí, sníženou schopností obstát v konkurenci se silnějšími; nebo také k lidem postižených katastrofami buď přírodními nebo ekonomickými či katastrofálním jednáním úřadů, soudů a vlád. Evropský humanismus je založen na respektu k lidské bytosti, její svobodě spoluurčovat svůj osud, a tedy na přesvědčení, že člověk – a nikoli jen hladký chod systému či neviditelného mechanismu – nám musí být stále cílem. Z této filozofie vychází i přiznání lidských práv všem bez rozdílu pohlaví, rasy, národnosti, náboženského či politického přesvědčení. Patří sem i přiznání respektu, podpory a solidarity k těm, kteří jsou dočasným systémem znevýhodněni. Sociální solidarita není jen politickým požadavkem ani jen utilitárním kalkulem jak udržet sociální mír, nýbrž důležitým předpokladem společenské integrace, a tím i předpokladem vědomí národní sounáležitosti.

Důrazem na svědomí a spravedlnost se humanitní identita masarykovského typu zařazovala do ducha evropské kultury. Naproti tomu pojetí, které nalézá podporu zejména u některých reprezentantů politické pravice, se pokouší snižovat její morální citlivost. Popírá nezbytnost sociální solidarity a povyšuje „neviditelnou ruku trhu“ na nejvyšší instituci upravující lidské jednání a vztahy. Snaží se odtrhávat nás od probíhající evropské integrace návratem k úzce nacionalisticky chápaným „národním zájmům“. Apoštolové této doktríny nás nabádají, abychom dobrovolně přijali otroctví různých neosobních mechanismů a vzdali se své svobody a práva korigovat jejich nectnosti a selhání. Neboť víra v nadřazenost neosobní „neviditelné ruky trhu“ jako nejvyššího regulátoru nejen nabídky a poptávky, ale i zaměstnanosti a tím i lidských osudů je v rozporu s humanistickým chápáním lidské svobody a důstojnosti, které klade odpovědnost za vývoj společnosti do rukou člověka.

V neprůzračných vodách této politiky se identita často nejeví už ve své pozitivní formě jako vůle k vyšší úrovni lidskosti, ale v tom, co člověka děsí, co v něm vyvolává strach. Politický marketing objevil, že tím může získat podporu nemalé části voličů. Jsou politici, kteří záměrně sondují, které druhy „ohrožení“ mohou ještě získat spolehlivou voličskou podporu: rozkřikují, že nás stále ještě ohrožují Sudeťáci možnými nároky na odškodnění, že nás Evropská unie okrádá o suverenitu, že nás ohrožují ekologové, homosexuálové, občanští aktivisté atp. Pravicoví „obranáři“ vymýšlejí vždy nová „ohrožení“, která jsou odhodláni potlačit. Patří k nim v poslední době i sociální stát s „neúměrnými sociálními výdaji“, které zatěžují podnikatelské aktivity a tím ohrožují zisky. Ty nelze podle nich snižovat vyšším daňovým zatížením – šetřit se naopak musí na sociálně slabých. Krize, vyvolaná ziskuchtivými bankami a dále živená spekulantskými miliardami, se dobře hodí jako argument k odbourávání sociálních podpor a ochran. „Ohrožení“, které konzervativní nacionalisté malují na zeď, vyvolává strach. Emoce založené na strachu se zdají být ve volebním boji silnější než racionální úvahy spojené s odpovědností za demokratický chod společnosti.

Stojíme tedy v přítomné době před otázkou, která z těch dvou soupeřících podob identity se u nás v budoucnosti stane převažujícím celospolečenským postojem. Bude to identita humanitní, která ponese charakter působení Masaryka, Rádla, Patočky a Havla, dominovaná morálními hodnotami a sociální solidaritou – anebo identita sobeckého utilitarismu, sledující úspěch a růst především materiální, která má pro sociálně postižené jen minimum porozumění?

Odchodem Václava Havla ztratila humanitní identita silnou orientační postavu. O to závažnější je jeho odkaz, který vracel našemu veřejnému i privátnímu životu mravní rozměr a mobilizoval proti nadvládě systémových mechanismů, které nemají svědomí. Udržet a posílit jeho působení není úkol jen pro humanisticky orientované intelektuály a občanské aktivisty, ale pro každého z nás. Péče o kvalitu naší identity by se měla stát také záležitostí těch politických subjektů, které – jako například sociální demokracie – mají ve své tradici masarykovský humanismus a sociální solidaritu pevně zakotvené. I když humanita a přiznání k evropskému společenství mají v naší identitě stále převažující zastoupení, nelze podceňovat snahy některých sil tyto sympatie zvrátit ve prospěch euroskepticismu a s ním spojeného fundamentálního nacionalismu, který nás má od ostatní Evropy oddálit. Neboť identita se sice nejintenzivněji projevuje (a osvědčuje či selhává) ve chvílích nevšedních, její tvorba však probíhá v každodenním všedním životě nás všech. Vyžaduje to od každého občas se nad jejím obsahem zamyslit.

Karel Hrubý (1923) je sociolog, politolog a politik. Od roku 1945 působil v ČSSD, později exilové; v 50. letech byl vězněn.

Obsah Listů 1/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Karel Hrubý

O vztahu nevšedním

Naše identita v době pohavlovské

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu