Eva Dobšíková

Dvanáct miliard?

Onehdy jsem jela vlakem z Břeclavi do Brna. Jak tu bývala pěkná, úrodná pole po obou stranách trati! Radost pohledět. Vždyť jižní Morava bývala nazývána zahradou českých zemí – to kvůli vinicím, zelenině a ovoci. Hned po střední části Moravy, Hané, kde jsou i černozemní lány, jež poskytovaly největší množství cukrovky výborné kvality, sladovnický ječmen a vynikající pšenici na pečení chleba a koláčů. No a hned za tou požehnanou, úrodnou Hanou vynikala jižní Morava v úrodě zemědělských plodin a jejich zpracování. Kdo by neznal znojemské okurky a uherskohradišťské nakládané zeleninové směsi?

Cítím vzápětí, jak je ta otázka hloupá. Mladá generace tyhle české plody země a jejich zpracovanou podobu v našich vlastních konzervárnách Fruta už znát nemůže. Nedávno vzniklé hyper a supermarkety jsou zahlceny výrobky cizích zemí, často několikanásobně dražšími než naše vlastní ovoce, zelenina, květiny, mléčné výrobky. Naši zemědělci jsou z příjmových skupin na posledním místě. Musí omezovat výrobu, není jim dovoleno vyrábět tolik, kolik by chtěli a mohli. Úrodná půda kolem železničních tratí, měst a vesnic se stala staveništi.

Obrovské plochy jsou zastavovány kancelářskými budovami a obchodními monstry vlastníků z ciziny. Podél trati se tyčí třebas mezi Heršpicemi a Brnem množící se série řady chmurných šedivých budov – sklo a beton. Víc než rok jsou na nich cedule „For sale“. Byly tu potřeba? Kdo je potřeboval místo zeleně? Celá jižní část města je zaneřáděna obrovským provozem aut a vysokými budovami hypertrofujícího molocha spotřeby, včetně budov mnohdy záhadného určení. Betonová a dlaždicová spleť silnic pohlcuje chodce jako zabloudivší mravence.

Dálnice a nejen ty se hrouží jakoby do kanálů stěn, místy i do tunelů. Člověk přestal vidět při cestování přírodu a okolí, jímž projíždí. Je ponořen mezi beton, dlaždice – ty často dominují dokonce i v parcích – a jinou denaturovanou hmotu. Když je konečně dopraven do městské aglomerace, ocitá se v síti mimoúrovňových silnic a výškových budov. Deprese z tohoto akcelerujícího „pokroku“ na mne dolehla zejména při nedávné cestě autobusem do Vídně. Rychle naše civilizačně ještě „pokročilejší“ sousedy doháníme.

Tíseň a strach mne naplňuje při pomyšlení, čeho se dočkám za rok, za pět let, jak bude vypadat prostředí pro život člověka, až v něm budou muset žít naše děti a vnuci. Jak bude lidská bytost ztracena a stísněna uprostřed svého vlastního výtvoru? Tahle myšlenka mne tíží ještě víc po nahlédnutí do sousedního státu, který je ještě o krok dál v tom lidském spěchu odněkud – kam?

Je nás sedm miliard... Co na to říkáte? ptali se v Českém rozhlase různých lidí. Stanoviska k tomuto obrovskému rozmnožení lidstva na Zemi byla vesměs kladná. Také předpovědi vypovídaly, že se lidé budou dále rozmnožovat, i když pravděpodobně přírůstky obyvatel Země budou nižší. Náš počet poroste snad až do takových dvanácti miliard, a pak se snad zastaví. To prý proto, že všude bude materiální a vzdělanostní pokrok a je známo, že v zemích „blahobytu“ se stalo zvykem – až na výjimky, většinou v silně náboženských rodinách – přivádět na svět jen jedno, nejvýš dvě děti.

Co takhle zdroje potravin pro tolik náročných žaludků? Co produkce odpadků a zahlcení prostředí odpadem pevným i plynným? A co prostor pro ostatní živočišné druhy, který se už teď katastrofálně zmenšuje a je poškozován činností člověka? To platí i o druzích z říše rostlin.

Pravda, v pořadech ČT2 a v některých přírodovědných časopisech občas bývají publikovány informace o přelidněnosti planety a jejích důsledcích. Méně – „jak z toho ven“. Vzhledem k náporu reklam, které nabádají ke stupňování spotřeby všude a neodbytně, jsou takové informace varující člověka před bezhlavým jednáním jen kapkami v moři. Ekologové a jejich strana zůstávají na okraji zájmu spotřební společnosti.

Rychle klesá biodiverzita – ubývá ostatních druhů na Zemi. Člověk však ke zdravému fungování ostatní druhy potřebuje. Přirovnejme to třebas k letadlu, jež ke svému bezporuchovému letu potřebuje tisíce součástek. Zkusme postupně ubírat šroubků a matiček! V jedné chvíli nastane kritický bod, a letadlo se zřítí. My zvířecí obyvatele Země potřebujeme, ale oni nepotřebují lidi. Lidé žádnému druhu nikdy k ničemu dobrému nebyli – naopak. Ostatní živočichové a rostliny tu mohou žít bez nás, my bez nich ne.

Denně ubíráme ostatním jejich přirozené prostředí k životu. Kromě toho je hromadně zabíjíme. Vytváříme umělá, v přírodě k životu neschopná plemena. Extrémně vyšlechtěná jen k užitku člověka. Jednak pro potraviny, ale také jako hračky člověka. Živé zotročené, na člověku absolutně závislé hračky, které vnímají a cítí...

Jak dlouho ještě?

Eva Dobšíková, Brno

Obsah Listů 1/2012
Archiv Listů
Autoři Listů

Eva Dobšíková

Dvanáct miliard?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu