Olga Hostovská

Biebl, jeho doba a dnešek

(Zasláno editorovi knihy Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech. Zápisky Vítězslava Nezvala a jiné dokumenty k smrti Konstantina Biebla, kterou vydalo naše nakladatelství Burian a Tichák, po uvítání publikace v pražské kavárně Fra; otiskujeme se souhlasem pisatelky. Některé zmíněné souvislosti ovšem čtenář pochopí až po seznámení s knihou.)

Dovolte mi, abych ještě dodatečně poděkovala za podnětný večer (12. 11.), který u mne vyvolal řadu vzpomínek. Už hned po prezentaci knížky jsem Vám řekla, že jsem pracovala s Mařenkou Bieblovou ve Státním nakladatelství dětské knihy (později Albatros). Já přišla do nakladatelství až v roce 1960, ale je mezi námi ještě pár pamětníků, kteří v SNDK pracovali už v 50. letech. Je zajímavé, že všichni jsme se shodli na tom, že Mařenka byla milá, usměvavá a uzavřená. Jeden kolega se vyjádřil, že žila ve vnitřním exilu. Pozoruhodné ovšem je, že vlastně není jasné, odkdy Mařenka v nakladatelství pracovala. Jedna kolegyně měla dojem, že přišla ještě s několika dalšími lidmi (např. Hertou Chrobákovou, vdovou po slovenském spisovateli Dobroslavu Chrobákovi) někdy začátkem 50. let, kdy došlo k nějakým změnám na ministerstvu informací. To bylo zrušeno v lednu 1953 a v téže době se rozdělilo ministerstvo školství a kultury na dvě samostatná ministerstva. Dva kolegové nezávisle na sobě mi řekli, že Mařenka nastoupila do nakladatelství v době, kdy byli na vojně (vrátili se v r. 1954), ale potom se ukázalo, že v nakladatelské kronice, kam se lepily fotografie příchozích zaměstnaců a psalo datum příchodu (popř. odchodu), je u Marie Bieblové uvedeno datum 1. 12. 1956. To už byl v nakladatelství ředitelem Bohumil Říha a šéfredaktorem Václav Stejskal. Předtím tam byl v letech 1952–1955 šéfredaktorem spisovatel Karel Nový, o němž bylo známo, že poskytoval azyl mnoha lidem, kteří v důsledku politických změn přišli o existenci. Já se domnívám, že i Mařenka byla zpočátku zřejmě v SNDK zaměstnaná načerno (a vedená jako externí spolupracovnice), protože ač pracovala v předškolním oddělení, kde vycházely celkem jednoduché knížky, v bibliografii nakladatelství jako redaktorka vydaných titulů se objevuje až v roce 1960. Vím také, že za Nového existovala funkce lektora, která byla později zrušena, do níž právě byli obsazováni politicky problematičtí lidé.

Ještě jsem uvažovala o té Vaší záhadné svědkyni (sebevražedného pádu K. Biebla; red.). Myslím, že pro onu dobu je důležitá jedna skutečnost: jednotlivé čtvrti (natož domy) nebyly anonymní jako dnes – lidé se tolik nestěhovali a všichni se víceméně znali. Pokud někde existoval nějaký horlivý člen strany, tak to byla pro ostatní pohroma. Já jsem se do končin, kde zemřel Biebl, přistěhovala s maminkou tuším začátkem roku 1963 a ještě to platilo. Bydlely jsme na tehdejším Engelsově nábřeží č. 48 (vedle roháku do Trojické) v 5. patře v bytě, který měl kdysi pronajatý operní pěvec Vilém Zítek a dával zde hodiny zpěvu. Naše paní domácí, rovněž bývalá členka opery ND (jméno už jsem zapomněla), bydlela v dalším svém domě v ulici Na Hrobci (u níž začíná ulice Na Výtoni) a každý měsíc jsme jí nosili nájemné do bytu. Teprve když zemřela, dostaly se domy do rukou OPBH. V těch 50. letech skutečně, jak jste uvedl, když člověk někde přespal, musel se tam policejně přihlásit, a neznámí lidé byli okamžitě nápadní. Na druhé straně v té atmosféře hrůzy, kdy lidé ze dne na den mizeli nejprve „za kopečky“ a později v kriminále, společenský život se přestěhoval hodně z kaváren a vináren do soukromí, a komunistickým režimem hlásaná mravní čistota vyvolávala mnohdy opačné reakce. Takže je zcela možné. že ta slečna, co byla svědkyní Bieblova pádu, i ti „elegantní pánové“, zahlédnutí jiným svědkem, patřili k nějaké veselejší společnosti a měli strach, aby nebyli případně legitimováni. A je docela možné, to by věděl pan Blahynka (Milan B., spolueditor knihy; red.) lépe než já, že Nezvalova přítelkyně, s níž měl syna, a která jestli se nemýlím – byla baletka, patřila k téže společnosti a Nezval mohl informace získat jejím prostřednictvím. Ještě drobná poznámka, která sice nesouvisí s Vaší prací, ale mně se teď taky vybavila. Nejmladší sestra mé babičky Olga Střelcová z Moravských Budějovic měla kamarádku, která s Bieblem odjela na Jávu a na rozdíl od něho tam zůstala. Za války zahynula v japonském koncentráku. (Moje maminka ještě znala její jméno.) Teta Olga od ní měla všelijaké exotické dárky: např. botičky čínské dámy, které jsem neobula, když mi bylo šest let, nebo hedvábný kalhotový kostýmek ve stylu kimona, který se složí do maličké taštičky z téže látky – ten ještě máme doma.

Závěrem přikládám (nevím, zda pro pobavení) části emailů, které jsme si vyměnili s kolegou z SNDK, který stejně jako já shodou okolností bydlí na Smíchově: – Dnes jsem šla k Andělu nakupovat a chtěla jsem si tu knihu koupit a taky (pro kamaráda Španěla, narozeného na Kubě) publikaci o politických československo-kubánských vztazích za Castra. U Kanzelsbergra je neměli, tak jsem se stavila v té velké prodejně cestou do Tesca. Nejdřív jsem marně hledala sama, pak jsem se zeptala prodavače, kde mají literárněvědnou literaturu, a řekla jsem mu jména autorů a přibližný název s tím, že jsou to dokumenty k smrti Konstantina Biebla. On mi řekl, že to tedy nebude asi literárněvědné oddělení, a zavolal kolegu, aby mi ukázal, kde mají literaturu faktu, že hledám knihu o sebevraždě „nějakého pána“. Já zařvala: „Tak vy prodáváte v knihkupectví a nevíte, kdo to byl Konstantin Biebl?!“ a prodejnu jsem co nejrychleji opustila. – Říct, že mě zpráva o bieblovské monografii zaujala, je slabé slovo. Takže jsem už při zpáteční cestě z filmového klubu zamířila rovnou do knihkupectví v Tesku u Anděla a hošíka obsluhujícího domácí computer jsem se vyptával na knížku o básníku Bieblovi, jenž skončil sebevraždou. S tím, že neznám autory ani název. Biebla jsem computeristovi musel dvakrát přespellovat, než se trefil a než zjistil, že sbírku Bez obav nemají na skladě. Takže si v duchu maluju, jak teď v Neoluxoru po našich dvou dotazech řádí tichý běs a jak se tam koná inventura básníků sebevrahů, od Majakovského až po Mrštíka, pro případ návštěvy dalších nekrofilních choleriků.

Olga Hostovská

Obsah Listů 6/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Olga Hostovská

Biebl, jeho doba a dnešek

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu