Václav Jamek

Bez páteře se vzpřímit nelze aneb Loučení s Klausem

Václav Klaus hřeší – styď se každý, kdo by v tomto výrazu hledal sebemenší narážku na sexuální orientaci našeho milovaného státníka – na to, že si lidé nic nepamatují. Třeba jak se před dvaceti lety vysmíval každému, kdo veřejně mluvil o civilizačních hodnotách. Když slyším slovo hodnota, sahám po kalkulačce, říkával tento neomylný počtář, první mezi misomusy, a v jednom z dávných čísel Literárních novin by se vskutku našel usvědčující článek, v němž tvrdí, že neexistuje žádná jiná hodnota než smluvní, stanovená trhem (ještě dřív mluvil o dočasném stěhování knihoven na pavlač: ve skutečnosti se stěhovaly do sklepa, a natrvalo). Takže když se teď vemlouvá pánům biskupům a zaklíná se konzervativními hodnotami, praví na to střízlivý člověk opět jenom: Ha, ha.

Věřit se dá určitě tomu, že Klausovi leží v žaludku sociální práva. Vyzývat k jejich potlačování zrovna z křesťanské tribuny je ovšem troufalost, jakou by si kromě Klause dovolil jedině naprostý nihilista. Ale co biskupové, jsou to snad také nihilisté, když Klausovi tak horlivě přitakávají: samé natřásání, samý cukrblik, a že prý smýšlejí do puntíku zrovinka jako on? Však už jde po internetu takový hlas lidu: co by arcibiskup pražský neudělal kvůli majetkovým restitucím! Možná si český klérus myslí, že u zkažených Čechů se dá i duchovní autorita získat jen penězi? Nu, sám nevím.

Křesťané lžou ovšem také jen po křesťansku, tak nějak srozumitelně. S Klausem je to jiné. Je to silná osobnost, možná až příliš spoléhající na svůj intelekt, která převyšuje své okolí a jíž lidé snadno přiznávají autoritu. Ve svém politickém rozhodování za posledních dvaadvacet let jeví však takovou morální tupozrakost, až vzniká podezření, že jí autonomní mravní vědomí v podstatě chybí. Jen mravně slepý člověk si například může představovat, že bohatá třída vytvořená zlodějnou z prospěchářů, kariéristů a veksláků postaví národ na nohy a přinese mu prosperitu. Bez páteře se vzpřímit nelze. Klaus páteř už předtím zlomenou zlomil napodruhé, a dá se snad včlenění lidstva mezi bezobratlé označovat slovem konzervatismus? (Už dávno mi ostatně nejde do hlavy, jak mohl Ústavní soud, který nám jinak kvůli nicotným právním formalitám ruší volby, přistoupit na právní nezkoumatelnost privatizačních úkonů, jak ji tehdy vymyslel a prosadil Klaus se svým revolučním výborem pro soukromé blaho sestaveným z ekonomických ministrů – skýtaje tak další revoluci dobrý právní důvod, proč stávající majetkové poměry prohlásit za ilegální.)

Bezvýhradná „smluvní relativita“ hodnot je ovšem zhoubná především pro konzervatismus (stačí slyšet, jak mluví papež): tržní ideologie v Klausově extrémním podání je tedy s konzervativními společenskými a mravními „hodnotami“ v příkrém a bezvýchodném rozporu. Hlásat obojí zároveň může buď lhář, nebo někdo, komu fatálně selhává soudnost. Proto je Klausova lež – pokud je to jen lež, a nikoli počínající demence – daleko zapeklitější.

Dobrý obraz takové životní volby podal kdysi Bernardo Bertolucci ve svém filmu Konformista. Přimknutí ke konzervativním zásadám může být východiskem pro toho, kdo se vnitřních morálních kritérií není s to vlastní cestou dopracovat: karteziánsky a pragmaticky volí morálku již hotovou, „která je v zásobě“, morálku nejmenšího odporu, jakmile zjistí, že by ho (v mezilidském smyslu) jeho „obludnost“ uvrhla do zkázy, nebo přinejmenším do bezvýznamnosti (což je pro ctižádostivého jedince totéž). Páteř nahrazuje krunýřem, a tím se stává konzervativní světonázor; s jeho pomocí je zneškodněna – obětována – zničující zvláštnost, k níž jedinec nenašel morální klíč, vědomí vlastní ceny a vlastní jedinečnosti však z konzervatismu čerpá novou sílu, ba pýchu, a posléze se do něho zpětně promítá: člověk je potom za své konzervativně upravené a přestrojené postoje schopen jít i proti větru a dešti – zaplatil je koneckonců vlastní bytostí. Protože však byla s pravdou vlastního bytí obětována i vnitřní mravnost (takže i vlastní hodnota musí být ustavičně potvrzována zvenčí silou obdivovatelů a pochlebníků), vnějšímu, vyznávanému konzervatismu odpovídá jen bytostný nihilismus; a ten nemůže najít oporu v ničem, rozkládá, čeho se dotkne, a také konzervatismus se pod jeho vlivem obrací v nicotu. „Taj svého blázna, a zemřeš němý,“ říkal Henri Michaux.

Souprava (v dacanské novořeči: balík) „konzervativních hodnot“ je zkrátka jednou z možných hodnotových kolekcí, které lze využít, pokud se jejich směnný kurs dobře vyvíjí, případně v tom existenčním segmentu, kde se to vyplácí. Není žádný dobrý důvod k tomu podezírat Václava Klause z nedůslednosti, když nás teď dnes a denně oblažuje poučováním o jakýchsi tradicích, které obsahují jen to, v čem sám Klaus ráčí najít zalíbení (například svět bez sociálních práv, kšeft očištěný od zbytečné lidskosti). Jeho původní anetický postoj k hodnotám se nezměnil (tolik snad od starého páníčka ani nelze žádat), jenom si nám zaspekuloval na mravní burze, zkouší to s akciemi firmy Autentický konzervatismus starého střihu: ale rychle se jich zbaví, pokud zjistí, že na trhy tahle finta nezabírá; možná chce prostě jen uvést do pohybu kurs úplně jiných akcií, jak už to morální spekulanti (přesněji: hazardéři) dělají. Bátoru, Hájka a jiné starožitné podivíny čeká nemilé překvapení – protože Václav Klaus po jejich boku do bezvýznamnosti rozhodně odkráčet nehodlá.

Zbývá důležitá otázka: pokud je povaha všech hodnot pouze smluvní, nelze žádnou z nich brát jako pevné, spolehlivé, neúhybné vodítko (což byl ve všeobecně vrtkavém bytí jejich původní účel), takže k čemu jsou vůbec dobré? Odpověď je nasnadě: to, co mělo sloužit jako ochrana před libovůlí, stává se jejím nástrojem. Nejsou-li hodnoty soběstačné, zůstává jedinou hodnotou moc; za tu, jak známo, se platí popřením lásky.

A co jiného je pak moc než hrubý, ošidný způsob bezmoci? Řeknu to trochu pádněji než Hegel: Pouze svobodou všech ostatních je člověk svobodný. Otrokář je otrokem otroctví. I když ty bezbranné, citlivé a pravdomluvné je snazší zranit i zabít, k přežití nejsou nejlépe uzpůsobeny stvůry.

Sbohem. Lépe stát s těmi, kdo se lásky nezřeknou, i kdyby ji nikdy neměli získat.

Václav Jamek

Obsah Listů 6/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Bez páteře se vzpřímit nelze aneb Loučení s Klausem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu