Nenáleím k historické obci, náleím však do oné mnoiny (v bývalém Československu) kadé třinácté smíšené rodiny, a letošní listopadové velebení Kaiserzeitu – jak je dopoledne onoho Dne s císařem Františkem Josefem I. předváděli prominentní čeští vědci Jiří Rak a Vít Vlnas – jsem proto poslouchal se smutkem v duši. Měl jsem toti za to, e česká inteligence chápe a vidí tragédii neuherských národů Zalitavska z let 1867–1918: maďarizace dle národnostního zákona z roku 1868, premiér Kálman Tisza, jen v Uhersku ádný slovenský národ nezná, zavření gymnázií i Matice slovenské, Bánffyho milenijní teror, Apponyiho zákony z roku 1907, vytlačující slovenštinu (rusínštinu) i ze základních škol i z vyučování náboenství atd. atp. Pokud by první světová válka trvala déle či se svým příchodem zpozdila o dvacet let, nebylo by moné ji vytvořit samostatné Československo, neboť by se Slováci pravděpodobně nevyhnuli osudu Luických Srbů. Hovořit hodinu o době Františka Josefa I. jako o zlatém čase české národní a ekonomické emancipace a nezmínit ani náznakem situaci nám nejblišího národa za Litavou, na jeho útlaku měl František Josef I. přinejmenším tu vinu, e podepsal národnostní zákon neuznávající národy jako politické jednotky a nerespektující princip národní svébytnosti uherských národů, který přijal Uherský sněm roku 1868), tak mimo jiné ukazuje současnou míru českého odcizení a indolence vůči Slovensku a Slovákům a moná i cosi více. Kam se ztratilo to, co bylo české kulturní inteligenci zřejmé od Jána Kollára a po Sávu Šabouka? V čase zániku federace psalo se často, e se Češi a příliš snadno zbavili ne pouze slovenského problému (podobně jako se to stalo v době odsunu s problémem německým), nýbr především oné dimenze vnímat vlastní dějinnost v širším ne česko-českém rámci. Ještě v roce 1930 psal historik Karel Kálal v úvodu své práce Přehled dějin Slovenska u vědomí problematické absence psaných slovenských dějin: Studujme dějiny uherské a české a z nich vybírejme, co je slovenské. Závěrem volal: Neopouštěj Slovensko nikdy česká láska!. Nestalo se, ji se pakovala. Je to k nevíře, e jediná relevantní politická a ideová skupina, která doposud v českých zemích neztrácí ze zřetele (česko)slovenský rozměr, jsou dnešní čeští komunisté. A studujeme-li zkratku KSČM odzadu, můeme v divení pokračovat.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.