David Voda

Od Kollára po Šabouka

Nenáležím k historické obci, náležím však do oné množiny (v bývalém Československu) každé třinácté smíšené rodiny, a letošní listopadové velebení Kaiserzeitu – jak je dopoledne onoho Dne s císařem Františkem Josefem I. předváděli prominentní čeští vědci Jiří Rak a Vít Vlnas – jsem proto poslouchal se smutkem v duši. Měl jsem totiž za to, že česká inteligence chápe a vidí tragédii neuherských národů Zalitavska z let 1867–1918: maďarizace dle národnostního zákona z roku 1868, premiér Kálman Tisza, jenž v Uhersku žádný slovenský národ nezná, zavření gymnázií i Matice slovenské, Bánffyho „milenijní“ teror, Apponyiho zákony z roku 1907, vytlačující slovenštinu (rusínštinu) i ze základních škol i z vyučování náboženství atd. atp. Pokud by první světová válka trvala déle či se svým příchodem zpozdila o dvacet let, nebylo by možné již vytvořit samostatné Československo, neboť by se Slováci pravděpodobně nevyhnuli osudu Lužických Srbů. Hovořit hodinu o době Františka Josefa I. jako o zlatém čase české národní a ekonomické emancipace a nezmínit ani náznakem situaci nám nejbližšího národa „za Litavou“, na jehož útlaku měl František Josef I. přinejmenším tu vinu, že podepsal národnostní zákon neuznávající národy jako politické jednotky a nerespektující princip národní svébytnosti uherských národů, který přijal Uherský sněm roku 1868), tak mimo jiné ukazuje současnou míru českého odcizení a indolence vůči Slovensku a Slovákům a možná i cosi více. Kam se ztratilo to, co bylo české kulturní inteligenci zřejmé od Jána Kollára až po Sávu Šabouka? V čase zániku federace psalo se často, že se Češi až příliš snadno zbavili ne pouze „slovenského problému“ (podobně jako se to stalo v době odsunu s „problémem německým“), nýbrž především oné dimenze vnímat vlastní dějinnost v širším než česko-českém rámci. Ještě v roce 1930 psal historik Karel Kálal v úvodu své práce Přehled dějin Slovenska u vědomí problematické absence psaných slovenských dějin: „Studujme dějiny uherské a české a z nich vybírejme, co je slovenské.“ Závěrem volal: „Neopouštěj Slovensko nikdy česká láska!“. Nestalo se, již se pakovala. Je to k nevíře, že jediná relevantní politická a ideová skupina, která doposud v českých zemích neztrácí ze zřetele (česko)slovenský rozměr, jsou dnešní čeští komunisté. A studujeme-li zkratku KSČM odzadu, můžeme v divení pokračovat.

David Voda

Obsah Listů 6/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

David Voda

Od Kollára po Šabouka

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu