Starobylá chudá, ale čistá a útulná lonice, na vysoko načechrané duchny na dvojposteli, vanička s valchou, dětské plenky, u suché, visí pečlivě rozvěšeny na šnůře u stěny. Jdu k oknu a pohlédnu do městské ulice, pár stojících droek, archaické firemní štíty, liduprázdno, ale jako kdyby si všichni jen na chvíli odskočili. I obyvatelé bytu. Maminka Mileva vozí ročního Hanse Alberta někde v parku, Albert starší ještě nepřišel z patentového úřadu.
Jsem v roce 1905. Tady a teď, v čase zvaném ivotopisci Annus Mirabilis, se rodila speciální teorie relativity. Jako by zde v bernském muzeu chtěli stvořit stroj času, který ovšem dle Einsteina sestrojit nelze. Výsledkem je v kadém případě něco jiného, ohromení z toho, v jak jednoduchém prostředí a dávném čase vznikaly myšlenky, k nim vlastně pořád teprve dorůstáme.
Ale svět přece takový je, alespoň v posledním století. Můj pradědeček byl o 10 let mladší ne Leoš Janáček, dědeček o 21 let mladší ne James Joyce. Moná je to úplně naopak, ne si myslíme, moná e minulost, zdánlivě zvetšelá, je vlastně budoucností – která se nám vzdaluje. Alespoň v tom smyslu, e snadná dosaitelnost čehokoli, co potřebujeme, co bychom potřebovat mohli i co nepotřebujeme vůbec k ničemu, ale je nám líto se toho vzdát, nás zahlcuje a otupuje. A tak lidstvo spěje současně k cynismu a infantilitě. Třeba jednou v nějakém muzeu – pokud to dopadne dobře a bude se chodit do muzeí – spatří návštěvníci naše hypermoderní domácnosti a uasnou, v jakéme to přepychu il člověk novokromaňonský.
Bloumám bernskými podloubími od nádraí k Zyttglogu a zpět. Starý orloj a vlaky prý byly Einsteinovou inspirací při jeho myšlenkových experimentech se vzdáleností, rychlostí a časem. Já se tu jen propadám do opaku dejá vu, do pocitu všednosti. Všecko mi připadá a drtivě nezázračné, lidé, na kolech i za volanty, šedé fasády i barevné středověké kašny. I medvědice, je Berňané v referendu zachránili před vypuštěním z příkopu u řeky Aary do ponurých transylvánských hvozdů. Zastavuji se v parčíku Klaine Schanze u bronzového pomníku Světové poštovní unie. Alegorické sochy kontinentů si předávají obálky okolo zemského glóbu pod laskavým dohledem krásné dívky Berny.
Pár metrů k hradbám, a zvedne se k nebi masiv Jungfrau, severní stěna Eigeru, kterou nedávno v televizi slaňoval Clint Eastwood. A kousek vpravo Schlithorn s otáčivou restaurací Piz Gloria, v ní zas George Lazenby V tajné slubě Jejího Veličenstva zhatil výrobu smrtícího viru. Je to úchvatné, jen ne tak, jak si člověk představoval, kdy to pro něj bylo nedosaitelné (dojet tam zubačkou je ale pro všedního Čecha finančně nedostupné pořád).
Padla listopadová mlha. Opona se zatáhla i nad výletním kopcem Gurtenem. Vracel jsem se do centra. U nádraí mě zastavil distinguovaný pán a poádal mě o podporu bojkotu izraelského zboí na protest proti izraelskému bojkotu Palestiny. Omluvil jsem se, i kdy jsem hodlal zakoupit pouze švýcarskou čokoládu a ementálský sýr. Zůstal jsem chvíli stát před Kramgasse 49. Za oknem v prvním patře se rýsovala známá silueta s rozcuchanými vlasy. Tak úředník patentového úřadu rozhodně vypadat nemohl.
O několik let později, v roce 1914, sepsalo devadesát tři předních německých vědců Výzvu kulturnímu světu. Nebýt německého militarismu, byla by německá kultura vymazána z povrchu země... Tento boj povedeme a do konce jako vzdělaný národ, národ, jemu je dědictví Goethovo, Beethovenovo a Kantovo stejně svaté jako domov a vlast. Einstein, u v Berlíně, odpověděl Manifestem Evropanům a spoluzaloením Ligy nové vlasti, která si vzala za cíl vytvoření Spojených států evropských.
K manifestu se skoro nikdo nepřidal a nikdo ho neotiskl, liga byla v roce 1916 zakázána. Einstein byl od té doby pokládán za nebezpečného politického naivku. A do roku 1939, kdy s L. Szilárdem vyzval prezidenta Roosevelta k zahájení vývoje atomové bomby.
Ale to u je myslím známo.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.