Xenie Klepikovová

Šeptem

O Stalinových zločinech, procesech, lágrech, pronásledování, o životních osudech „třídních nepřátel“, nepohodlných spolustraníků či disidentů toho bylo napsáno už mnoho. I o tom, jak se v jeho době žilo prostým občanům, je možné se dočíst v beletrii, namátkou uveďme romány Vasilije Grossmana nebo Arkadije Rybakova; ti ovšem mohli vylíčit jen prostředí jim dobře známé. Souhrnný přehled o životě většinové společnosti v letech Stalinovy vlády, lidí, kteří nebyli přímo sami stiženi represí – i když každý měl v příbuzenstvu nebo mezi dobrými známými někoho, kdo ji poznal na vlastní kůži –, nebo těch, co se vrátili z lágru či vyhnanství, zkrátka všech, kdo se snažili žít „normální“ život a nikdy ani nepomysleli na to, že by si ho mohli zkomplikovat třeba aktivním odporem vůči režimu, poskytuje tato práce britského historika, který se věnuje dějinám Ruska, v prvé řadě novodobým. Takový celkový obraz ovšem sotva mohl vzniknout před perestrojkou, dříve by autor těžko mohl navazovat kontakt s tak velkým počtem osob, získávat od nich dokumenty, korespondenci, fotografie a především s nimi hovořit a klást jim otázky.

Jedno kdysi i u nás velice známé jméno mezi všemi těmi neznámými, „obyčejnými“ zkoumanými osobami přece jenom je: totiž Konstantin Simonov, svého času velice známý spisovatel, oficiálně oslavovaný nositel četných vyznamenání a funkcionář spisovatelských organizací. Autor se s pozadím jeho života na výsluní moci mohl seznámit díky jeho synovi, s nímž se spřátelil. Simonov měl sice ten nejhorší možný „třídní původ“ – aristokratický totiž –, překonal ale tento handicap velice jednoduše a snadno: po ukončení školní docházky se vyučil soustružníkem a vstoupil pak do literatury jako příslušník dělnické třídy – i něco takového bylo možné. Po prvních úspěších svých básní se dostal ke studiu na Literárním institutu a pak ke všem výhodám tehdejší nomenklatury, které využíval a vychutnával plnými doušky. I po roce 1956 zůstal přesvědčeným stalinistou, přestože i někteří jeho rodinní příslušníci byli postiženi represemi. Teprve v posledních letech před smrtí roku 1979, tedy ještě v době Brežněvově a dávno před perestrojkou, začal své názory přehodnocovat.

Ale většina osob, o nichž tato kniha pojednává, žila životem obyčejných občanů bez zvláštních výhod, často se ovšem potýkali s všelijakými zákazy a snažili se tedy počínat si tak, aby se jim pokud možná úspěšně vyhnuli. Byli mezi nimi mimo jiné rodinní příslušníci kulaků, odsouzených stranických funkcionářů a vůbec všech, kdo byli ať už z jakéhokoliv důvodu kdy ve vězení či v lágru nebo prostě jen měli důvod se toho obávat (což, jak už řečeno, měli vlastně všichni bez výjimky, vždyť represe postihly i nejednoho Stalinova příbuzného). A jejich reakce byly stejně rozmanité, jako už lidské povahy jsou: někteří se uzavřeli do vnitřního exilu, ale často se jen snažili, aby se o jejich „škraloupech“ pokud možno nikdo nic nedověděl, změnili například, pokud to bylo možné, místo trvalého pobytu a žili tam, kde je nikdo neznal, hovořili o tom všem jen v nejužším rodinném kruhu nebo také vůbec ne, někteří to dovedli zatajit dokonce i před svým životním partnerem nebo své vzpomínky docela vytěsnili, nejednou dokonce vstoupili do strany, zkrátka „přizpůsobovali se“ poměrům, jak se dalo a jak toho byl kdo schopen.

Překvapivý může být pohled, který tu vychází z hodnocení situace za války: byla to doba dodnes mnohými, kteří jí prošli, pociťovaná jako období nebývalé svobody, kdy lidé sice žili s dennodenní myšlenkou na smrt, ale přestali se bát „vrchnosti“ – jakási neoficiální „destalinizace“. Oficiální obraz o „hrdinném odporu všeho lidu se Stalinovým jménem na rtech“ je tudíž třeba do značné míry modifikovat. „Existuje legenda, že vojáci šli do útoku s voláním ,Za Stalina!' Ve skutečnosti o Stalinovi nepadla ani zmínka a při nástupu do útoku jsme křičeli: ,Za vlast!' Zbytek našich válečných pokřiků nelze citovat,“ pověděl autorovi knihy literární historik Lazar Lazarev, který šel na frontu rovnou ze střední školy. Je ostatně známo, že sám Stalin ve snaze zmobilizovat obyvatelstvo k obraně země se při svém prvním válečném projevu na své spoluobčany neobrátil oslovením „soudruzi“, ale „bratři a sestry“, že požádal o podporu církev atd.; nejen obyvatelé jeho říše, ale i mnoho politiků (a dokonce i ruských emigrantů, mezi nimi mj. i náboženský filozof Nikolaj Berdajev) v zahraničí z toho čerpali velice klamnou naději, že se sovětský režim po válce změní a bude liberálnější. Třebaže ani v té době nebyla nouze o akce drastické represe, jež postihly třeba právě Alexandra Solženicyna či Lva Kopeleva a o nichž svědčí třeba ruský film a televizní seriál Trestný prapor z roku 2004.

Ty naděje byly po válce nejen velice brzy a krutě udušeny, navíc byly poměry vládnoucí v SSSR přeneseny do dalších zemí, a tak i nám bylo poznat nejen hrůzy procesů, pracovních lágrů a jiného pronásledování, ale i každodenního zatajování, přetvařování, zkrátka „šeptání“ a s tím související izolace jen o třicet let méně a v podobě přece jen o něco méně kruté. Ale atmosféra byla táž, lze ji porovnávat jen co do stupně.

Hlavní přínos Figesovy knihy však spočívá v tom, že poprvé podává ucelený přehled, jak represe, o níž už ví každý, kdo se o to alespoň trochu zajímá, protože byla už tolikrát zdokumentována, působila hluboko do každodenního života všech a nutila je – s výjimkou vyslovených „disidentů“ a nekonformních umělců – chránit se před ní přetvářkou, zapíráním, mlčením, „šepotem“, uzavírat se do sebe, izolovat se, vyhýbat se kontaktům, které by mohly být nebezpečné. Sotva na čem jiném je totiž možné opravdu pochopit, jak bylo možné, že totalitní systém trval tak dlouho – a trval by možná dodnes, kdyby jeho konec nepřivodily jiné příčiny, především jeho vlastní neschopnost vyrovnat se s požadavky moderní doby. (Třebaže nynější český prezident prohlašuje, že se o něj ze všeho nejvíc zasloužilo právě toto „šeptání“, nad pivem v českých hospodách snad přece jen o něco málo hlasitější.)

Orlando Figes: Šeptem. Soukromý život ve Stalinově Rusku; z amerického originálu The whisperers přeložila Petruška Šustrová. Praha – Plzeň, Ševčík; Beta-Dobrovský 2009, 655 stran.

Xenie Klepikovová (1936) je nakladatelská redaktorka, překladatelka z francouzštiny a němčiny.

Obsah Listů 6/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Xenie Klepikovová

Šeptem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu