Lucie Zakopalová

„Prozřetelnost chrání hlupáčky a umělce“

Nejen o českých překladech Czesława Miłosze

Mezinárodní Rok Czesława Miłosze se chýlí ke konci a pomalu se tak uzavře proud setkání, konferencí, přednášek, čtení, výstav a filmových projekcí, který stoleté výročí narození nositele Nobelovy ceny za literaturu připomínal. Naštěstí nám zůstává to nejdůležitější: jeho básně, eseje a romány. K mnoha dobrým překladům do češtiny se letos připojily další – deník Myslivcův rok a Poslední básně v překladu Josefa Mlejnka.

Náhoda, nebo ruka Prozřetelnosti? Když se Czesław Miłosz ohlížel v rozhovoru se Stanisławem Bereśem za „svým stoletím“, nedokázal si vysvětlit některé své kroky jinak než jako zásah shůry. Můžeme v tom vidět nostalgii téměř devadesátiletého básníka, ale Miłosz nikdy nebyl sentimentální a svou příslovečnou kousavost a ironii si uchoval až do smrti. Dějiny do jeho života zasahovaly ovšem nevybíravě. Narodil v roce 1911 a už v dětství byl svědkem Říjnové revoluce, zažil první světovou válku, později euforii po několika staletích konečně svobodného Polska a o to hlubší trauma nacistické okupace a komunistické totality, aby se po letech v emigraci, kdy zaháněl myšlenky na sebevraždu, stal nositelem Nobelovy ceny za literaturu a vrátil se do své vlasti jako jeden z mistrů poezie. To všechno vnímal spíše jako výzvu, že by měl, když se mu podařilo přežít, vyslovit nepohodlné pravdy a nejít jednoduchou cestou. Proto na Západě mluvil o zapomínané východní Evropě, ale jako jeden z mála také o sovětizovaných baltských národech, nebo se v roce 2004 zastával krakovského Pochodu rovnosti proti homofobii. Stejně úporně hledal tvary básní a slov, stejně umanutě zkoumal hranice víry, vedl debatu s katolicismem. Úvodní otázka je tedy pro Miłosze zásadní. Nakonec i Witold Gombrowicz o něm poznamenal, že – na rozdíl od autora Ferdydurke – byla jeho tvorba úzce spojená s tím, co prožil, a bez toho by vypadala naprosto odlišně.

Stejně se můžeme zeptat i na cestu, kterou Miłoszova tvorba pronikla do Československa. Zprvu náhodná střetnutí se pro většinu překladatelů stala osudovým setkáním. Ačkoli několik překladů vyšlo už po válce, rozsáhlejší ukázky se začaly objevovat až na konci šedesátých let. Jméno emigranta, zakázaného ve spřáteleném lidovém Polsku, se samozřejmě nesmělo oficiálně objevit ani u nás, pokud ho nedoprovázela vysvětlující poznámka, že se jedná o zaprodance amerických imperialistů. Vlasta Dvořáčková si tak první básně přivezla nic netušíc od svých krakovských přátel na magnetofonové pásce, kterou jí na konci padesátých let nahrál básník Adam Włodek, pozdější muž Wisławy Szymborské. Díky tomu se ještě v roce 1969 stačila ve Světové literatuře objevit rozsáhlá ukázka z Miłoszovy poezie a nakonec i první výbor Mapa času, vydaný v Odeonu hned v roce 1990, na němž s básnířkou a překladatelkou spolupracovali také Iveta Mikešová a Václav Burian. Tehdy mladí polonisté Miłosze překládali pro samizdat, stejně jako Miroslav Červenka, jehož překlad Hymnu o Perle vyšel v osmdesátých letech v Krameriově expedici a v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem. Skutečně náhodou narazil na sbírku Miłoszovy poezie publikovanou ve Spojených státech Jiří Červenka – ve vědecké knihovně v Hradci Králové. Jméno polského básníka bylo tak dobře utajeno, že nikdo „závadnou“ publikaci neodstranil. Červenka se stal nejprve pozorným čtenářem a později i překladatelem básnického cyklu Svět.

Na začátku osmdesátých let Miłoszovu esejistiku objevil redaktor časopisu Střední Evropa Josef Mlejnek – díky pařížské exilové Kultuře, v níž pod taktovkou šéfredaktora Jerzyho Giedroyće publikovali snad všichni významní polští emigranti. Kultura mu ukázala trochu jiný pohled na „naši“ část Evropy, oddělenou železnou oponou. Polské pojetí střední (doslovně středovýchodní) Evropy je trochu jiné než u nás, nevychází totiž z německého chápání, které kopíruje hranice Rakousko-Uherska, ale – zcela pochopitelně, pokud si uvědomíme dějinné souvislosti – zasahuje daleko na východ. Pro Poláky je toto téma dodnes spojeno také s postkoloniálním vztahem k Ukrajině a Litvě a Giedroyć se mimo jiné snažil o urovnání vztahů mezi sousedními zeměmi, dialog o minulosti a jejich současné situaci. Málokdo o tzv. „Kresech“, ztracených hraničních územích, dokázal psát jako Czesław Miłosz, narozený v dnes litevské vesnici Šeteniai, v oblasti, jež svou největší historickou slávu zažila v době Litevského velkoknížectví, později se ocitla pod vládou cara a po krátkém období samostatnosti, plného střetů s Polskem i Sovětským svazem, nakonec skončila v područí SSSR. Dětství strávené na venkově, tvary litevské krajiny, její jezera a lesy, pověrčivost babičky a lidové zvyky se mu hluboce vepsaly do paměti. Čtyři roky po svém rozhodnutí emigrovat, v roce 1955, vydal v Paříži román Údolí Issy. Často na něj pak vzpomínal jako na svého druhu terapii, která mu umožnila žít mimo rodnou zemi a jazyk. Psal-li autobiografickou knihu o dospívání malého Tomáše především pro sebe, soubor esejů Rodná Evropa (1958) už byl směřován k západním čtenářům, pro něž polský spisovatel popisoval bílá místa na mapě a zprostředkoval nepříjemně blízký pohled na druhou světovou válku. Rozhodně se nepokoušel idealizovat meziválečné Polsko ani multikulturní „Jeruzalém Východu“, Vilnius doby jeho univerzitních studií. Na vlastním příkladě ukazoval, jaké náhody rozhodovaly o přežití a jaké chyby udělala řada východních intelektuálů. Obě knihy přeložila do češtiny Helena Stachová a mohly vyjít až v devadesátých letech.

Snad nejznámější a nejpřekládanější Miłoszovou knihou se stal Zotročený duch, vydaný v Paříži v roce 1953. Čtyři polští spisovatelé, ukrytí pod řeckými písmeny Alfa, Beta, Gama a Delta, se stali symbolickými modely intelektuálů, kteří podlehli vábení komunistické ideologie. Tato kniha byla důležitá i pro český disent, mimo jiné proto, že ji napsal člověk, jenž v lidovém Polsku několik let žil a zastával vysokou diplomatickou funkci kulturního atašé ve Francii a USA. I z tohoto důvodu se jí Gabriel Gössel rozhodl zařadit do nově vzniklé edice Renega, jejíž název byl mimochodem odvozen od oblíbeného slova komunistického tisku – „renegát“. Překladu se ujal Jindřich Belling, který se jako řada jiných v Československu učil polsky, aby se dostal k textům, jež byly v kulturně svobodnějším Polsku běžně k mání. Na konečné podobě pracoval s Andrejem Stankovičem a Zotročený duch vyšel v samizdatu v roce 1983. Překladatelé měli většinou k dispozici jen neoficiální vydání, jejichž úroveň velmi kolísala. Ačkoli byl polský samizdat, tzv. „druhý oběh“, mnohem rozvinutější než v Československu – nahrazoval v zásadě oficiální produkci a knihy vycházely v nesrovnatelně větších nákladech –, potýkal se rovněž s nedostatkem kvalitního papíru, kvalitou tisku a omezenými možnostmi redakční práce. Václav Burian tak vzpomíná na neúplné a chybné vydání Miłoszovy sbírky Záchrana, kterou dostal od svých polských přátel. Na druhou stranu pro něj nebyl problém přes otevřenější Polsko navázat kontakt s autorem v Kalifornii. V té době se básník díky Nobelově ceně stal přes noc slavným a v Americe konečně přestal být považován především za překladatele a profesora univerzity v Berkeley. Dokonce i v Polsku mohlo nakladatelství Znak vydat oficiálně jeho poezii, v Československu se o něm ale téměř mlčelo. Burian tedy publikoval Miłoszovu poezii v samizdatu, až později vyšly knižně jeho překlady Traktátů a přednášek ve verších (1996).

Tvrdohlavé hledání přesného výrazu vedlo Miłosze k tvorbě zcela nových žánrů – hybridních krátkých próz, jež najdeme například ve vzpomínkové Miłoszově Abecedě, česky vydané jako výbor z dvoudílné polské knihy, v překladu Václava Buriana. Objevoval také možnosti klasických forem. Myslivcův rok, deník z let 1987–1988, který česky vyšel letos na podzim v překladu Josefa Mlejnka v nakladatelství Host, dovoluje autorovi navlékat na chronologickou nit velmi odlišná témata – péči o kalifornskou zahradu, vzpomínky na válečné Polsko, rozsáhlejší portréty přátel a známých, vzpomínek na první ženu Janku, o niž se od vypuknutí Alzheimerovy choroby obětavě staral, úvahy o umění a poznámky z cest. Název odkazuje ke stejnojmenné knize Włodzimierze Korsaka věnované skutečně myslivosti a pozorování přírody. V předmluvě Miłosz na Korsakovi obdivuje nejen „umění, ale také přesnost a věrnost detailů“. Těžko bychom hledali přesnější definici básníkova deníku. Denní zápisky jsou nejsilnější právě v detailech, dílčích myšlenkách, k nimž ostatně originální název, Rok myśliwego, také odkazuje: polsky myśl znamená „myšlenka“, ale stejně jako v české verzi slyšíme možná ještě důležitější spojení s adjektivem „myslící“, neukončenou činností, podstatou aktivního člověka. Myslivcův rok představuje zápletky, drobné záblesky a nerozvinuté motivy ve stádiu zrodu, objevují se i témata pro Miłosze klíčová, jenž promýšlel celý život: dějiny středovýchodní Evropy, střet intelektuálů s ideologiemi pravicovými i levicovými, existence zla a jeho souboj s vírou i velmi osobní a lidské zmáhání s každodenností. Osobní deník ze své podstaty nebere ohledy na čtenáře a autor při publikaci spoléhal na jejich erudici i pochopení. Vypravěč mění témata, nebo je naopak prodlužuje přes několik dní, vedle známých osobností se objevují přátelé z mládí nebo známí. Deníková forma na rozdíl od románu nenutí vypravěče charakterizovat postavy, uvádět je do souvislostí a jejich příchod na scénu spojovat se složitou stavbou syžetu. V deníku je postačujícím důvodem to, že se objevili v mysli pisatele. Jak velký prostor na scéně dostanou, není nikdy dopředu jisté. Hlavní roli zde ovšem hraje deníkový autor, který si užívá volný prostor, téměř bez pravidel, tak odlišný od Miłoszovy promyšlené esejistiky.

Myslivcův rok je také knihou o stárnutí a ubývání sil, ačkoli sedmdesátiletý básník tehdy netušil, že skutečný testament napíše až za patnáct let, během nichž se jeho život ještě jednou převrátí vzhůru nohama. V deníku je přesvědčen o tom, že v Kalifornii zůstane navždycky, o pár let později, po pádu komunismu, se ovšem Miłosz natrvalo vrátil do Polska a usadil v Krakově, kde měl přátele a klid na práci. Praktické problémy mu pomáhala řešit nejprve jeho druhá žena Carol a po její nečekané smrti asistentka Agnieszka Kosińska. Právě ona připravila k vydání poslední sbírku, nazvanou prozaicky Poslední básně, která vyšla polsky v roce 2006 a česky v překladu Josefa Mlejnka letos v nakladatelství Triáda. V ní se téma stáří stává jedním z klíčových motivů: jako odpoutání se od věcí pozemských, opuštění všech tužeb a chtění ve smírném duchu východních nauk, ale také povzdech nad nemohoucností těla, proti níž je člověk bezmocný, například v ironické básni Pozdní staroba: „Skončila ranní probouzení / se ztopořeným pyjem, / který vede a ukazuje cestu. / Objevuje se Já, a je to / zcela černá propast“. Básník se také stále více ponořuje do minulosti, vzpomínání, reflexí nad vlastním osudem, vrací se do krajiny svého dětství, k víře a rozmluvám se stíny zemřelých, mezi nimiž představuje vrchol milostná báseň věnované zesnulé ženě Carol Orfeus a Eurydika. Novodobý mýtický pěvec svou ženu z Hádu nedokáže vyvést, ačkoli splní stanovenou podmínku. Zůstává tedy sám a nešťastný na zemi – ta ho ale svou krásou utišuje a usmiřuje. Tento spor mezi tragikou dějin, pomíjivostí, zlem prostupujícím svět a jeho krásou a potěšením ze života nacházíme v Myslivcově roku i Posledních básních, dvou silných knihách, které letos nově vycházejí v češtině. Miłosz vystupuje v roli svědka a citlivého pozorovatele, jenž má možnost, potřebu i dar popisovat viděné. Zodpovězme tedy snad ještě naši úvodní otázku – jak jinak než citátem z autora, básně Devadesátiletý básník podepisuje své knihy: „Prozřetelnost chrání hlupáčky a umělce, / jak řekl kdosi. Něco jako kompenzace / za to, že nejsme nic než pouhá hříčka / tajemných, nikomu z nás neznámých sil, / a za naši sníženou příčetnost.“

Lucie Zakopalová (1984) vystudovala polonistiku a literární komparatistiku na FF UK v Praze, v současné době je doktorandkou tamtéž. Působí v Polském institutu v Praze.

Obsah Listů 6/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Lucie Zakopalová

„Prozřetelnost chrání hlupáčky a umělce“

Nejen o českých překladech Czesława Miłosze

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu