Bohumír Klípa

Pohled na šílené století

Ještě k první části vzpomínek Ivana Klímy

Paměti generačního vrstevníka, profesí spisovatele, a v neposlední řadě neobvyklý název – to pro mne činilo knihu obzvláště přitažlivou. I její velký rozsah – přes pět set stran – normálně spíš odpuzující, byl naopak vítaný. Do čtení jsem se nemusel nutit, avšak postupně přibývalo stran, které jsem – tak jako mnozí, s nimiž jsem později hovořil – jen víceméně prolistoval.

Klíma na nich nejen vzpomíná, ale pokouší se o hlubší závěry týkající se obou revolučních řešení, které přinesla zkušenost první světové, tedy Velké války a jež poznamenaly dvacáté století. Na jedné straně německý nacismus a na straně druhé univerzální komunismus, který se prosazoval v ruském hávu. V prvním případě byl Klíma objektem, v druhém současně i subjektem dění, řečeno jeho slovy o šíleném století. Paměti se mu tak staly příležitostí, aby se zabýval i základními otázkami obou totalitních systémů, mezi nimiž jako by neviděl zásadní rozdíl. To, že se Ivan Klíma vyslovoval k obecným otázkám, bylo přirozeně nutné, ale čtenář nabývá dojmu, že paměti a vzpomínky se mu stávaly jaksi druhotné, a hlavně mu sloužily, aby kriticky pojednal o prožité době. Ať chtěl nebo nechtěl, upadl přitom do osidel ideologie, což je oblast, v níž není takovým mistrem jako ve světě povídek a románu.

Především je to Klímův pohled na revoluce a její různé odnože. U autora vždy spjaty s odsudkem jako jev, který škodí dějinám a nakonec přináší jen zlo. Jak ale jinak než revolucí nazvat třeba křesťanství, které svým vstupem na světovou scénu zvrací společenskou strukturu a jedince staví do centra dějin? Nadále všechny živoucí bytosti jsou si rovny před stvořitelem, chudáky a otroky nevyjímaje. Podobně je to v kapitole jedenácté, v níž se zabývá zradou vzdělanců. Stejně jako Klíma nejsem ekonom, a bylo by hloupé, kdybych se vyjadřoval o významu a úloze Marxova Kapitálu. Ostatně jsem ho jen zčásti studoval a přiznám se, že nikoli vždy jsem textu rozuměl. Jistý šok mi před několika lety připravilo dílo čerstvého indického nositele Nobelovy ceny za ekonomii, v němž Marx byl po A. Smithovi nejcitovanějším autorem. Ovšem s hlubokým zájmem a obdivem jsem četl jiná Marxova díla, v nichž jeho geniální mozek reagoval na soudobé otázky. Soudě podle Klímy se v nich zřejmě prosazovala Marxova pozdější proslulost a „projevil se jako utopista, který prosazoval chiliastickou vidinu o spásonosné úloze proletariátu a o komunistické společnosti dobra a blahobytu, kterou tato vyvolená třída nastolí. Uskutečňování Marxovy utopie, o něž se naneštěstí pokusili jeho vyznavači, si vyžádalo miliony životů.“ Snad se neobelhávám, ale u Marxe jsem nikdy neměl dojem, že jde o utopistu s chiliastickými vidinami, a to, co si z jeho díla pamatuji, bylo, že jak on, tak Engels důsledně odmítali vykreslovat obraz budoucí komunistické společnosti. Často zapomínáme, že Marx byl především vědec s erbovní zásadou – o všem nutno pochybovat.

Klíma končí první díl svých pamětí předvečerem osmašedesátého, tedy rokem 1967, kdy na známém sjezdu spisovatelů patřil ke skupině následně vyloučené z KSČ a kdy také skončilo jeho čtrnáct let trvající členství v této straně. Tomu ovšem předcházela doba po smrti Stalina a Gottwalda, kterou Klíma nazývá „unavenou diktaturou“. Osobně bych daný pojem nikdy nepoužil a myslím že nedoceňuje dějinný význam původních kořenů socialistického hnutí, které nacházel v myslích a činech rebelů, abych použil jeho pojmu.

V jednom jsem si jistý: Klímovo pojetí obou revolučních hnutí, která formovala dvacáté století, je mylné, poplatné současné vládnoucí ideologii, nikoli výsledek hlubší a nezávislé úvahy. Násilný charakter v užívané dikci a praxi obě tato revoluční hnutí sbližoval až ztotožňoval, nicméně by bylo pošetilé až hloupé nevidět jejich podstatné rozdíly. Zatímco německý nacismus byl nacionálním řešením, sovětský komunismus přes všechna svá omezení daná historickou tradicí ruské říše byl hnutím univerzálním. Ostatně nemůžeme ani opomenout, že to byly obrovské sovětské oběti a oběti komunistů v druhé světové válce, které zachránily Evropu a možná i svět před vítězstvím – vyjádřeno ideologickým pojmem – hnědého moru. Samozřejmě že nic nemůže smazat obrovské oběti, které byly produktem sociálního experimentu v někdejší zaostalé carské říši i mimo ni. Nicméně bylo by bláhové nevidět, co znamenal a jak inspiroval například svět umění. A patří k ironii dějin, že po druhé světové válce zůstával Sovětský svaz pro masová hnutí na Západě oporou v jejich bojích za sociálně spravedlivější společnost.

Stručně řečeno, uplynulé dvacáté století bylo nepochybně šílené a kruté, avšak také složitější a pro zpětný nezaujatý pohled zajímavější, než jak je prezentují pohledy poplatné té či oné ideologii.

Bohumír Klípa (1929) je historik a překladatel z italštiny.

Obsah Listů 6/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Bohumír Klípa

Pohled na šílené století

Ještě k první části vzpomínek Ivana Klímy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu