Blanka Kostřicová

Svíčky

V lesním průseku výseč hlubokého mrazivého zimního nebe pokrytého sítí hvězd, větve smrků ohnuté vrstvou čerstvého prachového sněhu, lyžařská stopa vede údolím zamrzlého potoka a ústí na silnici... tam už se lyže zouvají, ne jako za Pavlina dětství, kdy bylo možné na dřevěných lyžích s vázáním typu kandahar, namazaných – vlastně: navoskovaných – oharkem vánoční svíčky, přejít silnici – nevypluženou, neposolenou, zasněženou – a pokračovat na lyžích přes celé město až k domu... Teď Pavla odepne závodní běžky s pečlivě naglídrovanou skluznicí namazanou norskými vosky značky Swix, do každé ruky lyži a hůlku, a pokračuje pěšky proházenými a rovněž posolenými pěšinkami podél maloměstských domků. Ve městě je ticho jak v lese, okna svítí, většinou zatažená, tím spíš je za každým vidět stromek a stůl a večeřící... Prašan se stále zvolna sype na tu až neuvěřitelnou, až kýčovitou štědrovečerní scenérii...

Vždycky v zimě, za soumraku, bývala ta žlutě svítící okna na konci dne tak vzrušující, přitažlivá, tak zvláštně teskná, útulnost i jakési tajemství patrně skrývající... tak se na ně Pavla dívala při podvečerních procházkách periferií a starými čtvrtěmi města... tou čtvrtí z nejstarších procházela též ve dne, na hodiny klavíru, otravné, vnucované – ale ta cesta stála za to... Na lavičce na zápraží nádherné roubenky uviděla jednou devítiletá Pavla svého spolužáka, seděl tam a montoval si cosi z merkuru, a Pavla skoro nemohla uvěřit, že ano, že někdo, že její spolužák skutečně bydlí v nádherné roubené chalupě v té čtvrti, kde pořád se sedává po práci na zápraží, sousedsky povídá, hrají se kuličky a na schovku a vyřezávají se mlýnky na nedaleký potůček, a uvnitř v chalupách se jistě mele žitná káva na mosazných kafemlejncích, pije se s mlékem a nadrobeným chlebem ze širokých kafáčů zdobených čtyřlístky anebo kvítky, možná se tu i svítí petrolejkou a pere na valše, v té čtvrti, v níž za vánočních večerů svítí na stromečcích za okny pravé svíčky – živá a skutečná, tichá a jaksi pokorná vánoční světýlka, v té čtvrti, která tu zůstala snad z mytických dob, z těch starých dobrých časů... které nikdy neexistovaly... Evangelický kostel, socha svatého Václava a staletý kaštan dominují té čtvrti obydlených, udržovaných a opravovaných chalup, promísených i s bytelnými přízemními domky novějšími...

Pavla prochází kolem Billy, tahle síť by též nejradši pokryla i nebe, naproti supermarketu sedmipatrové panelákové sídliště, jež vyrostlo na místě chalupové čtvrti... Do čtrnácti let bydlel Pavlin spolužák v roubence, pak čtvrť srovnaly se zemí bagry, světec se ocitl v muzeu a kaštan káceli pracovníci Technických služeb tři dny; jen kostel tu zůstal... i mezi paneláky.

A již v prvním měsíci letošního roku začala výstavba nového sídliště... Zahrady zmizely, stromy byly vyvráceny a spáleny a na jejich místě se staví. Zatím první dva paneláky, abychom se prý měli kam přestěhovat... protože celá čtvrť má být opravdu v nejbližších letech zbourána. Bylo z toho rozhodnutí mnoho slz, probdělých nocí, nervových otřesů. – My jsme odmítli stěhování v první etapě, stále jsme se nemohli smířit s myšlenkou, že opravdu musíme z rodné chalupy. Koncem května jsme byli nuceni odevzdat na MNV klíče a celou chalupu vyklidit. 10. června jsme pak definitivně ukončili náš dlouholetý chov králíků – snědli jsme posledního.

Napsala k věci městská kronikářka, obyvatelka jedné z chalup.

Na zplanýrovaném prostranství připraveném pro výstavbu sídliště byly tehdy terénní nerovnosti zaplněny navážkou suti ze zbouraných chalup, a tak v podloží paneláků je skryto vše, co bylo nějaký čas vidět v té suti na povrchu: útržky růžových lístků polní pošty z první války, střepy malovaného nádobí i kameninových beček na zelí, úlomky dřevěných řehtaček a káč, klika od kafemlejnku a noha plyšového medvídka...

V sousedství sídliště vznikl plac nazvaný Nové náměstí; na začátku letošního adventu tam byla slavnostně, pod záštitou Městského úřadu, zapálena olbřímí svíce, snad zvíci kostelní věže anebo kaštanu, práce to místních hasičů aspirující na zápis do Guinessovy knihy rekordů...

Prvorepublikové činžáky ve čtvrti sousední dosud stojí, svítí dokonce novými fasádami, a o kousek dál už odemyká Pavla téměř staletý dům, jejž postavil její praděd, naplněný od sklepa po půdu rodovými příběhy i historií dvacátého století, dům, který by Pavla v devíti letech nejraději byla vyměnila za roubenou chalupu ve staré čtvrti... a ve čtrnácti by byl nastal konec světa. A chovu králíků.

V jejím pokoji zařízeném původním nábytkem stojí na toaletce před zrcadlem hnědá váza se smrkovými větvemi, ustrojená ozdobami z různých historických období – skleněné kouličky, jež před půlstoletím koupila její matka, dvě porcelánová srdce po sestře Pavliny prababičky, babiččini vyfukovaní ptáčci i dřevěné ozdoby z loňského předvánočního tržiště...

Pavla zapálí svíčky v jednoduchých svícnech rozestavěných kolem větve, pod větev klade dárky zabalené do papírů, v nichž je též uložena historie rodu a domu, ale i druhé půle dvacátého století – ten nejstarší papír je z prvních Vánoc poválečných... Betlém ovšem byl zakoupen již před válkou, v knihkupectví ve staré čtvrti; na zadní stěně má průsvitné celofánové okénko, za něž se staví rozsvícená svíčka – stejně jako druhý betlém, jejž Pavla rozbalila pod větví loni, koupený v papírnictví na Novém náměstí...

Pavla zapálí svíčky za oběma betlémy – útulnost a tajemství skrývající okénka se žlutě rozsvítí –, v kuchyni ještě přistaví na plotnu hrnec tradiční ovocky – lahodné polévky ze sušeného ovoce, zazvoní na mosazný zvonek – na znamení, že všechno je tak, jak to má být, a nasadí jehlu na gramofonovou desku: Narodil se Kristus pán.

Blanka Kostřicová

Obsah Listů 6/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Blanka Kostřicová

Svíčky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu