Ladislav Šenkyřík

Za Magorem

Krátce po listopadu devětaosmdesátého roku jsem jistě nebyl sám, kdo choval bláhovou naději, že teď své kamarády ze Západu obohatíme zkušeností ze života v nesvobodě a že aspoň trochu obrousíme jejich občas donebevolající, často levičáckou naivitu. Možná nebylo všechno úplně marné – viz soustavný tlak někdejších satelitů impéria, aby se Evropa tolik nebratříčkovala s některými odpornými režimy, jako je třeba ten kubánský nebo barmský (na Čínu už si tolik netroufáme) –, ale v podstatě jsme dost brzy pochopili, že naše zkušenost je nejen nepřenosná, ale že také především byla docela zbytečná, že nám komunismus zkrátka ukradl kus života.

Nikomu ho neukradl víc než nedávno zesnulému Ivanu Jirousovi. Patřím ke generaci, která se – vyrůstajíc v provinčním městě v době totální informační blokády o čemkoli smysluplném – s trochou nadsázky řečeno dozvěděla o existenci českého undergroundu díky iniciačnímu článku v režimním časopise Mladý svět. Zavilý přitroublý útok, marně se snažící ospravedlnit nepodmíněné tresty udělené za uměleckou tvorbu – ve skutečnosti za svobodný životní postoj v nesvobodné společnosti – pochopitelně musel vzbudit zájem. Vzpomínám si na mírné zklamání z poslechu prvních sehnaných nahrávek PPU, které se radikálně prolomilo až s jejich přelomovými Pašijemi (1978). Osahávali jsme tehdy svět, seznamovali se s pomalu zakazovaným Šafránem, psali první literární texty, hráli divadlo, po první premiéře odehrané shodou okolností v den procesu s Magorem & spol. následovaly první výslechy... Připadalo mi jaksi samozřejmé, že v tom světě navzdory vyvzdorovanému vzdělání míří mé první dospělé kroky na pozici – jak se dnes říká – nočního hlídače a poté do kotelny. Možná teprve dnes, když už tu Magor není, mi plně dochází, do jaké míry mu za svou životní cestu vděčím.

Prostor svobody, který on svými pobyty ve vězení paradoxně spoluvytvářel, byl tak veliký, že stačil na plnohodnotný život. V tu listopadovou noc jsme přišli nejen o jednoho z největších českých lyriků, ale též o duchovní vzor, stálou připomínku věčné pravdy, že s vlastní svobodou se nedá kšeftovat, o velikána srovnatelného v českých dějinách nekompromisním trváním ve svobodě snad jen s Ladislavem Klímou.

Vzpomínkovou mši v pražském kostele sv. Ignáce celebroval biskup Václav Malý a nemohu se nezmínit o jednom zvláštním zážitku. Magor byl podle církevních měřítek bezesporu katolík „nehodný“, ale společenství šedivých a proplešatělých mániček ho vyprovodilo na poslední cestu s obřadní důstojností. Maně mi vytanula na mysli vzpomínka na zádušní mši za někdejší redaktorku nakladatelství Odeon a šéfredaktorku nakladatelství Argo Evu Slámovou, kterou před necelým rokem vedl týž Václav Malý. V obou shromážděních jistě bylo přibližně stejné nemalé procento agnostiků, ateistů a absolutních horizontařů, ale v tom druhém případě musel biskup po chvíli začít plný kostel taktně řídit, přítomní nedokázali odříkat ani Otče náš. Nepřeceňuji to. Nabízející se úvaha, že zatímco život v paralelním „ghettu“ přirozeně svým tlakem vedl k hlubšímu zájmu o tradici a duchovní kořeny, ten v šedozónní schizofrenní sféře, byť zprostředkující v rámci možného prvotřídní kulturu, vedl k jejich postupnému přetínání, je jistě příliš černobílá. Trudno ale domýšlet, kam bychom asi dospěli, kdyby se nám ten komunismus nesesypal v tak relativně krátké historické době.

Dnes jsou jistě jiná nebezpečí a Magor si jich byl bytostně vědom. Vděčíme mu za pochodeň svobody nejen v dobách temných, ale i za to, že ji pronesl do časů, kdy svobodu musíme hledat pracněji a s větším úsilím. Sám o tom často pochyboval a prožíval nejednu deziluzi z nových poměrů. Jako by se kdysi snadno definovatelné, koncentrované zlo rozstříklo do desetitisíců ostrůvků beznaděje a hlouposti. Ale bojoval až do konce a stále byl mírou našich selhání a rezignací. Tou i zůstane.

Magore, díky.

Ladislav Šenkyřík

Obsah Listů 6/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Ladislav Šenkyřík

Za Magorem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu