Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
V jubilejním 40. ročníku Listů se znova vracíme k jejich exilovému – řekněme – prvnímu poločasu, nyní k jeho závěru. Faktografický i o budoucnosti uvažující text zakladatelův (Listy č. 5, roč. 19, říjen 1989, strana 1nn) připomínáme zde krácený.
-red-
Zatímco v Praze uprostřed srpna sirotci po Brežněvovi předváděli před očima celého světa neuvěřitelnou apokalypsu propagandistické hysterie (...), v sousedním Polsku došlo v téže době k převratné události: poprvé po 40 letech v zemích východní Evropy se stal předsedou vlády nekomunista Tadeusz Mazowiecki, katolický intelektuál, jeden z duchovních vůdců Solidarity, věrný poradce Lecha Wałeşy a dávný přítel papeže. (...) Stal se skoro zázrak: ve stejné vládě zasedli k jednomu stolu generálové, kteří ještě před osmi lety uvrhli do vězení tisíce aktivistů Solidarity, a jejich bývalí vězni.
Není divu, že nositelům moci v Praze naskakuje před tímto obrazem husí kůže. Uvědomují si, že ve střední a východní Evropě se dostalo do pohybu něco, co se již těžko bude moci zastavit. Bojí se oprávněně: začal reálný proces přechodu od totalitarismu k demokracii. A největší zázrak spočívá v tom, že tento konec monopolu moci komunistické strany (...) proběhl bez jediného výstřelu i bez masových demonstrací, prostřednictvím zvoleného (byť ještě ne zcela demokraticky) parlamentu a s plným souhlasem prezidenta-generála, který se před osmi lety pokusil zlikvidovat Solidaritu vojenským převratem.
Daleko důležitější než změny v osobním složení nové vlády je její program, který znamená skutečný obrat v politice a ekonomice země. I když zatímní program vlády je plodem kompromisu (...), přece jen je možné vyčíst hlavní směry: v politice to bude zřejmě vývoj od nynější koalice tří stran a Solidarity ke skutečnému pluralismu, který umožní založení a existenci všech politických stran, které již ilegálně existují, nebo jež teprve vzniknou, demokratické a svobodné volby (podle dohody u „kulatého stolu“ se mají konat nejpozději v roce 1993, ale není vyloučeno, že to bude mnohem dříve), zrušení „nomenklatury“ (ale Mazowiecki vyhlásil, že nechce žádné čistky či vyřizování účtů), zaručení svobody slova a shromažďování, zrušení cenzury a pluralismus v televizi, rozhlase a tisku. Staronový ministr vnitra generál Kiszak (ano, tentýž, co dal zavřít Wałeşu a Mazowieckého) vyhlásil v parlamentě, že zruší odposlechy telefonních rozhovorů a kontrolu korespondence, že sice ponechá pověstné „zomos“ – pohotovostní oddíly policie – ale že budou příště používány jen proti randalizujícím fanouškům na fotbalových hřištích a že naučí příslušníky policie se chovat jako v „právním státu“ – copak asi na to říká jeho pražský kolega, ministr vnitra Kyncl?
Také, a především v ekonomice, se připravuje radikální obrat: od státně řízené ekonomiky k ekonomice tržní, což znamená opuštění centrálního plánování, snížení a postupné potlačení státních subvencí, uzavření deficitních podniků, rozvoj soukromého a družstevního sektoru, zvláště v oblasti malých a středních podniků a jejich konkurence se státním sektorem, který se postupně omezí na těžký průmysl, doly a zdroje energetiky. Všichni ekonomičtí ministři jsou přívrženci tržního hospodářství a soukromého podnikání a slibují léčení polské ekonomiky „šokem“, což předpovídá možnost ostrých sociálních konfliktů, nových nerovností, částečné nezaměstnanosti a „utahování řemene“ pro všechny vrstvy obyvatelstva (s nebezpečím, že nejvíce budou postiženy chudší vrstvy). Pro rovnováhu si Mazowiecki zvolil za svého ministra práce jednoho z nejstarších bojovníků za práva dělníků a z nejpopulárnějších vůdců Solidarity Jacka Kuroně, jednoho ze zakladatelů KOR (Výboru na obranu dělníků), který strávil 9 let ve vězení a který bude dbát, aby tíha nezbytných obětí byla co nejspravedlivěji rozdělena.
V zahraniční politice se rýsuje kombinace kontinuity se změnou stylu. Novinkou a překvapením je jmenování profesora Skubiszewského, uznávaného znalce mezinárodního práva, nezávislého, ale Solidaritě blízkého katolíka, na funkci, kterou pro sebe reklamovala komunistická strana. Ve svém prvním vystoupení zdůraznil respektování spojenectví se Sovětským svazem a v té souvislosti varoval, že v Polsku „nebude místo pro akce nebo projevy antisovětské“. Slíbil však odideologizování zahraniční politiky a nová kritéria pro výběr kandidátů pro diplomatický sbor (hlavním měřítkem bude odborná kvalifikace).
Nechci se vracet k dramatickému průběhu polského srpna, ale pokládám za důležité odpovědět na otázku, zda Wałęsa změnil svůj tehdejší požadavek „vlády bez komunistů“ a zda vstup Solidarity do vlády není předčasný, jak se domnívá Leszek Kołakowski a někteří aktivisté Solidarity. Wałęsa nejdřív šokoval svým radikálním požadavkem jak komunisty, tak část svých poradců a spolupracovníků. Zdálo se, že tím opouští dohodu, dosaženou u „kulatého stolu“ o vládě „velké koalice“, ve které by pod vedením komunistů byli také představitelé Solidarity. Také Moskva byla poplašena, dokonce i západní vlády naznačovaly, že „vláda bez komunistů“ je dnes v Polsku nerealistický požadavek. Ale Wałeşa se ukázal jako pružný politik i prozíravý státník. Svým„politickým blufem“ zvrátil plán Jaruzełského na „velkou koalici“ pod vedením komunistické strany v pravý opak: koalici s komunisty, ale ne pod jejich vedením, nýbrž pod vedením Solidarity. A prosadil to. (...)
Když dosáhl, aby předsedou vlády byl jmenován jeho poradce a představitel Solidarity Mazowiecki, Wałęsa změnil tón: připustil, že komunistům zůstane ve vládě zachován resort obrany a vnitra jako „záruka pro Moskvu“ a že mají mít svého představitele i v jednom ekonomickém resortu, aby tak nesli spoluodpovědnost za celkovou politiku vlády a nemohli se stáhnout do laciné opozice, ze které by se distancovali od všech nutných nepopulárních opatření Mazowieckého vlády. (...)
(...) Často se v této souvislosti mluví o příkladu Španělska a jeho klidného a nenásilného přechodu od Francovy diktatury k parlamentní demokracii. Tuto zkušenost (stejně jako podobnou v Portugalsku, Řecku a zítra snad v Chile) je jistě třeba studovat, protože skýtá mnoho poučení. Ale nesmí se při tom zapomínat na diametrálně odlišnou situaci: ve Španělsku existovalo tržní hospodářství již za diktatury, která kontrolovala jen politický život země. Proto stačilo změnit politické struktury směrem k pluralitě a demokracii a spojit tak organicky novou politickou pluralitu s již existující ekonomickou, které tento vývoj dal ještě větší prostor k rozvoji. (...) V Polsku a zemích „reálného socialismu“ převládá státně řízená ekonomika (kromě zemědělství), kterou přeměnit v tržní není jen věcí politické vůle, ale dlouhodobým a tvrdým (pro společnost) procesem, který se neobejde bez sociálních konfliktů a bez vydatné pomoci Západu, který je sice ochoten dát mnoho, ale zdaleka ne tolik, kolik by polské hospodářství potřebovalo (podle Wałęsy 10 miliard dolarů v průběhu tří let!). Západ, včetně Spojených států, nemá dnes dost prostředků na vyřešení vlastních sociálních problémů a kromě toho musí současně pomáhat řadě zemí Třetího světa, které jsou na pokraji zhroucení a hladu se všemi důsledky destabilizace. Rozhodující pro zlepšení ekonomické situace musí být proto ekonomické a politické reformy, které zmobilizují občany ke zvýšenému pracovnímu úsilí (stávky, byť jakkoli oprávněné, mohou situaci jen zhoršit). (...)
Nesmí se zapomenout, že generál Jaruzełski jako prezident má rozsáhlé pravomoci, zvláště v oblasti zahraniční politiky, obrany a bezpečnosti, a že si vytvořil ze svého úřadu nové centrum moci, s třemi státními ministry, kteří jsou nezávislí na Mazowieckého vládě. Všechny vedoucí pozice v ministerstvech i v podnicích jsou obsazeny členy komunistické strany (podle odhadu asi milión „kádrů“), které není možno vyhnat, ani v krátké době nahradit novými odborníky. Stačí chybný krok nové vlády nebo rozpory uvnitř koalice, aby Jaruzełski rozpustil parlament a vypsal nové volby, které by nemusely tentokrát být pro Solidaritu tak příznivé, vzhledem k tomu, že bude muset podporovat nepopulární opatření vlády a těžko se bude moci pochlubit zázraky ve zlepšení hospodářské situace. Není žádné tajemství, že některé vlivné síly v komunistické straně doufají právě v takový vývoj. Komunistická strana je sice v krizi a defenzívě, ale její moc zdaleka není zlomena. Má přes 2 milióny členů a přes volební porážku a přes ztrátu monopolu moci zůstává nejsilnější organizovanou strukturou v zemi s úplnou kontrolou armády, policie i velké části ekonomiky. Bude se snažit hájit tzv. sociální vymoženosti a využívat nespokojenosti pracujících s nezbytnými průvodními jevy privatizace části ekonomiky (inflace, zvyšování cen, nezaměstnanost, větší sociální rozdíly). (...)
(...) Uvnitř strany probíhá ostrá diskuse a reformisté vytvářejí vlastní struktury. Není vyloučeno, že rozpory povedou k rozkolu strany na reformní seskupení, které bude podporovat vývoj k demokracii a které se sblíží se sociálně demokratickou tendencí uvnitř Solidarity (může to vést k založení nové strany levice typu sociální demokracie), a na konzervativní, která bude v opozici k nové vládě a bude usilovat o zvrat vývoje (se zahraniční podporou z Prahy, Berlína, Bukurešti, Sofie a také z některých kruhů v Moskvě).
Samozřejmě mnoho záleží na vývoji v Sovětském svazu. Vždyť to byla právě Gorbačovova politika reforem, byť nedůsledných a omezenějších, než jsou polské, která vůbec umožnila tento politický kompromis, který za Brežněva by nebyl býval možný. (....) Další podmínkou, od které závisí polský vývoj k demokracii, jsou dobré vztahy mezi SSSR a USA. Zatím obě velmoci tomuto vývoji napomáhaly tichou dohodou: Washington se zdržel jakýchkoli gest, které by Moskvě ztížily přijetí konce komunistické nadvlády v Polsku, a Moskva dala najevo, že nebude klást tomuto vývoji překážky za podmínky, že nepovede k blízkému rozpadu Varšavského paktu. (...) Napětí ve vztazích k Polsku ale vytvářejí režimy v Praze a v Berlíně. Pražská propaganda mluví o podpoře Solidarity „antisocialistickým silám“ v Československu, ale přitom je to právě čs. režim, který povzbuzuje konzervativní síly v polské komunistické straně, armádě a policii k odporu proti „výprodeji socialismu“, jak polský vývoj charakterizuje Tribuna i ostatní tisk a jak o tom mluví na stranických aktivech Jan Fojtík (a z pozadí ovšem neúnavný „internacionalista“ Biľak).
Bohužel k napětí přispívají také radikální síly a skupiny uvnitř i vně Solidarity, které obviňují Wałęsu ze „zrady“, manifestují proti komunistům vůbec a proti SSSR, vytyčují maximální mzdové požadavky a snaží se vyvolat srážky s policií na ulicích. Jak často v minulosti, tak i teď nahrávají radikálové (jistě mají právo vyjádřit své stanovisko) konzervativcům a dogmatikům.
Nelze ani zavírat oči před projevy „uraženého“ nacionalismu a antisemitismu, který v letních měsících dostal nečekanou podporu v některých projevech kardinála Glempa, primasa polské katolické církve, zvláště v jeho výroku: „Nebude-li antipolonismus, nebude ani antisemitismus“. (...)
Ale i Solidarita bude stát před složitou volbou, zda se postupně přeměnit v politickou stranu (ale v tom případě by se asi rozštěpila aspoň na dvě strany, ne-li víc) nebo zůstat odborovým hnutím a podle toho upravit svůj vztah k vládě a k politickým stranám. (...) Není náhodou, že právě Wałęsa vyzval vládu Mazowieckého, aby co nejdříve vytvořila legální předpoklady ke vzniku nových politických stran.
Nový vývoj v Polsku vyvolal u nás zájem a naděje u části veřejnosti, zvláště v kruzích demokratické opozice, zvědavost i nedůvěru u značné části občanů, a hlavně strach u představitelů režimu. Velkým morálním povzbuzením pro občanské iniciativy byla návštěva Adama Michnika a dalších poslanců Solidarity v Československu (píšeme o ní v tomto čísle), již režim musel, ač nerad, tolerovat. K tomu přistupuje rezoluce polského senátu i parlamentu (sejmu), jež odsuzuje vojenský zákrok zemí Varšavského paktu proti Pražskému jaru v srpnu 1968 a polskou účast na něm. Je vrcholem pokrytectví a cynismu, když čs. Federální shromáždění odpovědělo na toto čestné gesto dopisem, v němž se polští poslanci obviňují ze „zasahování do vnitřních záležitostí Československa“! Polští poslanci se totiž vůbec nevyjadřovali k tomu, kdo a jak u nás vládne a komu by dávali přednost, ale omezili se na kritiku právě onoho skutečného „zasahování do vnitřních věcí Československa“, kterým byla intervence v roce 1968. Nebude jistě zapomenuto, že čs. poslanci hájili servilně pohanění vlastní země a znásilnění její nezávislosti a svrchovanosti!
Je také zcela správný požadavek řešit i u nás stupňující se politickou krizi jednáním u „kulatého stolu“, jak požaduje komuniké ze setkání delegace Solidarity se zástupci Charty 77 a ostatních nezávislých iniciativ a jak to také navrhuje Václav Slavík, bývalý tajemník UV KSČ ve svém článku v deníku italské KS Unita. Tato polská metoda je nesporně inspirující (uplatňují ji také v Maďarsku), ale nesmí se přehlížet rozdílnost cest, které k jejímu uskutečnění vedly. V Československu není takové masové hnutí jako polská Solidarita s širokou dělnickou základnou a s takovým charismatickým vůdcem jako je Lech Wałeşa. Nemůže – zatím – být, protože dělníky – naštěstí – nežene do ulic hlad jako v Polsku. Životní úroveň je nesporně u nás lepší, stejně tak zásobování, ale není vyloučeno, že v důsledku neschopnosti nynějšího vedení změnit řízení ekonomiky a politickou atmosféru může dojít i u nás – jak řekl ve svém komentáři v Čs. rozhlase 28. srpna ing. Miloš Zeman (uveřejňujeme v tomto čísle jeho článek) – „k prázdným obchodům, inflaci, stávkám, manifestacím“ (mimochodem, člen předsednictva ÚV KSČ Štěpán na to podrážděně reagoval slovy „musíme si dát pozor na prognostiky“ a nebylo by to poprvé, kdyby vědcům, jako M. Zeman a dalším prognostikům a ekonomům, byl dán náhubek).
Není u nás také tak mocná katolická církev (má to své historické důvody, vedle kruté perzekuce po roce 1948 a „zestátnění“ všech církví), i když v poslední době roste její vliv a kardinál Tomášek získal velkou morální autoritu svými statečnými projevy a nabídkou „zprostředkovat“ dialog mezi mocí a společností. Na rozdíl od Polska se zatím v KSČ neobjevují žádné silnější reformní tendence a osobnosti, i když se v základních organizacích projevuje nedůvěra a kritika nynějšího vedení a s nynější krizí bude růst diferenciace mezi členy strany. (...)
Manifestace k 21. výročí invaze v Praze a v dalších městech byla novým výrazem netrpělivosti části veřejnosti, zvláště mladé generace, snášet pasivně nynější režim, i růstu občanské angažovanosti. K tomu přistupuje masová podpora manifestu „Několik vět“ přes hysterickou kampaň v tisku, stranické oběžníky, různé formy diskriminace a trestání signatářů tohoto manifestu, jehož se režim polekal tak, že si nechal vnutit „hrstkou izolovaných a samozvaných jedinců“ obsah své činnosti a propagandy nejméně na dva měsíce. Pozoruhodné je zvláště vystoupení umělecké inteligence, která vedení KSČ svým rozsahem a vlivem překvapila.
Ale na rozdíl od polské opozice chybí účast většího počtu dělníků a ostatních vrstev pracujících, i když dnes většina podpisů pod manifest „Několik vět“ je z dělnických řad. (...)
Právě (...) starosti o denní potřeby dělníků a ostatních pracujících se můžeme učit od polské opozice. Nezapomínejme, že předchůdcem Solidarity byl KOR (Výbor na obranu dělníků), který dokázal důslednou obranou dělnických zájmů navázat spojení inteligence s dělníky, jejichž nedůvěru bylo třeba dlouho překonávat. (...) Kdokoli to dokáže – ať z řad opozice nebo i z řad KSČ – získá podporu občanů, kteří chtějí udělat něco užitečného pro svou zem a kteří se stydí za dnešní její vedení a stav.
Opravdu hodně se můžeme naučit od našich polských přátel, byť s vědomím, že máme odlišné podmínky a tradice. (...)
Ale nejlépe pomůžeme našim polským přátelům, když budeme usilovat o změnu situace u nás. Protože svoboda a demokracie v Polsku a Maďarsku budou ohroženy, pokud si neprorazí cestu také v srdci Evropy, v Československu.
Řím, 12. září 1989
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
