Jan Novotný

Ještě k paradoxu lháře

Článek pana Klusoně o pravdě a lži v politice (Listy 4/11) se čtenářům líbil, jak o tom svědčí ohlasy v následujícím čísle. Líbil se i mně, ale nemohu zatajit své výhrady k jeho vstupní části. Souhlasím s autorem, že mezi lháři se občas zákonitě objeví pravdomluvný a mezi pravdomluvnými lhář, ale vyvozoval bych to raději jaksi z povahy světa než exaktní logikou. Samotný paradox lháře bych rozebíral obezřetněji. Když se k tomu chystám, zmocňují se mě obavy, zda nepřipomínám Ionescova Logika, který mistrně analyzoval výroky o nosorožcích, ale nechávalo ho chladným nebezpečí, které představují pro obec. Právě proto volím ke svým námitkám formu fejetonu – neberte to jako zásadní kritiku, ale jen jako projev Logikovy vášně.

Musím nejprve připomenout, že čistá logika se výrazně liší od reality mezilidských vztahů nejméně ve dvou ohledech. Logik nerozlišuje mezi tím, zda se původce nepravdivého výroku mýlí, nebo klame záměrně. Nepravda a lež je pro něho totéž. V našem případě bychom snad mohli předpokládat, že politici jsou dobře informovaní, a říkají-li nepravdu, nemýlí se, ale lžou. Ještě podstatnější je druhá věc. Lháři ze zásady, kterých se nemůžeme s důvěrou zeptat ani na cestu k nádraží, se opravdu vyskytují jen v populárních knížkách psaných logiky. Pro skutečného lháře je leckdy výhodné pravdu se lží rafinovaně míchat, což pan Klusoň ve svém článku rozhodně nepřehlíží. Při čistě logickém rozboru paradoxu lháře však musíme předpokládat, že výrok Pravdoslava Neúplatného: „Všichni čeští politici jsou lháři“ znamená „Každý výrok českého politika je nepravdivý“.

A teď už o paradoxu. Předpokládejme nejdříve, že výrok P. N. je pravdivý. Ale i on sám je českým politikem (přinejmenším svým výrokem do české politiky vstoupil), a je-li výrok pravdivý, je sám lhář, tedy výrok je nepravdivý a – buďme přesní – existuje nejméně jeden pravdivý výrok českého poilitika. Je-li tomu opravdu tak, vyhneme se rozporu, stačí to však k závěru, že mezi lháři nutně musí být někdo, kdo aspoň jednou řekl pravdu? Co když všichni čeští politici opravdu až do chvíle vystoupení P. N. lhali? Někdo by mohl říci, že v tom případě je pravdivým výrokem právě odhalení, se kterým přišel P. N. Jenže on sám je český politik, a my tak zabředáme do nepřekonatelného rozporu: výrok jako by nám neustále osciloval mezi pravdivostí a nepravdivostí.

Připusťme nyní, že všichni čeští politici až do vystoupení P. N. mluvili pravdu. Pak mezi ně sice vstoupil lhář, ale jeho existence nebyla logicky nutná a jeho výrok nepředstavuje logický rozpor. Paradox vzniká výhradně tím, že výrok P. N. v sobě obsahuje sdělení: „To, co nyní říkám, je lež.“ Předpoklad pravdivosti sdělení vede k rozporu (věčné oscilaci mezi pravdou a lží). Výrok, v němž je sdělení obsaženo, je však nepravdivý jen tenkrát, když nějaký český politik už dříve vyslovil pravdu.

Jak by se to změnilo, kdybychom lháře „předefinovali“ a považovali za něho každého, kdo aspoň jednou lhal? Pro nedostatek místa musím problém přenechat čtenářům.

Plyne z předchozího nějaké poučení pro reálnou politiku? Řekl bych, že kupodivu ano. Chce-li někdo označit za prolhané své vlastní společenství, neměl by zapomínat, že do něho sám patří, a nějak se vyrovnat s problémy, které z toho vyplývají. Takové problémy byly a jsou reálné zejména pro ty, kdo se rozhodli nebo byli donuceni do politiky čerstvě vstoupit. Napadají mě tu dva příklady velmi odlišných osob z velmi odlišných dob: Václav Havel a Andrej Babiš.

Jan Novotný

Obsah Listů 6/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Ještě k paradoxu lháře

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu