Muammar Kaddáfí jak známo zahynul. Ve skutečnosti byl mrtvou figurou u dávno, jene chorá mysl neuměla rozpoznat pravý stav věcí. Na druhou stranu: ze souputníků, kteří po léta mísili arabský nacionalismus se socialistickými hesly, vládl nejdéle a byl mezi nimi jedním z lidem nejoblíbenějších. Proč? Protoe – ať se nám to líbí nebo ne – ivotní úroveň za léta jeho diktatury výrazně stoupla.
Vůdcova smrt byla okamitě a střelhbitě médii přirovnávána k potupnému zajetí (a předem jasné popravě) jiného blízkovýchodního předáka, iráckého Saddáma Husajna. Toho měli také nalézt ve špinavém úkrytu. Zkrátka dostalo se nám trochu té zdravé moderní propagandy, co si předsevzala aspoň trochu zakrýt, e oba darebáci bývali svého času – Kaddáfí po své cestě do Canossy roku 2003 – tichými společníky, ne-li oblíbenci západních států. Následně pro obvyklou reálpolitiku velmocí nesmírně frustrovanými jedinci.
Leč na rozdíl od teprve nyní opouštěného Iráku došlo v Libyi, kde u NATO oficiálně ukončilo své angamá, k několikanásobnému poučení z krizového vývoje. Ohledně smrti 42 let panujícího autokrata jde moná o to, e neměl příleitost stanout před soudem, kde by mohl v politických proklamacích burcovat věrné (ti budou nepochybně ještě dlouho činit potíe dosazeným nabobům) nebo špinit pověst vyspělých demokracií. Ať je tomu, jak chce, kadopádně ho za zmatených okolností zavradili na útěku, a třebae představitelé prozatímní libyjské vlády vehementně tvrdí opak, zdiskreditovaného vůdce před smrtí zřejmě (sexuálně) mučila a poniovala soldateska vzbouřenců... Mrtvolu autora povinně čtené Zelené knihy následně vystavili k poučení a varování davů v průhledné lednici, co připomínalo orientalismus Rudého náměstí.
S protestem proti potupnému odpravení mírně řečeno extravagantního chlapíka přispěchal obratem pán ruského zamini Sergej Lavrov, kdy prohlásil: Mezinárodní právo říká, e v průběhu ozbrojených konfliktů (a právě ozbrojený konflikt v Libyi pokračuje) platí mezinárodní humanitární předpisy. Ty jsou zakotveny v enevských konvencích, stanovených koncem čtyřicátých let. Jím zastupovaná země předlouho odmítala uznání povstalců za nové právoplatné vedení severoafrické státnosti. Těko teď zatím říci, co všechno Moskvě (nebo Pekingu) slíbily Francie, Británie či USA za faktickou i právně problematickou toleranci napadení Libye.
Rozhorlení nad porušením norem o zacházení s válečnými zajatci a poadavek přísného vyšetření vlastně symbolického incidentu působí dost zvláštně. Kromě jiného kvůli soudobým dějinám Čečny. Protest Ruské federace byl ve skutečnosti spíše součástí řady ujištění některým muslimským zemím (na prvním místě sekulární Sýrii, ale pravděpodobně i teokratickému Íránu, na něj poslední dobou vzrůstá tlak), e s podporou Kremlu proti geopolitickým zájmům Okcidentu lze počítat jako s trvalým faktem.
Kaddáfího svrení spadá do prodluující se šňůry soudobých lokálních válek s nejasnou legitimitou, v nich se proti výrazně slabšímu nepříteli angaují nejmocnější útvary světa. Tudí stojí za to ještě jednou se v úvahách vrátit k baasistickému Bagdádu. Ropa, ropa, černé zlato jsou nyní opět špatně překrývány nesporným porušováním lidských práv, co je v našich časech populární obezlička soudobých kolonizátorů, ji vdycky důsledně rozlišují, kdo je pouhým mizerou a kdo mizerou naším.
Nově plánované koncese přišly prostě bývalým elitám Libye setsakramentsky draho. Nebude náhodou, e oslavovaní vzbouřenci na dobytých územích důrazně odmítli přítomnost pozorovatelů OSN. Kdy proto pán Bílého domu prohlásil dekapitaci hlavy Velká libyjské arabské lidové socialistické damáhíríje za varování diktátorům světa, měl pravdu. Jene ne celou. Příčiny, průběh a cíle této války rozpoutané za časů hospodářské krize, jsou inspirací pro mnohé – a svým způsobem varováním pro všechny.
Pavel Kopecký (1979) je politolog a publicista.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.