Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
ČSSD si dnes nad komunisty udržuje dominantní postavení. I v ČSSD promlouvají proudy, podle kterých důležitější než komunistická reflexe vlastní minulosti je otázka partnerů pro prosazení vyšší míry přerozdělování společenského bohatství a ochrany sociálního státu.
Komunistická strana Čech a Moravy po třech letech znovu zažívá předsjezdovou debatu. Osmý sjezd KSČM se sice sejde až v květnu, ve vedení strany, která na české politické scéně působí nejstabilnějším dojmem, ale probíhá opakovaný střet mezi jeho liberální a konzervativní částí.
Konzervativci ve vedení KSČM předpokládají, „že první etapa překonání soudobého protilidového nedemokratického totalitního kapitalistického režimu proběhne formou revolučních lidově demokratických přeměn“. Opírají se přitom o „vědecký světový názor“, založený „na vědecké analýze vykořisťovatelské podstaty společensko-ekonomických řádů, zejména kapitalismu“. Současný systém vlády popisují jako „plutokracii“ a rádi by „pracujícímu lidu“ vrátili majetek „neoprávněně odejmutý po listopadu 1989“. Mezi stranické konzervativce je českou publicistikou řazen mj. poslanec a bývalý předseda KSČM Miroslav Grebeníček (1947). Našli bychom ale i autentičtější představitele.
Liberální proud, reprezentovaný mj. poslancem a bývalým místopředsedou strany Jiřím Dolejšem (1961) navrhuje na žádné barikády nechodit, spolupracovat s občanskou společností, podporovat aktivity typu Světového sociálního fóra a na domácí scéně po západním vzoru usilovat o vznik nějaké podoby rudo-zelené koalice. Sám Dolejš veřejně říká, že zkušenost s komunistickými politiky poloviny 80. let pro něj byla „odpudivá“ a že do KSČ vstoupil, aby z ní pomohl udělat motor změn spojených s Gorbačovem iniciovanou perestrojkou. Výše načrtnuté proudy KSČM názorově ohraničují a ve své čisté podobě na sjezdu nezvítězí ani jeden. Na prolomení dlouholeté deklaratorní izolace KSČM v českém parlamentu by ale i takový výsledek mohl nakonec stačit.
Zatím platí, že všechny relevantní české strany vládní spolupráci s KSČM odmítají. Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) letos nepodpořila ani snahu KSČM vyvolat hlasování o nedůvěře vládě. Při sestavování vlády je třeba většinu sto jednoho hlasu ve dvousetčlenné Sněmovně získat, podle aktuálního volebního výsledku KSČM, mezi 160-180 poslanci. Taková situace je samozřejmě nevýhodná zejména pro ČSSD.
Případná vládní spolupráce mezi KSČM a ČSSD ale nezávisí jen na podobě komunistického vedení. Proti spolupráci hovoří přinejmenším ještě pasivita a slabá kompetence politiků, které komunisté po krajských volbách na podzim 2008 nominovali do vedení těch krajů, kde s nimi ČSSD uzavřela koalice (na severní Moravě a na Karlovarsku). A otázkou zůstává, jak pevnou pozici by mělo celorepublikové vedení strany při realizaci libovolných tzv. nepopulárních kroků. KSČM je totiž silně decentralizovaná. I od jejích členů lze občas slyšet, že jde spíše o konfederaci několika desítek okresních organizací než o jednotnou stranu.
V pateru posledních sněmovních voleb komunisté vždy získali přes deset procent odevzdaných hlasů (v roce 2002 dokonce 18,5 %). V loňských volbách KSČM jako jediná z etablovaných českých stran udržela ve srovnání s volbami z roku 2006 jak obdobný procentní podíl voličských hlasů, tak i absolutní počet voličů. A protože volby v roce 2010 proběhly coby plebiscit proti politické třídě jako celku, KSČM k obhájení pozice určitě pomohlo, že od roku 1989 nebyla součástí ani jedné vlády.
Aby ale mohli dosahovat takto stabilních výsledků, museli komunisté nejprve přečkat období destabilizace spojené s první polovinou devadesátých let. Tehdy byli otřeseni jednak samotným faktem ztráty moci a masivním úbytkem členstva: z přibližně 1,7 milionu k lednu 1989 přes asi 700 tisíc v červnu 1990 k 350 tisícům o další dva roky později. Rozkolísávala je i vnitrostranická debata o demokratizaci (příklonu k reformnímu komunismu po vzoru Pražského jara 1968, případně o změně vlastního názvu) a odchody některých vedoucích představitelů do různých postupně marginalizovaných stran.
Jedním z klíčových momentů, díky kterým KSČM přežila do této doby, nicméně je, že do devadesátých let vstupovala s masovou členskou základnou. Jejích 350 000 členů k roku 1992 řádově přesahovalo počet členů kterékoli další strany.
Posílení pozice KSČ naopak přinesl hned v lednu 1990 přijatý tzv. „malý zákon o politických stranách“. V něm byla KSČ výslovně uvedena jako strana již existující. Nejenže tedy nemusela žádat o registraci ministerstvo vnitra. Formou zákona byla ještě na počátku revolučního období potvrzena její legalita a nepřetržitost její existence.
Od začátku druhé poloviny devadesátých let pak KSČM těžila ze sociálních problémů, které ve spojitosti s hospodářskou transformací zasahovaly řadu regionů České republiky. Šlo jak o nárazové uzavření řady velkých průmyslových podniků nebo zánik hornických oblastí, tak i o již tehdy zveřejňované zprávy o podvodech spojených s privatizací / rozprodejem státního majetku. Zkušenost zhoršení vlastní sociální situace a obavy ze ztráty zaměstnání se v té době stávaly důležitějšími než obavy z možného návratu komunistického monopolu moci.
Volby v letech 1996 a 1998 jsou tak v České republice spojeny s politickým nástupem sociální demokracie, která v roce 1998 poprvé od Sametové revoluce sestavila vládu, a stabilizací mocenské pozice KSČM. Úspěch ČSSD byl dán silně přítomnou antikomunistickou rétorikou, která ze sociální demokracie činila legitimnější volbu. Důležité ale bylo i předcházející rozhodnutí KSČM uchovat identitu strany coby strany (neo)komunistické a nevést se sociální demokracií souboj o stejné voliče.
Kromě uchování jádra vlastních členů a voličů si tak KSČM v dalších letech mohla vytknout jako cíl oslovovat potenciál protestních hlasů (tedy lidi nespokojené s vývojem na politické scéně jako takovým) a také lidi, včetně mladých, nespokojené s konformními postoji sociální demokracie ke konkrétním vládám i systému jako celku.
ČSSD je tak ze strany komunistické levice opakovaně vyčítán souhlas s bombardováním svazové Jugoslávie v roce 1999 a podíl na válce v Iráku v roce 2003 (přestože se jí české síly neúčastnily coby součást koalice vedené USA). Řada příznivců radikální levice ČSSD vyčítá, že do právního řádu zavedla institut exekutora. Jako „Špidlova zrada“ je podle jména tehdejšího předsedy ČSSD nazýváno rozhodnutí nesestavit po volbách v roce 2002 vládu společně s KSČM, přestože by tato koalice měla ve sněmovně o deset hlasů více než středolevá koalice, která pod Špidlovým vedením nakonec vznikla. (Zde je ovšem třeba připomenout, že uzavření koalice s KSČM by se v tehdejší situaci reálně rovnalo rozpadu ČSSD a že právě to zřejmě bylo komunistickým cílem.)
Důležitou skutečností, která KSČM umožňuje držet v politice dlouhodobě relativně silné pozice, je také neúspěch pokusu české pravice delegitimizovat v očích veřejnosti komunistický režim jako zločinný a komunistickou, respektive sociálně demokratickou stranu s tímto režimem ztotožnit.
V prostředí, které téma „vyrovnávání se s minulostí“ reflektuje, byl ještě před pár lety přítomný de facto pouze totalitní výkladový model komunistické vlády inspirovaný Hannah Arendtovou. Ten dělil společnost na „ovládanou společnost“ a „ovládající elitu“ a – stručně shrnuto – tvrdil, že svobodně rozhodovat se během čtyřicet let komunistické vlády mohla jen ona úzká elita. Mase pak nezbývalo nic jiného než (ať už kvůli strachu z represe, nebo z prospěchářství) příkazy oné elity plnit. Přitom se bralo za dané, že komunistická vláda je v české politické tradici anomálií a že sem byla dovezena ze Sovětského svazu či Ruska.
Jenže jak před časem ukázala historička Muriel Blaiveová (Hranice probíhají vodním tokem. Odrazy historie ve vnímání obyvatel Gmündu a Českých Velenic, Barrister & Principal, Brno 2009), tento výklad minulosti zdaleka neodpovídá tomu, jak si roky komunistické vlády pamatuje velká část těch, kdo je sami zažili. Běžní lidé podle Blaiveové často nevědí, co se stalo 17. listopadu 1989 – tedy v den, kterým je v ČR datována „sametová revoluce“; neznají obsah pojmu „studená válka“; nikdy do roku 1989 se nesetkali ani se zástupcem „disentu“, ani s policejní „represí“. Významná část lidí tedy nemohla přijmout za svůj výklad minulosti autoritativně poskytovaný z centra, protože by tím zároveň byla nucena popřít významnou část vlastního života.
Proto také k širší veřejnosti nepromlouvala řada často deklaratorních zákonů proti minulému režimu. Pilířem této legislativy, na který se dodnes odvolávají četní pravicoví novináři i politici, je zákon o protiprávnosti komunistického režimu (č. 198/1993 Sb.). Zatím poslední zásadní střet, pokud jde o antikomunistickou interpretaci minulosti, pak česká sněmovna zažila při projednávání návrhu zákona o zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů (č. 181/2007 Sb.).
Tyto i další zákony jsou neseny stejnou antikomunistickou dikcí. ÚSTR podle zákona „zkoumá a nestranně hodnotí... zločinnou činnost Komunistické strany Československa“. Ta je ze zákona odpovědna „za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace“. „Komunistický režim“ z definice „upíral občanům jakoukoliv možnost vyjádření politické vůle“.
Oba výše zmíněné zákony byly skupinami poslanců dány k posouzení Ústavnímu soudu. Což svědčí mimo jiné o tom, že polistopadový konsensus o potřebě bránit se vlivu komunistické strany v novém státě již dávno neplatí. Na základě tohoto konsensu sice byly schváleny známé lustrační zákony (č. 451/1991 Sb. a č. 279/1992 Sb.), opakované prodlužování jejich platnosti se už ale děje proti vůli levicových zákonodárců.
Antikomunismus tak zůstává především prvkem politického boje. Na předvolebních billboardech se v ČR můžeme setkat s tváří předsedy ČSSD v pekle a s rudou (komunistickou) hvězdou. ČSSD, přestože nevznikla jako postkomunistická strana, často bývá ztotožňována s KSČ(M), respektive s Ruskem.
Intenzita útoků ze strany české pravice určitě posílila jednotu členů KSČM a dále prohloubila potřebu vnitřní stabilizace. Tento důraz lze vysvětlit odkazem na zkušenost strany z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Rozkolísání KSČ(M) za perestrojky vedlo ke ztrátě jejího monopolu moci. Oslabování strany pokračovalo i během jejího koketování s reformním komunismem na počátku 90. let.
Zkušenost rozpadu zejména mezi masou starších členů prohloubila potřebu obnovit stabilizační metody, jejichž funkčnost měli ověřenu ze sedmdesátých a osmdesátých let. Tedy z období, kdy většina dnešních komunistů do strany vstupovala. Mimo jiné proto dnes potřebou masy členů KSČM není radikální společenská změna. Docela stačí, když KSČM bude realizovat původní intuitivní představy svých členů o spokojeném (bezpečném a zajištěném) životě.
To je důvodem podpory ze strany řady dělníků (včetně odborářů) nebo venkovského obyvatelstva. I jim jde především o garanci alespoň takové životní úrovně, kterou jim při nízkém příjmu garantoval socialistický stát. Z těchto segmentů do stranické rétoriky vchází tolerance vůči rasismu a xenofobii (nejvýrazněji vůči Němcům, v čemž se stále odráží zkušenost druhé světové války).
Menší díl podpory pak KSČM samozřejmě získává i u intelektuálů a části občanských aktivistů. S komunistickými aktivisty zastoupenými v iniciativách Ne základnám (www.nezakladnam.cz) a ProAlt (www.proalt.cz) nebo v intelektuálním Socialistickém kruhu (http://sok.bz) ale stejně tak spolupracuje i ČSSD. Ta pro ně totiž má coby politicky vlivnější struktura větší lákavost.
Zejména aktivisty pak v posledním roce cíleně oslovuje stranický deník KSČM Haló noviny. Ty různá občanská sdružení a aktivisty cíleně vyzývají, aby se na práci KSČM podíleli. Na rozdíl od deníku Právo, který je sice považován za blízký ČSSD, je ale v soukromých rukou, Haló noviny běžně mapují aktivity občanské společnosti. Na své titulní stránce pravidelně informují o demonstracích nebo peticích s levicovým obsahem.
Silná decentralizace a neschopnost stranického vedení zasahovat proti někdy až stalinistickým výstřelkům některých místních organizací vede i k dalšímu oslabování strany. Z toho těží třeba uskupení Severočeši.cz. Současný senátor za tuto formaci Jaroslav Doubrava byl v letech 1998-2004 senátorem právě za KSČM. Ze strany vystoupil kvůli neshodám se stalinským křídlem KSČM v okresní organizaci v Ústí nad Labem.
Sociální demokracie si ke KSČM dlouhodobě udržuje rezervovaný vztah. Ten je v oficiální podobě vyjádřen tzv. bohumínským usnesením z roku 1995. Podle něj „sjezd potvrzuje platnost závěrů hradeckého sjezdu ČSSD o nepřípustnosti spolupráce sociální demokracie s extrémistickými stranami a vylučuje politickou spolupráci“ s pěti politickými stranami. Z nich čtyři dnes již de facto neexistují, a tou pátou je KSČM.
Předchozí sjezd v Hradci Králové v únoru 1993 se věnoval v diskusi a nakonec v delším programovém textu schválil tento odstavec: „Naše zkušenosti se čtyřiceti lety komunistické vlády nás vedou k rozhodnutí nespolupracovat s Komunistickou stranou Čech a Moravy (příp. její nástupnickou organizací) a nevstupovat s touto stranou do žádných koalic. Naše zkušenosti s arogancí moci, projevující se zejména u Občanské demokratické strany, a neslučitelnost programu této strany s naším programem, nás vedou k rozhodnutí být opozicí vůči pravicovému neokonzervativismu, a vyhnout se proto takové spolupráci, která by mohla vést ke ztrátě naší vlastní tváře a k uvolnění prostoru v levé části politického spektra pro komunistickou stranu.“ Bohumínské usnesení, které je dnes argumentačně zjevně vyžilé, bylo výrazem tehdejší potřeby ČSSD upevnit vnitřní ideovou a mocenskou jednotu (mj. kvůli exilové části strany, která spolupráci s KSČM dodnes razantně odmítá).
Dnes v ČSSD existují dva podobně silné proudy. Jeden se spolupráci s KSČM nebrání a v poslední době už nevylučuje ani podporu KSČM stínové vládě, ani možnost přímého podílu KSČM na moci. Druhý proud pak spolupráci s KSČM spíše z pragmatických než z programových důvodů odmítá. Budoucnost parlamentní, resp. vládní spolupráce mezi sociálními demokraty a komunisty nicméně závisí hodně na vnitřním vývoji v samotné KSČM.
ČSSD nemůže další volební období nechat blokovat čtvrtinu nebo i třetinu voličského potenciálu levice, pokud nechce trvale zůstávat v opozici. V politickém středu přitom dnes žádné relevantní partnery nemá. I proto lze čekat, že bude dál zkoušet prolamovat izolaci KSČM na krajské úrovni a že se o to po příštích volbách, pokud to výsledky umožní, v nějaké podobě pokusí i na úrovni vládní spolupráce.
ČSSD si dnes nad komunisty udržuje dominantní postavení, ale společně jako oni odmítá selektivní politiku paměti, kterou se domácí pravice snaží levici jako celek vytlačit z politické scény. I v ČSSD promlouvají proudy, podle kterých důležitější než komunistická reflexe vlastní minulosti je otázka partnerů pro prosazení vyšší míry přerozdělování společenského bohatství a ochrany sociálního státu. Alespoň mírně intenzivnější spolupráci by mohlo zabránit především posílení dogmatické části KSČM na VIII. sjezdu strany v květnu 2012.
(Text vznikl pro polské levicové sdružení Krytyka Polityczna. Pro publikaci v Listech byl zbaven poznámek pod čarou a jen mírně upraven.)
Patrik Eichler (1984) je novinář, člen sociálně demokratické Masarykovy demokratické akademie, komentátor Deníku Referendum.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
