Eva Dobšíková

Pravda sov, pravda veverek a pochopení

S léty velmi přibývá významných lidí, podílejících se na vedení světa, kteří si relativnost lidského poznání a subjektivitu pravdy naštěstí uvědomují. Nepopírají, že objektivní pravda existuje, jen ji každý poznává z jiného úhlu ze svého postavení a nemůže ji poznat celou.

M. Albrightová: Mocní a všemohoucí

Když jsem byla malá holčička, chodili jsme v naší vesnici nakupovat do obchodu smíšeným zbožím k Veisochrům. Těšívala jsem se nejen proto, že tam bylo útulno a že se pan i paní Veisochrovi na mne usmívali, ale také proto, že dětem při větších nákupech dával pan Veisochr nějakou malou, na dvou stránečkách papíru vytisknutou pohádku, na jejíž titulní straně byl poutavý obrázek. Tenkrát děti rády četly. A kdo čte, také rád přemýšlí. Na jednu pohádku, která mne nutila přemýšlet celý život, si pamatuji:

Na obrázku byl starý a zřejmě i moudrý dědeček, a ten se ptal různých zvířat, co na světě vidí, jaký svět je. Byla tam sova, vrána, veverka, liška, ovečka a ještě snad nějaké zvířátko. Sova odpověděla, že všude na světě jsou samé sovy. Že se nejlépe poznávají v noci, neboť noc je ten pravý čas pro život. Vrána naopak, že svět je plný vran a ve dne že si v lesích získávají potravu.Veverka se tomu smála, a že na světě jsou skoro samé veverky, všude je potkává. Liška zas ostatním tvrdila, že všude jsou samé lišky a nad jejich chytrost není. Ovečka byla přesvědčena, že právě ovce jsou nejpočetnější a nejdůležitější zvířata na světě, a nedala si vysvětlit, že na světě jsou zvířata všelijaká, která se živí i žijí různě.

A jak je to mezi lidmi? Na fakta a události mají lidé tak podstatně různé názory a zaujímají tak různá stanoviska, že to ovlivňuje jejich osudy.

Například den 15. března 1939 nebo konec září 1938, kdy se událo něco pro československý stát osudového. Něco pro nás Čechy hrozného. Byla zničena celistvost československého státu. Bylo rozhodnuto o nás bez nás. Jak jinak se na to dívali Francouzi a Angličané, naši spojenci, ale i ostatní evropské vlády a pod jejich vlivem i občané: Hitler chce, jen co je správné – německé obyvatelstvo připojit k vlasti. Nyní slíbil, že už nebude mít žádné další územní požadavky, a tak jsme přispěli,“ mínili političtí zástupci uzavírající mnichovská ujednání „k zachování míru v Evropě“.

Většina německého obyvatelstva v pohraničních oblastech jásala – ne ovšem všichni. Sociální demokraté a komunisté viděli dál.

My jsme nechápali, že Němci, kteří se ocitli na území Československé republiky po první světové válce, měli od samého začátku nechuť ke včlenění do nového státu Čechů a Slováků. Byť měli za první republiky zákonně stejná práva, řekněme po pravdě, stejné to neměli. Větší nezaměstnanost, horší základní školy, na státní úřednická místa v německy mluvících oblastech se většinou obsazovali Češi. Tehdy ale jsme se přátelsky snášeli, dokud nás představitelé německého nacionálního socialismu nepostavili vytrvalou propagandou proti sobě.

A pak se stalo, že – ne všichni – lidé mluvící různými jazyky rázem viděli svět docela jinak. Náhle také viděli jinak i židovské spoluobčany, i cikány, s nimiž tu dosud žili víceméně v míru.

Obyvatelé sudetoněmeckého pohraničí kyticemi a projevy lásky vítali nacisty, krvavým násilím vyháněli ze „svého“ území Čechy, masakrovali české vojáky. Židé prchali do vnitrozemí.

Ve vnímání nacistické expanze v německých enklávách a smíšených oblastech jisté rozdíly byly. Kdo byl komunista nebo sociální demokrat, ten se stáhl do ústraní a pokud možno změnil bydliště. Židé se hleděli vystěhovat, pokud na to měli a bylo kam.

Všude neprodyšné hranice. Octli jsme se v nacistické pasti. Pravda, mnozí jiní – Poláci, Ukrajinci, pobaltské národy, Rusové – měli krutější podmínky a víc obětí.

Relativnost posuzování světa jsem si uvědomila i po Sametové revoluci v Německu, kde jsem se ve středisku odsunutých setkala s několika Němci, kteří byli od nás a z Polska nuceně vystěhováni. Jedna stará účastnice násilného vysídlení, která dříve žila v Praze, mi řekla: „Co vy Češi byste byli ještě chtěli? Neměli jste dělat rebelie a nebyl by vám Vůdce zavřel vysoké školy. Ani na vojnu jste nemuseli, měli jste co jíst, dostali jste potravinové lístky. A že bylo popraveno hodně lidí jako odveta za atentát na protektora Heydricha? Proč jste to dělali? – Snad chtěla ještě říci, že kdo neposlouchá, musí být příkladně potrestán, ale to už jsem od stolu odešla.

Tehdy jsem pro její vidění neměla pochopení... Byla to beseda někdy z jara 1998 v sudetoněmeckém středisku v Německu. Ta stará Němka to řekla mně, člověku, který poznal český, ale i židovský úděl a přijel na pozvání. Mne rozhodnutí jet stálo hodně vůle a nestydím se říci i přemáhání. Jela jsem lidem, kteří přinejmenším neměli námitky proti zavraždění mého otce a vraždění mých příbuzných a spoluobčanů, symbolicky podat ruku! Ale co oni?

Tehdy ještě bylo skoro tabu u nás mluvit o vysídlení Němců do nepřipraveného poválečného Německa a Rakouska jako něčem, co může být zpochybňováno, natož o sadistických masakrech Němců z české strany. Ale, a vlastně už tam, mně docela soukromě několik Němek vyprávělo s jistou opatrností své příběhy při vysídlování a po usídlení ve vytoužené (?) vlasti. Zanedlouho jsem četla zápisky svých vrstevníků, kteří se narodili v německých rodinách v Brně a na jižní Moravě. Při vysídlování přežil z celé početné rodiny třebas jen třináctiletý chlapec, pisatel oněch zápisků.

Němci z Československa pokládali vysídlení do Německa za největší horor a nespravedlivost, uzákoněnou českým prezidentem se souhlasem vítězných velmocí. Postupimské dohody jsou pro ně diametrálně jiné, než byly pro moje české vrstevníky.

Jak nutné je uvědomovat si, že nesmiřitelnost nikdy nevedla jinam než k tragédiím, že cesta k řešení vede prostřednictvím dobré, usilovné vůle vcítit se do stanoviska druhého. Nesmíme dopustit, pokud je to jen trochu možno, aby se stal nepřítelem.

Myslím na jeden článek Jana Kellera v Právu... Připomněl, že je to dvanáct let od počátku bombardování Srbska, pak uvádí útok na Irák, vlastně ničím neodůvodněný, leda svévolí amerického prezidenta, jenž nedbal varování. Rozvrat Iráku po „vítězství“, jehož bylo Američany dosaženo za obrovských civilních i vojenských obětí Iráčanů, kteří si válku nepřáli. Jak mohou vítat takovou americkou demokracii? Již deset let probíhá bezvýchodná válka v Afghánistánu. Pomohla jeho obyvatelům? Jak pomáhají prostým obyvatelům vojenské akce NATO v Libyi? Vojenské zásahy nevedly k cílům, které se pro jejich ospravedlnění proklamovaly.

Myšlenka M. Albrightové z motta je obsažena v její vynikající knize s úvodem a dovětkem jednoho z nejlepších amerických prezidentů B. Clintona, za něhož byla ministryní zahraničí. Clinton v závěru vyslovuje myšlenku: „Jsme ochotni připustit, že nemáme právo na pravdu? V tom je jádro pudla! Není to tak, že by neexistovala pravda, pouze my ji neznáme celou. Kdo si myslí, že zná celou pravdu, má tendenci podceňovat druhé a je schopen jim škodit i násilnostmi... Ať se rozrůstají aktivity s mezinárodním a mezikulturním dialogem!“

Smýšlení každého člověka by mělo být naplněno úsilím o pochopení druhého. Pak je těžké mu škodit a páchat na něm dokonce násilnosti.

Eva Dobšíková (1932) je zemědělská inženýrka, pedagožka a publicistka.

Obsah Listů 6/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Eva Dobšíková

Pravda sov, pravda veverek a pochopení

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu