Erazim Kohák

Listopadová kocovina

Tak jsme slavně slavili a vděčně vzpomínali. No, nic proti tomu. Komu čest, tomu čest – a studenti, kteří se v prvním roce nacistické okupace přihlásili k ideálu Československa, svou věrnost stvrdili životy. Čest jejich památce.

Sociální demokracie nikdy nebyla vzpomínkovým spolkem. Vzpomínky pro ni vždy byly výzvou. Otevírala nové obzory v bouřích i ve stagnaci našich dějin. Když 28. říjen, tak 28. říjen jako program. Když 17. listopad, pak...

... a tu se to zasekne. Jako program je 17. listopad 1989 poněkud váhavým výročím. Jistě, byl to výbuch zářné naděje, mezník srovnatelný s 28. říjnem. Zas konec mocnářství. Tolik let jsme úpěli, tolik zklamání museli překlenout – a teď najednou Už je to tady! Už je to tady!! To nebyla jenom radost. Bylo to opojení budoucností.

Jenže z opojení bývá kocovina, a na tu morální nestačí okurka a fernet. Volali jsme Už je to tady!!! Končí starý podlý svět mocenských bloků. Rozejde se Varšavský pakt i NATO – sám Havel to říkal. My si budeme budovat svoji Evropu a svoji republiku po svém. Končí politika nenávisti a šikany, nastoupí demokracie jako diskuse. Končí fraška „reál-socialismu“, k socialismu připojíme demokracii. Zvolíme si prezidenta, který nás povede, kam jsme chtěli. Havel na Hrad!

Pak všechno bylo jinak. I Američané si zvolili prezidenta. Ten si ale nepřál konec studené války, jen globální vítězství nad Sovětským svazem. Naše republika se rozpadla a nás se nikdo neptal. Oba noví prezidenti nás spojenými silami zavedli do NATO – a NATO až k ruským hranicím. Pak nám ministerský předseda oznámil, že místo demokracie budujeme „demokratický kapitalismus“. S tím heslem nadnárodní kapitál vytuneloval naši ekonomiku. Mafiánská korupce vytunelovala nadšení a naději. Někteří bohatnou, jiní hledají únik v konzumu či v drogách, většinou na dluh. Nad zklamáním se jako inverze rozprostírá odevzdanost. Nedá se nic dělat...

Kam se poděla ta sociálně-tržní demokracie? Proč nám z opojení svobodou a spravedlností zbyla kocovina mafiánského kapitalismu? Hledat viníka, na kterého bychom to mohli svést, je lokajský zlozvyk. Lokajovi záleží jen na přízni jeho pána; dobrá výmluva platí stejně jako dobrý výsledek. Jenže svobodný je člověk, který přijímá odpovědnost za výsledky. Tomu jde o to, co dál dělat, ne na koho to svést. Jeho otázkou je, proč k tomu došlo.

Jistě, mnozí z nás byli po Listopadu zaslepení křivdou a ublížením. Po letech ranní znělky Kupředu, levá! jim „antilevičáctví“ mluvilo ze srdce, demokracie jen z rozumu, pokud vůbec. Lidsky je to pochopitelné. Jenže následky to nemění.

Jiní byli stejně zaslepení vidinou rychlého zbohatnutí. Po letech bubnové palby západních medií o kapitalistickém blahobytu, cíleně zaměřené na nás v našem chatrném krytu „reálsocialistického“ hospodaření, to bylo i pochopitelné. Bezstarostné bohatství za kupónovou knížku! Sám Václav Klaus nám doporučil Viktora Koženého. Bylo lidské uvěřit. Ani tu to ovšem následky nemění. Zůstává otázka svobodného člověka – není už čí je to vina, nýbrž proč k tomu došlo – a nejzákladněji, co dělat?

Potíž s naší „listopadovou“ představou sociálně tržní demokracie totiž nebyla jen to či ono zaslepení, nýbrž samotná podstata kapitalismu, tedy sociálního uspořádání, který přenechává vedoucí úlohu ve společnosti nezodpovědné, nikomu nepodléhající ekonomické moci s výmluvou, že tržní mechanismy přetaví soukromé neřesti ve společné blaho.

Dobře v to mohl věřit Adam Smith v Anglii, kde protestantismus vštěpil morální zábrany i trhovcům. V jeho rozborech nejde přece o „tržní mechanismy“! Smith hovoří jednoznačně o lidských vztazích mezi drobnými trhovci, a s evangelickým svědomím k tomu. To ono bylo tou „neviditelnou rukou“. Demokracie, říkával Masaryk – a tudíž i „sociálně tržní“ kapitalismus – mohly nejsnáze vyrůst v severských zemích s dědictvím internalizované morálky. Dnešní Skandinávie mu dává za pravdu.

Jinak je tomu tam, kde společnost přenechala dohled nad morálkou církvi, straně či státu. To věděl Karl Marx. Když kapitalismus nahradí lidské vztahy peněžními vazbami, je čekání na blahodárné zásahy neviditelné ruky iluze. Kde dochází k externalizaci svědomí a monetarizaci lidských vztahů, tam trh vyžaduje stálý pečlivý dozor demokracie. Jinak se v podmínkách blahobytu i ze sociálně tržního hospodářství stane nevyhnutelně mafiánský kapitalismus.

Demokracie první republiky byla z velké části možná proto, že obrození drobných kněží, učitelů, spisovatelů, sokolů a osvícenských buditelů dosáhlo ve století před 28. říjnem dalekosáhlé internalizace morálky. O tu se opírala morální autorita T. G. Masaryka i demokracie první republiky. Jenže 17. listopadu 1989 měla česká společnost za sebou půl století intenzivní a účinné externalizace morálky. Při zhaslých světlech se krást může. Havel, s klapkou na levém oku k tomu, neměl oč opřít své morální výzvy. Spoléhat tehdy u nás na neviditelnou ruku svědomí bylo naivní. Dovolávat se neviditelné ruky trhu byla ďáblova lest. V postkomunistickém Česku nemohl být primitivní kapitalismus jiný než mafiánský. Dnes potřebujeme změnit celkové morální ladění společnosti – a to je běh na střední trať.

Lidské postoje se nemění moralizováním. Mění se až změnou lidských vztahů. Lidé potřebují svobodu, včetně svobody ekonomické činnosti, avšak potřebují také pravidla a sebedůvěru úcty a opory svých bližních. Zajistěme lidem práci, zajistěme jim předpoklady lidské důstojnosti! Nastavme jasná pravidla lidského obcování a hleďme na jejich dodržování! Přispějme k internalizaci morálky svobodou, spravedlností a sociální solidaritou. Takový střednědobý sociální a demokratický program nezbytně potřebujeme k přežití lidskosti v údobí blahobytu.

Jenže dnešní krize kapitalismu sahá hlouběji než mafiánské (ne)svědomí, jak je anonymní kapitál vytváří a vyžaduje. Již od dob třicetileté války řešil kapitalismus sociální bezpráví směnkou na budoucnost, stejně jako kdysi církev. Trp a vytrvej, budoucí blahobyt ti vynahradí současné strádání! Příliv – zde industrializace – přece zvedá všechny čluny stejně.

Kdo jen trochu zná moře, ten ví, že to je blud a tlach, stejně jako s tou „neviditelnou rukou trhu“. Příliv zvedá všechny čluny stejně jen do délky kotevního lana. Chatrný člun s krátkým kotevním lanem stáhne příliv pod hladinu. Sociálně tržní alternativa představovala v této metafoře úsilí o přerozdělování kotevních lan. Nic proti tomu, je ho naléhavě třeba. To potřebujeme zdůrazňovat znovu a znovu. Jenže dnes žijeme v situaci, kdy docházejí lana. Růst, ta kapitalistická i socialistická směnka na budoucnost, narazil na meze růstu.

To neradi doznávají politici na pravici i na levici. Jenže vědecký konsensus, akademický, vládní i mimovládní, je jednoznačný. Dramatický nárůst lidských populací a lidské náročnosti dalece přesahuje prostorové i energetické možnosti Země. Současná ekonomická krize nepředstavuje přechodný stav. Místy možná, za cenu imperiálního přerozdělení. Celosvětově a dlouhodobě už ne. Není kde, z čeho či kam růst. Dlouhodobě, celosvětově nás spíš než Růst čeká nezbytné snižování populačních stavů a spotřební úrovně, aby lidé a Země našli novou, tentokrát udržitelnou rovnováhu.

V takové situaci je strategie tržního boje katastrofická. V přezbrojeném světě se tržní boj stane vyvražďovací válkou všech proti všem, ve které prohrává vítěz stejně jako poražený. Ne nutně vyhynutím lidského druhu, avšak nutně vyhynutím kultivované lidskosti, jak nám to ostatně předvedl pád říše římské. Jedinou nadějí civilizace a svobody v podmínkách nedostatku je spravedlivé sdílení poklesu a štědrá soudržnost v hledání řešení. Opravdu. Jedinou nadějí svobody v podmínkách nedostatku je spravedlivé sdílení poklesu a štědrá soudržnost v hledání řešení. Ve střednědobém výhledu potřebujeme sociální a demokratický program svobody, rovnosti a bratrství k přežití blahobytu. V dlouhodobém výhledu potřebujeme sociální a demokratický program odpovědnosti, úcty ke každému a dobré vůle vůči potřebám všech k přežití nedostatku, než Země dosáhne nové rovnováhy s méně početným, skromnějším lidstvem.

V krátkodobém výhledu čekají sociální demokracii volby s potřebou vysvětlit sobě i spoluobčanům, že svoboda nepřežije bez občanské rovnoprávnosti a sociální soudržnosti. Jenže již ve střednědobém výhledu si všichni potřebujeme uvědomit, že civilizované soužití ve svobodě nepřežije blahobyt bez lidské rovnosti a solidarity. Dlouhodobě si nadto potřebujeme uvědomit, že civilizace nepřežije zeštíhlování bez úcty ke svébytnosti každého a společně k potřebám všech. To nemůže zaručit konzervatismus vzpomínáním na staré dobré časy za císaře pána, ne-li rovnou před josefínskými reformami. Nedokáže to ani neoliberalismus bojem všech proti všem. Mohla by to dokázat sociální demokracie sociálním a demokratickým programem svobody, rovnosti a účinné lásky k bližnímu. Takový program, důsledně domýšlený a prováděný globálně i lokálně, by ještě mohl zachránit civilizaci.

Záleží ovšem na nás. Na nás všech.

(Poznámky pro Masarykovu demokratickou akademii 17. listopadu 2011)

Erazim Kohák (1933) je filozof a publicista. V letech 1948–1989 žil v exilu a byl členem exilového Ústředního výkonného výboru Československé sociální demokracie.

Obsah Listů 6/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Erazim Kohák

Listopadová kocovina

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu