Hry s minulostí

(K Listům 4/2010)

(Ferdinand Vrábel: Hra o Štefánika pokračuje)

Nechápu, že se v době 21. století, kdy jsme, Češi i Slováci, občany EU, rozjitřují staré spory. Asi je v psychice lidí něco, co nutí část národa evokovat staré problémy v době, kdy bychom měli řešit jiné důležitější otázky, a velkoryse pomíjet to, co se nám kdysi nelíbilo a nebylo zcela fér ve vzájemném soužití. Možná, že to souvisí s tím, co Martin Milan Šimečka nazval dospíváním národa, když 12. 2. 2011 v deníku MF Dnes napsal: „Slovenské dějiny po roce 1989 se odehrávají ve skocích a jsou únavným soubojem dvou táborů rozdělených hluboce propastí, která má své historické podloží mezi městem a vesnicí,“ a v té propasti se objeví onen nacionalismus, který vyvolává také protičeské výstupy, ačkoliv je pro Slováky „Česko jejich národním referenčním rámcem, horizontem, k němuž neustále vzhlížejí, byť jsou již v mnoha ohledech dokonce o krok před ním“. Lze souhlasit se Šimečkou, že „Slováci dozráli v politický národ se sympatickým sklonem ke střízlivosti“. Toto kladné hodnocení kalí, byť jen občasné, evokování šovinistických výstupů z onoho střízlivého postoje.

V loňském 4. čísle Listů (Mostů) byl zveřejněn příspěvek Ferdinanda Vrábela Hra o Štefánika pokračuje. Dovolím si uvést citátem: „Češi Štefánika považujú za súčasť svojich dejí n, hlásia sa k nemu a majú v Prahe nielen Štefánikov most (jak symbolické! pozn. V. K.), Štefánikovu hviezdáreň a sochu, u nás si za názor, že do našich dejín patrí aj T. G. Masaryk, ktorý sa významne zaslúžil aj o národ slovenský, stále možno vyslúžiť v tom lepšom prípade len kritiku, výsmech a rôzne obvinenia.“ Nedovolím si hodnotit zvláště poslední část citovaného, ale z vlastní zkušenosti (po vystudování práv jsem působil na Slovensku) nemohu potvrdit, že bych kolem sebe (působil jsem v advokacii) pozoroval nějaké odsuzující poznámky k osobnostem Masaryka či Beneše. Výhrady se ozývaly v konkrétních věcných diskusích, ale nikdy z pozic hrubého nacionalismu. V čem je tedy příčina toho, že dnes je možno vysloužit si „len kritiku“? Hrubého slovního napadání jsme byli svědky při záslužném odhalování Masarykova pomníku v Bratislavě, kdy jsme mohli číst v elektronických médiích šovinistické pomluvy dokonce v tom smyslu, že Masaryk je vrahem Štefánika apod. Kde se to najednou vzalo mezi občany Slovenska, které má suverenitu, je členem EU a v něčem dokonce předčí Česko? Proč se náhle projevuje hra o Štefánika a proč pokračuje, když podle mne v této otázce bylo již vše řečeno? Souvisí to snad s oním dozráváním národa podle M. M. Šimečky? Velmi podrobně se k této otázce vyjádřil Milan Vároš v knize Posledný let generála Štefánika, kde příčiny havárie Štefánikova letadla popisuje (2. rozšířené vydání, NVK International, s. r. o., Bratislava 1994).

Vrábelův příspěvek mě přiměl vyhledat Peroutkovy články, které stále jsou stále trnem v oku některých nacionalisticky zaměřených osob. Byly zveřejněny v publikaci Polemiky Ferdinanda Peroutky (Český spisovatel, Praha 1995). Zde na s. 105 a násl. je zveřejněna Odpověď mladému Slovákovi, který reagoval na Peroutkův článek o Štefánikovi v Lidových novinách. Dr. Štefan Juráš vytkl Peroutkovi, že urazil slovenský lid bez rozdílu politické příslušnosti na nejcitlivějším místě. Záměrně psal česky: „Myslíte, že ta legendárnost Štefánikovy postavy někomu škodila? Byla nám slovenské inteligenci oporou, když jsme chtěli k slovenskému lidu mluvit na vesnicích. Jenom slovo o Štefánikovi, příklad z jeho života, uměl utišit rozbouřený dav, když šlo o politickou schůzi nebo exekuci. Představil jste Štefánika jako člověka velikého gesta... My tomu říkáme drsněji jako hochštaplera.“ Upozorňuji, že výraz hochštapler Peroutka nepoužil. Juráš dále Peroutkovi vytkl, že své názory neměl dát na vědomí veřejnosti v době, kdy i autonomisté touží konečně po klidu a lepším žití na Slovensku.

Vyhrocené stanovisko se projevilo v době, kdy to byla jakási móda. Psal se rok 1933. Peroutka na dopis odpověděl: „... překvapeni a pobouřeni mohou být jen ti, kdo si tak velice váží Štefánika, že o něm nic nevědí a že si nepřečetli ani knížku jeho osobního přítele generála Janina, kterou dal do češtiny přeložit Viktor Dyk. V této knize jsou plasticky vylíčeny všechny Štefánikovy vlastnosti, které jsem se odvážil nevynechat: jeho salonní půvab, jeho aristokratismus a konzervatismus, jeho zálibu v okázalosti, jeho nervozitu.“ Dále Peroutka uvádí, že Štefánika osobně neznal, a ve svých článcích postupoval jako historik. Čerpal ze vzpomínek Štefánikových přátel a nebylo jeho úmyslem Štefánika hanobit; některé z vlastností, které uvedl, jsou mu sympatické. V tomto směru se dovolává i osobního svědectví generála Medka, který napsal: „Štefánik žil léta ve Francii, kde dobrá forma a slušné nehumpolácké chování je docela slučitelné s republikánstvím a demokratičností.“ Dodávám: jak vzácné vlastnosti, které bychom potřebovali i dnes! Peroutkovi lze vytýkat různé věci, například že se stejně jako Masaryk domníval, že slovenština je pouze etnická součást češtiny, což bylo zcela mylné. Nebylo mu ale možné vytýkat, že by pomlouval a Štefánika označoval za hochštaplera.

Je třeba položit si otázku, kdo onu současnou „hru o Štefánika“, a také o Masaryka a Beneše, vyvolává, když pro většinu Čechů i Slováků je Štefánik jednou provždy zahrnut do dějin jako zakladatelská osobnost novodobé státnosti. Není to jen hrstka nacionalistů nebo osob nespokojených s žádným demokratickým hnutím? Slovenské pohľady 1/2011 ve studii Romana F. Michelka Demýtizácia Masaryka (ss. 52–62) uvádějí: „V súvislosti s búrlivou diskusiou okolo inštalácie sochy kráľa Svätopluka či prvého prezidenta ČSR T. G. Masaryka v Bratislave som si uvedomil, že politici využívajú osobnosti velmi účelovo a tendenčne. (...) Cítim totiž obrovský nepomer medzi hyperkritickým hodnotením kráľa Svätopluka či Andreja Hlinku a pokusmi mýtizovať ,tatíčka' Masaryka ako vzor všetkých cností...“ Snahou autora je postavit proti osobnosti Masaryka osobnost Hlinky. Dokonce i zásadní výrok A. Hlinky „Ja budem slovenský Hitler“ se snaží zlehčovat a nevkusné je, že tak činí v souvislosti s údajnou demytizací Masaryka. Píše také, že Štefánik byl po vzniku Československa prý záměrně jmenován do podřadné funkce (ministra války), ale pomíjí, že to bylo v době vpádu maďarských vojsk, což byl také jeden z důvodů Štefánikovy cesty na Slovensko. Jmenování Štefánika nebyl tedy „podraz“, jak to nazývá autor článku. Je nešťastné, že takovýto neobratný pokus o demytizaci Masaryka byl uveřejněn v renomovaných Slovenských pohľadech.

Pro úplnost: profesor Jan Kabelík, který po smrtícím pádu Štefánika pitval, uveřejnil v olomouckých Zprávách Vlastivědného ústavu dva závažné příspěvky týkající se této problematiky. Především článek uveřejněný v roce 1969 a nazvaný Smrt Štefánikova (č. 144, ss. 5–10) a v roce 1970 článek Ještě k smrti generála Štefánika (č. 148, s. 22). I z toho je zřejmé, jak otázky týkající se osudu M. R. Štefánika byly zajímavé i v minulosti, ale nebyly zneužívány k nepodloženým šovinistickým atakům. Prof. J. Kabelíka jsem osobně znal, působili jsme oba ve Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci.

Václav Kupka, Olomouc

Obsah Listů 6/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Hry s minulostí

(K Listům 4/2010)

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu