Dagmar Vaněčková

Lubor Karlík: Ikarův let

„Uchovávejme své sny. Pokud se snů vzdáme, život bude jako pták se zlomenými křídly, který nemůže létat.“ Takto končí předmluva autora ke knize Ikarův let v rozsahu 186 stran, s bohatou fotodokumentací, dlouho sepisované a v češtině i angličtině vydané v roce 2010 v nákladech vždy 200 výtisků. Nejde o bestseller, však autor (ročník 1928) není spisovatel, ale zato výjimečný znalec ekonomie v mezinárodních souvislostech, navíc i našich domácích poměrů. Vylíčit proto stručně životní příběh, nabitý událostmi a putováním celým světem, zdá se mi nemožné. Vždyť nedávno neváhal podniknout let do Moskvy a odtud putovat po trase předlouhé sibiřské magistrály, s mnoha zastávkami.

Vídeňského krajana znám řadu let a občas se vídáme k diskusím „o stavu světa“, s vzájemnou tolerancí odlišných výchozích pozic. Namátkou vzpomínám, jak bezprostředně po známé aféře firmy ENRON v USA přesně narýsoval – už před mnoha lety – budoucí vývoj, směřující k velké hospodářské krizi, která postihne nejen Spojené státy. Avšak teprve při četbě jeho memoárů jsem si mohla významně doplnit celkovou charakteristiku jeho nikoli jednoduché osobnosti.

Pražský rodák z bohaté, vlastenecky orientované rodiny, prožil jako šestnáctiletý mladík hluboký otřes ztrátou otce, popraveného za aktivní účast v odboji 19. srpna 1944 v terezínské Malé pevnosti. Moták, propašovaný z vězení, se synovi stal odkazem k životní orientaci. V Mauthausenu skončil život strýce. Starší bratr věznění přežil. Lubor Karlík se zúčastnil Pražského povstání v květnu 1945. A ještě z rukou prezidenta Edvarda Beneše obdržel Vyznamenání za statečnost.

Svá středoškolská studia byl přinucen po únoru 1948 z politických důvodů ukončit bez maturity, čímž měl ve vlasti uzavřenu cestu k dalšímu vzdělání.

V srpnu 1949 spolu s přáteli přešel za krajně dobrodružných podmínek šumavským hvozdem do západního Německa. Následovala strastiplná cesta uprchlickými tábory, s výslechy u americké okupační správy. S bratrem Janem se po kratším pobytu v Itálii rozhodli využít možnosti emigrovat do Austrálie. Po dlouhé plavbě a přistání v Novém Jižním Walesu nečekalo vytoužené studium, ale dřina na ananasové plantáži či při sklizni cukrové třtiny. Teprve v červnu 1955 se mu zdařilo s americkým vízem vycestovat do USA, kde žil mladší bratr Olda, zatímco starší Jan zůstal v Sydney, aby později působil se svou ženou v křesťanských misiích, zejména v Africe. Poslední odpočinek nalezl už jako John v roce 2000 na venkovském hřbitově v Anglii.

S přestávkami pobytu na Novém Zélandě, v Honolulu a ve Vancouveru zakotvil Lubor Karlík v Kalifornii. Jeho cílem bylo studium na Jižní kalifornské univerzitě. Místo toho se nabídla výhodná práce pro americkou firmu v Mexiku a na dalších místech. Přitom poznával během dlouhých služebních cest Ameriku a její přírodu. Ve volném čase se věnoval svým četným sportovním zálibám. Jako výborný lyžař se dokonce stal členem organizačního výboru pro lyžařské závody na olympijských hrách ve Squaw Valley.

Zároveň při zaměstnání pilně studoval, takže v roce 1960 získal magisterský titul v oboru průmyslové ekonomie a takřka zároveň občanství USA. Postupně pak mohl pracovat i v obranném průmyslu při operačním výzkumu. O čtyři roky později se s americkou lyžařskou výpravou poprvé po dlouhé době vydal do Evropy. Navštívil Mnichov, Vídeň a podařilo se mu získat československé vízum k návštěvě matky. Ve srovnání se západní Evropou se mu rodná země jevila zanedbaná a občané unavení. Zato matka po patnácti letech odloučení zářila radostí ze setkání se synem.

Po návratu do Kalifornie kromě práce na výzkumu pro firmu Lockheed se rozhodl pokračovat ve studiu. Na prestižní Stanfordské univerzitě posléze obhájil svou disertační práci. Tříleté studium v oborech operační výzkum, industrializace a politická ekonomie bylo úspěšně završeno a zároveň zahájilo jeho další kariéru. Poradenství pro newyorskou firmu v mezinárodním měřítku i na vládních úrovních znamenalo pobyty v Indii, Iránu, Libanonu a posléze v Londýně.

Návazně na své zkušenosti se ucházel, a dlužno říci, že s úspěchem, o práci v sekretariátu OSN s novými misemi do Afriky, Asie, Latinské Ameriky. Od nového, náročného poslání očekával odpovídající výsledky, které se však podle jeho názoru nenaplnily. Zachoval si kritické myšlení:

„Klasická elegantní fasáda budovy OSN přesně odpovídala rozdílu mezi vnějším vzhledem vznešených myšlenek organizace a vnitřní skutečností, poznamenanou zaostávající mezinárodní byrokracií.“ Přesto práce pro OSN byla pro něho zdrojem zajímavých zkušeností: „Během šestidenní války mezi Izraelem a Egytem v roce 1967 jsem seděl na ochozu sálu, v němž zasedalo Valné shromáždění, a naslouchal brilantnímu přednesu projevu izraelského ministra zahraničí Abby Ebana. Myslím, že to byl jeden z nejlepších projevů, jaké toto shromáždění vyslechlo. Velmi jasný, věcný, odsuzující povrchnost, ukončený velmi vážnými otázkami, jako vždy nezodpovězenými.“

V letech 1967–1972 spoluzakládal a pracoval pro UNIDO (Organizace Spojených národů pro průmyslový rozvoj) ve Vídni, v náročné oblasti, spojené opět s přečetnými cestami po Evropě i po ostatních kontinentech.

Karlík zmiňuje ve vzpomínkách období války ve Vietnamu, která se – podle jeho mínění – stala zásadním bodem zlomu v americké novodobé historii. Není sám, kdo dodnes pokládá za neobjasněnou vraždu prezidenta J. F. Kennedyho, po níž následoval pozvolný úpadek Ameriky. Válka ve Vietnamu rozhýbala oligarchii vojenského průmyslu, před kterou ve své závěrečné řeči před Kongresem varoval prezident Dwight Eisenhower. Pro závratné válečné náklady byla Amerika nucena se v roce 1972 vzdát svého zlatého standardu. Dr. Karlík přiznává, jak byl rád, že již déle nepracuje na žádných vojenských operacích a výzkumech... V porovnání s tím byla práce pro OSN procházkou růžovým sadem, píše doslova.

Autor byl a zůstal člověkem velmi společenským, který navázal v místech svých přechodných i dlouhodobých pobytů četná přátelství se ženami i s muži: „Jednou po návratu do San Francisca nebyla přítelkyně Lynn k nalezení... Za několik dní jsem ji vystopoval v domě moonistů. Reverend Moon... zneužíval mladé lidi ke svým obchodním zájmům...“ Karlík líčí v detailech působení této sekty nejen v USA na příkladech, jak duchovní vůdci ve službách Sun Myung Moona pronikají do nitra jedinců pomocí nekonečných modliteb a rušení spánku. Dr. Karlíka stálo velké úsilí dostat přítelkyni ze zajetí sekty a přimět ji k útěku. (Stojí za pozornost, jak sekta moonistů se od určité doby snaží zaměřit své úsilí na získání vlivu i v prostředí našich vídeňských krajanů, v jedné z jejich tradičních organizací, včetně jejího časopisu.)

Prof. dr. Karlíka jsem poznala v rakouské sekci Společnosti pro vědy a umění, jejíž předsedkyní bývala dr. Věra Běhalová, politická vězenkyně z 50. let, doživotně vězněním zdravotně postižená. Do posledních dnů jejího osamoceného života byl s ní Lubor Karlík v kontaktu. Stejně se věnoval před jejím skonem přesvědčené Čechoslovačce Evženii Bujnové-Marešové, spřízněné s rodem M. R. Štefánika. Spolu s touto krajankou podpořil Karlík vydání několika sborníků o Masarykově Československu, připravených pedagogy brněnské univerzity, s příspěvky mnoha významných osobností obou národů.

Skupina bývalých emigrantů, soustředěných kolem časopisu Svědomí, považovala za vhodné navrhnout ho na úřad českého prezidenta v roce 2003. Tehdy se však zdržoval v Kalifornii a o návrhu se dozvěděl – prostřednictvím Českého rozhlasu.

Po roce 1989 přednášel z významného titulu školitele Fulbrightovy nadace, funkce odsouhlasené samotným prezidentem USA, na Vysoké škole ekonomické v Praze. Kritizoval privatizaci a její autory, zejména Václava Klause, za jeho koncepci vulgárního kapitalismu. Nadále publikuje hlavně v angličtině odborné texty, nadčasový význam má kromě jiných jeho útlá publikace v češtině Nejen o monetarismu – iluze a realita. Dnes říká, že ji měl nazvat Konec kapitalismu.

Rodinnou vilu ve Střešovicích se mu po roce 1989 prostřednictvím komplikovaných soudních sporů, ani s pomocí advokacie, získat zpět nepodařilo. Pro Prahu zůstal bezdomovcem...

V epilogu knihy vzpomínek na dlouhý, dobrodružný život napsal, že takto splnil svou povinnost vůči vlasti, pro kterou jeho rodina, příbuzní a přátelé přinesli nejvyšší oběti: „Tiše stojí v paměti jejich náhrobní kameny, připomínající národu jeho tragickou minulost, na kterou by někteří jistě rádi zapomněli. Je to však známý postulát, že ti bez minulosti nemají ani budoucnost. Možná, že jednoho dne jiskřička zažehne étos národa, ve kterém bude převažovat pravda a spravedlnost...“

Dagmar Vaněčková

Obsah Listů 5/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Dagmar Vaněčková

Lubor Karlík: Ikarův let

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu