Podle jednoho průzkumu by přes osmdesát procent českých občanů uvítalo realizaci údajného plánu politických elit na změnu Ústavy ČR, po nich by prezidenta volil veškerý lid. Veškerá očekávání splasknou jako měchuřina, ale je to zajímavá situace. Širokou občanskou sympatii nejspíše ještě posiluje, e stávající hlava státu, Václav Klaus, ideu přímého výběru jasně odmítá. Autoritativní prezident, po všechny časy také odpůrce referend, navíc podotýká, co vlastně všichni očekávali: v březnu 2013, po uzavření ji druhého mandátu, stár 72 let, neskončí s veřejnou činností.
Věru, kdo by to byl řekl? Nic nevadí, jestli zvláště poslední léta přidává na (mezinárodních) ostudách, tudí není divu, je-li kritickými duchy srovnáván s Miloušem Jakešem neblahé paměti. Samozřejmě, některé postřehy do foroty nacionalisticky agitujícího prvního občana (například o evropské měně) svou platnost mají. Leč duševní síly mu očividně ubývají, kdeto charakteristické vlastnosti – včetně programově vlastního výkladu očividných faktů nebo zbytnělého ega – postupují vpřed. A jenom vpřed.
Třebae si tohoto vývoje všímají té někdejší hysteričtí obdivovatelé jednoho z nejvýraznějších budovatelů privatizačního kapitalismu střední Evropy, není snad ani myslitelné, aby hlava naší státnosti neměla promyšleno pár variant příštího postu. Nebo alespoň výrazného veřejného angaování. Ironicky poznamenávám, jak dlouho u přemítám, copak e to asi bude. Příliš nových příleitostí dnes není ani pro Václava Klause. Byl skoro vším. Ne vším byl asi rád, leč zastával ji mnoho rolí. Předtím ne vyhrál klání o přízeň obou parlamentních komor ve Vladislavském sále Praského hradu, tedy zápolení, jemu teď politici pokrytecky slibují zatnout tipec ve prospěch hlasování lidu, pracoval skutečně na celé řadě míst.
Například jako bankovní zaměstnanec, pracovník Prognostického ústavu (přijali jej prý se slovy, e nic moc nesvede, ale ani nezkazí) a energii věnoval i akademické dráze. Počátkem 90. let vedl a rozloil Občanské fórum (OF) a stal se Otcem zakladatelem Občanské demokratické strany (ODS) či ministrem financí federální vlády. Zlaté období jeho moci přišlo, kdy se, po státotvorném rozdělení československé republiky, stal nesmlouvavým elezným kancléřem Česka. Premiérem cítícím zřejmě takovou fixaci na svou úlohu, a před kamerami nesvedl zadrovat vzlyky po prohraných volbách. V následné konstelaci opustil proklamovaný veleodpor k levici a spoluvytvořil tzv. opoziční smlouvu. Lidově přezdívanou oposmlouva, jeliko v jejím důsledku dostávaly od neoficiální vládní koalice občanské a sociální demokracie řádně do těla demokratické principy. V tomto období seděl Klaus v čele Sněmovny.
Návrat na pravé výsluní zail po svém vcelku překvapivém, neprofesionalitou tehdejší vládní koalice umoněném prezidentském triumfu roku 2003. Své místo na Praském hradě následně obhájil v další nepřímé volbě, je svým machinačním průběhem znechutila vskutku kdekoho. Vše, co kdy činil, špikoval navíc nefalšovaným grafomanstvím a zaloením vlivného pravicového think-tanku Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP). Suma sumárum si musím znovu klást nerudovskou otázku: kam s ním?
Comeback v čelo Jánského vršku čili do vedení oslabené ODS – tak trochu po vzoru plánů astrálního dvojčete Zemana, ostatně opět jednoho z adeptů na funkci po Klausovi – není samozřejmě vyloučen, ale nezdá se pravděpodobný. Stejně jako přímé vedení nějaké nové národovecké partaje. Do diplomacie jistě nechce, senátorství by mu bylo rovně málo. Ve vedení Světové banky, MMF nebo Spojených národů jej zas stoprocentně nechtějí jiní.
Zbývá proto jediná monost uplatnění tak chorobně ctiádostivého člověka. Předvede širému světu další názorový veletoč, ze všech sil podpoří existenci EU a prosadí se coby eurokomisař, následně pak prezident Evropské unie. Tu potom rozbije, anebo přemění v osvícenou monarchii. Plaudite, cives!
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.