Tuto otázku si kladu, neboť vzpomínky na nacistický teror jsou stále varující. Je potřeba si ty události stále připomínat a přemýšlet nad jejich příčinami, aby boj proti pravicovému extrémismu byl účinný. Je třeba se nejdříve podívat trochu do historie, přiblině do období mezi druhou polovinou století devatenáctého a počátkem století dvacátého. Kde zjistíme, e nacionálně socialistické hnutí nebylo nijak iracionální a e mělo svůj logický vývoj, bohuel. Rozhodně nemohlo jít o pouhou revoltu proti rozumu bez intelektuálního zázemí. Jinak by i takové hnutí (jako kterékoliv jiné) nemohlo vzniknout. Mezi nějakým způsobem vlivné myslitele mimo německou lokalitu můeme zařadit jména Thomas Carlyle, Houston Stewart Chamberlain či George Sorel. A v německém případě šlo o sjednocování pravicových i levicových radikálů, spojení socialismu s nacionalismem. Začínajícímu nacionálnímu socialismu zpočátku pomáhali staří socialisté, například profesor Werner Sombart ve své knize Händler und Helden (Obchodníci a hrdinové) vidí nevyhnutelný konflikt Německa (hrdinové) s Anglií (obchodníci). Podle německé ideje státu – Volksgemeinschaft (národní společenství) jednotlivci nemají ádná práva, ale pouze povinnosti. Struktura anglického národa je rozlišena na bohaté a chudé a struktura německého (pruského) na ty, kteří poroučejí, a na ty, kteří poslouchají. Další osobnosti byly méně radikální ne Sombart, například profesor Johann Plenge či surovinový diktátor Walther Rathenau.
Německo se vyrovnávalo s porákou v první světové válce následnými reparacemi, hyperinflací, nezaměstnaností, v zemi vládl chaos, mnoho pravicových a levicových hnutí, bída a nevíra v dobrou budoucnost. A samozřejmě idovská otázka, vzhledem k známé a silné nesnášenlivosti anglosaských a germánských národů právě vůči idům z počátku 20. století. Legenda dýky vraené do zad (Dolfstosslegende), vyhlášení kapitulace německou císařskou vládou. A samozřejmě v neposlední řadě růst německé komunistické strany. Hitler svůj nacionální program formuloval ji počátkem dvacátých let, ovšem málokdo kromě Německa ho bral váně. Hitler dobře věděl, v čem je jeho kouzlo. V roce 1936 rozmlouval s francouzským urnalistou Bertrandem de Jouvenelem o tom, proč a jak se dostal k moci a e mu německý národ poskytuje tak zjevnou a spontánní podporu. Naše, tedy německé problémy vyhlíejí velmi komplikovaně, německý lid by je takto nemohl pochopit a svěřil by je politikům z povolání. Hitler je zjednodušil a převedl na nejjednodušší formule. Lid to poznal a následoval ho. V roce 1931 si italský autor Malaparte ve své knize Státní převraty, jak se dělají a jak se jim zabraňuje všímá, e všichni příručí a číšníci se podobají Hitlerovi a naopak. K podobnému závěru došel i švýcarský autor Konrad Heiden. Hitler byl maskován za průměrného člověka, jim současně byl i nebyl. Proč byl? Původ, záitky, vzdělání, naturel... Protoe však příliš dokonale prohlédl tento typ, proto jím u nebyl, povznesl se nad něj natolik, e dovedl s nimi manipulovat. U v knize Mein Kampf se píše, e národ není sborem učenců, nýbr masou, a přemýšlí co nejméně, lid je většinou zaloen ensky, jeho myšlení a jednání určuje převáně citové rozpoloení, masa se neřídí zákony objektivity, její síla je ve fanatismu víry, kouzlo propagandy tkví v opakování, aby přesvědčila masy; to vyaduje ovšem čas. A v neposlední řadě samozřejmě vliv a význam německé komunistické strany. Nesmíme zapomínat, e Německo dvacátých a třicátých let, to byl v podstatě souboj nacistů a komunistů. Myslím ostatně, e Hitlerův postoj ke komunistům vyplýval z jeho antisemitismu. Domníval se, e světové komunistické hnutí zaloili idé (Marx a Lenin, případně Trockij-Bronštejn). Byli to samozřejmě komunisté, kdo patřili mezi nejohroenější vrstvu po idech.
Podle mého názoru lze německý národ soudit za jedinou věc, za to, e nacistům uvěřil a nechal se zmanipulovat. Nepřijímám kolektivní vinu nejen proto, e je to špatný princip (totalitní). Němci čelili snad největším agitátorům tehdejšího světa (Hitler, Goebells). Vymývání mozků nezačalo ani neskončilo nacistickou érou...
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.