Aleksander Kaczorowski

Misionáři svobody

Jeden můj známý jel před pár lety do Kuala Lumpur, aby na pozvání Malajců vyprávěl o zkušenostech zemí našeho regionu se systémovou transformací. Připomněl tam jako varování dnes již zapomenutý nápad slovenského premiéra Vladimíra Mečiara, který v polovině 90. let docela vážně uvažoval o přestěhování hlavního města z Bratislavy do Banské Bystrice.

Bratislava si podle jeho názoru nezasloužila, aby byla hlavním městem od roku 1993 nezávislého Slovenska, protože její občané většinou volili opozici. Navíc Bratislava, maďarsky Pozsony, byla v minulosti korunovačním městem králů Uher, ovládajících Slovensko téměř tisíc let. – Pokud předák jakéhokoliv státu jako samovládce stěhuje hlavní město na druhý konec země, anebo třeba jen něco takového plánuje, řekl můj známý Malajcům, znamená to, že něco nehraje buď s tou zemí, anebo s jejím předákem. V té chvíli hostitelům ztuhly rysy a host z postkomunistické Evropy si uvědomil, jak příšerného faux pas se dopustil. Kuala Lumpur, největší město Malajsie, totiž není jejím správním střediskem ani sídlem vlády. Ta působí ve městě Putrajaja, postaveném v polovině 90. let na zelené louce a pojmenovaném na počest prvního malajského předsedy vlády Tunku Abdula Rahmana Putry.

Takové příhody by si měli vzít k srdci naši misionáři svobody. Na touze pomoci zemím severní Afriky a Blízkého východu není nic špatného, ale po všech stránkách chvályhodné byly také před několika lety všeobecné sympatie k Oranžové revoluci a touha podpořit Ukrajince v jejich boji za poctivou vládu a demokratický stát. Proč tedy zůstalo tak nemnoho z onoho nadšení a proč jsou efekty našeho angažmá na Ukrajině tak mizivé? Bez smysluplné odpovědi na tyto otázky nemá cenu jezdit do Tunisu.

Prezident USA Barack Obama při poslední návštěvě ve Varšavě prohlásil, že Polsko představuje příklad zdařilého přechodu od diktatury k demokracii. Není však vůbec samozřejmé, že úspěch Polska, Česka nebo Maďarska lze zopakovat v libovolné světové oblasti. Rozhodla o něm totiž celá řada činitelů, které se nevyskytly na Ukrajině a na které nemohou spoléhat ani státy severní Afriky.

Především bylo mezi občany zemí našeho regionu všeobecné přesvědčení, že jejich místo je v Evropě, tedy na Západě. Co víc, nikdo na Západě to nezpochybňoval a rozšíření Evropské unie bylo jen otázkou času – žádný seriózní francouzský nebo německý politik se neptal zda přijmout Polsko do EU, ale jen kdy a jak to udělat. Zřetelný a všeobecně akceptovaný cíl našich reformátorských snah – členství v EU (a NATO) – jim dal smysl a dynamiku, o jakých si Ukrajinci nebo Tunisané mohou nechat jen zdát. Kde bychom dnes byli, kdyby nebyla reálná vyhlídka připojení k nejbohatším státům Západu (a získání přístupu k unijní pokladně)? Pravděpodobně tam, kde je dnes Gruzie.

Rozhodující význam EU v procesu modernizace států regionu je zřetelně vidět na příkladu Balkánu. Tamní země se reformují, protože počítají s členstvím v EU, a Unie s vede velmi pokročilé přístupové rozhovory (Chorvatsko) nebo přinejmenším slibuje jejich zahájení (Srbsko). Samozřejmě nemnozí lidé v zemích západní Evropy mají chuť dále EU rozšiřovat, ale balkánské země nelze na rozdíl od Ukrajiny odbýt – leží mnohem blíž Německu, Rakousku či Itálii a případný ozbrojený konflikt v regionu by znamenal další mohutnou vlnu uprchlíků (za války v bývalé Jugoslávii v 90. letech poskytly západní země útočiště několika stům tisíc Bosňanů, Albánců, Chorvatů a Srbů). Balkánské země skutečně dělají pokroky a většina tamních společností je připravena na odříkání, jen aby se ocitli v Unii. Paradoxně představují výjimku Chorvaté, kde je životní úroveň nejvyšší v regionu, ale podpora členství v EU klesla na 25 procent.

Mají se Tunisko, Ukrajina nebo Bělorusko v budoucnosti připojit k Evropské unii? Ovšemže ano. Reálná pomoc těmto zemím by tedy měla spočívat ve vytvoření reálného scénáře přístupových příprav, rozepsaného třeba na víc než deset let jako v případě Polska, Rumunska a jiných zemí regionu. Nelze? Nejsou na to peníze ani společenská podpora v zemích EU? Tak Tunisanům dejme pokoj. Oni sami vědí, co je potřeba ke vzniku moderního právního státu, úspěšného hospodářství a občanské společnosti, to není žádná tajná nauka. Potíž je v tom jak těchto cílů dosáhnout ve zemích, kde jsou jedinými institucionalizovanými politickými silami vojsko, muslimská bratrstva a zkorumpované elity. Bohužel tento problém za Tunisany nevyřešíme.

Všechny nás velice těší, když nás chválí americký prezident, označuje nás za lídra regionu, dává za příklad ostatnímu světu. Buďme však upřímní a přiznejme, že jsme spíše příkladem zdařilého přistoupení k evropským a transatlantickým společenstvím než abstraktního přechodu „od diktatury k demokracii“. Můžeme se také podělit o dovednosti v oblasti podzemního tisku, rozšiřování nepovolených publikací, organizace podzemních odborů, létajících univerzit atd., ale to přijde vhod spíš v Bělorusku neż v Tunisku.

A právě na Bělorusko, stojící tváří v tváří zhroucení státu a hospodářství, hrozbě vypuknutí sociálních střetů ve velkém měřítku a reálné vyhlídce na humanitární katastrofu, bychom dnes měli soustředit své snahy. A také na Ukrajinu, kde za všeobecné lhostejnosti, ne-li s mlčícím souhlasem Západu, právě probíhá docela zdařilá transformace pokulhávající demokracie ve fungující diktaturu.

Tunisku nejlépe pomůžeme, když letos poletíme na Dżerbu.

Aleksander Kaczorowski (Misionáři svobody)

Obsah Listů 5/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Aleksander Kaczorowski

Misionáři svobody

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu