Těkooděnci na Šluknovsku jsou podivuhodným příkladem špatného řešení. Řešením, které neřeší ani momentální situaci, ze které vytěí mnozí, ale ne místní. Někdy nám můe připadat, e násilnosti na severu Čech přišly jako na objednávku. Vidíte, jakou má česká pravice pravdu...
Navíc tento akt zdánlivého hledání pořádku zakrývá bolestivé rány, které se tu nehojí desetiletí. Ten, kdo přijede do Nizozemí, tak se kdysi celému kraji říkalo, a není slepý, vidí poněkud jinou krizi, kterou černí těkooděnci v ádném případě nevyřeší. Při příjezdu do Varnsdorfu potkáme patrně náletem zničená obří secesní jatka, není tak dávno, co fungovala a mohla být pýchou města, mineme vyrabovanou a na demolici zralou a vykradenou vilu, spíše neorenesanční palác dávného továrníka, uprostřed města úmyslně vyhořelý Kostel míru, který byl ještě před padesáti lety vzorně opraven. Tak by se dalo pokračovat a pokračovat.
Ale Nizozemí bylo před 2. světovou válkou téměř zaslíbenou zemí, zemí úasného vzedmutí průmyslu, s kulturním zázemím a zbonými obyvateli. Stačí se podívat na staré fotografie a uasneme. Vysokou kulturní úroveň dokumentuje výjimečná architektura. Hrobku na hřbitově v Krásné Lípě, dnes zničenou a zhanobenou, projektoval architekt berlínského chrámu, náhrobky u kostela, notně otlučené s uraenými hlavami, provedl dvorní sochař z Dráďan, ák velkého Canovy, a opět bychom mohli pokračovat. Daleko horší jsou vesnice. Tam místy půlstoletá destrukce dosáhla skutečného vrcholu. Toto vše je důmyslně zakrýváno a přehlíeno. Nelze se divit ničemu. Pamětníci dobře vědí, co se tu dělo v padesátých letech. Násilí tu kulminovalo nesrovnatelnou kriminalitou, o které se však nikde nemluvilo, nepsalo.
Take cesta do Varnsdorfu. Ne, nejsme v Libyi, neskončilo tu právě bombardování. Zdemolované továrny v Mikulášovicích a jinde ale také nespadly samy. Stejně jako poničené hřbitovy musel dlouhá léta někdo hanobit. Poutní místa jsou zcela opuštěná, kostely vykradeny. To vše je účet posledních více jak šedesáti let. Přidejme ještě naprosto neřešenou nezaměstnanost, panelákové dědictví přehnaného budování socialismu. Hlavně e tu prosperují herny. Nad starými fotografie si uvědomíme, co tu po válce skončilo a co začalo. Kdyby si to vše pan premiér a členové vlády chtěli prohlédnout, rád udělám průvodce.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.