Tomáš Tichák

Na Kleti

Stojíme na vrcholu Blanského lesa, na nejstarší české kamenné rozhledně. V lehkém slunečním oparu se před námi vine ta růže hor, o níž psal třeba Balbín, chránící z jihu českou zem. Babí léto, nás odškodňuje za nevydařené léto ženské. (Takto by se třeba mohlo odvozovat od ženců, říkám si, když z internetu zjišťuji, že to babí se nazývá po stejnojmenných šedivých vlasech pavučin pavoučků.)

Temný hřeben táhnoucí se od Novohradských hor a rozplývající se až v šedi za Boubínem musel v nájezdnících budit respekt, ještě větší než předválečná opevnění či poválečné samostříly a ostnaté dráty udatných strážců hranic. – Ty byly ostatně určeny těm, kdo usilovali o odjezd. Ze severu vládne Hluboké i jihočeským rybníkům čtvero přízračných temelínských věží, parou prodloužených až kamsi do stratosféry. Ještěže je Rakušané přes ty kopce nevidí.

Vlastně mě sem přivedl nedávný televizní seriál Magické hory, v němž Václav Cílek s Květou Fialovou putovali po památných vrších, které „obklopují českou a moravskou zemi jako náhrdelník. Miliony let čekaly na člověka... jejich vrcholky mu daly ochranu, naději a bránu k bohům.“ Seriál až příliš magický – zatímco geolog hovořil o kouzle vědeckého poznání, všeobjímající herečka (doslova) význam neúnavně posouvala ke keltskému či jinému, zrovna příhodnému, šamanství. Televize ale vychází z premisy, že k masové sledovanosti je nutno přiblížit se vkusu nejprůměrnějšího diváka. A protože průměr se těžko měří, lépe je dát laťku co nejníže.

Ale nebýt toho, asi bych tady nestál a necítil, jak se – praví Václav Cílek – teplé větry, poté co přeletí Alpy, snášejí ze Středomoří přímo do Křemžské nížiny. Je omračující stát tak vysoko nad krajinou, člověk by zde nejraději zůstal napořád. Jako v pokušení moci, pocitu, že máme svět u nohou. A vtom si uvědomíme, jak moudrá je příroda, když nás před naprostou závratí chrání mlhami v dáli. A před pýchou moci mlhou zapomnění.

Pak jsem si ale vzpomněl na něco přízemnějšího: nedávno jsem se totiž, rovněž z internetu, dověděl, že vlivem globálního oteplování se stěhují teplomilní živočichové dále od rovníku, a to průměrnou rychlostí dvacet centimetrů za hodinu. Nemohl jsem tu vtíravou myšlenku zahnat, představil jsem si, jak se po tu hodinu, co zde stojím, lopotí a plazí nějací tvorové přes Třístoličník. A mezitím nějaké tradiční, ba národní, v lidových písních zakotvené živočišné druhy nás bez slůvka rozloučení v Krkonoších opouštějí. Má nám být útěchou, že ta první, cizácká havěť, prchající snad z italského folklóru, až za nějaký rok překoná i Blanský les, ke svému zděšení zjistí, že se ocitla opět ve Středomoří?

Naposled obejdu ochoz rozhledny a s lítostí se vracím k lanovce. Myšlenky se definitivně snášejí do nížin. Napadá mě, že zatímco kdysi lidé poznávali svět bezprostředně, nanejvýš z vrcholků hor, dnes už mohou zůstat u počítače. Vždyť i ten seriál jsem sledoval z internetového archivu. Čím dál víc světa postačuje procestovat jen virtuálně. Dohlédneme jednou ještě k světu skutečnému, nestane se tím hlavním světem informace o něm?

A taky nad čímkoli hloubáme, o cokoli se doma přeme, můžeme zjistit stisknutím jediné klávesy, jak se říká. Chci zjistit, kterého dne se narodil Leoš Janáček, a stisknutím klávesy se ocitám před tabulí odletů z letiště Leoše Janáčka v Mošnově. Pak jsem dotázán, zda opravdu škvoři nelezou do uší. A protože mne zas zajímá, jde-li o hmyz dosti teplomilný, aby neprchl na sever, ve píšu to slovo do řádku, ale o ničem z toho nikde nic. Zato padnu na děj erotické grotesky Jaroslava Havlíčka: „Emil Škvor a jeho tři kamarádi tvoří partičku, ve které zahání nesnesitelnou nudu svých maloměstských životů vymýšlením šílených kanadských žertíků. Jejich život nabere nečekané obrátky, když se Emil rozhodne provést největší ,vtip‘ svého života: svést během jediného týdne sedm sester...“

Mlha v dáli i všude kolem!

Tomáš Tichák

Obsah Listů 5/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Na Kleti

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu