Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Letošní babí léto v Olomouci zpečetilo pouťový charakter čehosi, co našinec rozumí pod šifrou kultura. Myslím, že to nejpozději začalo v roce 2000, kdy před Čestným sousoším Nejsvětější Trojice osvětleným kýčovitou duhou hřímal hutný bas Miroslava Moravce: „Sloupe náš...“. Na oslavu zápisu této barokní památky na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, nejmonumentálnější oslavy křesťanského Boha široko daleko, pak provedla Moravská filharmonie monumentální fašistoidně-pohanskou oslavu sexu a života – Orffovu Carminu Buranu. Od té doby se „olomoucká pouť“ nebývale rozmohla, mocně podpořená „pouťokorunami“ z magistrátu, a tak téměř každý jarmark na náměstí končí opulentním ohňostrojem, který přivádí k šílenství psiska v okolí i matky v sedminedělí až za řekou Moravou. Decentně reakční Oslavy maršála Radeckého, Svátky města Olomouce, žádný podnik už se bez nich neobejde. Vrcholem kýče byl zářijový Festival světel a videomappingu, kdy omladina „mezi McDonald´s a Karlem Schwarzenberkem“ zaplnila Horní rynk, aby zhlédla nevkusnou estrádu z barevných světýlek parazitujících na historických fasádách. Abych to vše poněkud vyvážil, nabízím malou znouzectnost, cestu pod fasády, pod povrch, komponovanou z nepublikované přednášky z října 2008.
*
Andrzej Stasiuk v eseji Cesta na Slovensko napsal: „Člověk vyhlíží a hledá to, co už není, protože to někdo pečlivě ukryl nebo změnil smysl. Slovenská cesta je typická cesta našeho světadílu: zpod toho, co je vidět, vylézá něco docela jiného, a to, co vidíme, vůbec není tím, čeho bychom si měli všimnout. Stejně je tomu přece v našem Slezsku, stejné je to na západní Ukrajině, ve Vilně a bůhvíkde ještě. Všude to hledání stop, slídění, seškrabování a palimpsest... Existuje vůbec Slovensko?“ a existuje vůbec Olomouc? Pokusím se o podobné hledání stop, slídění, seškrabávání svrchních vrstev palimpsestu. Metafora města jako palimpsestu, tedy seškrábaného a znovu použitého pergamenu, předpokládá, že budu hádat a luštit ztracenou podobu města pod fasádou, která to původní měla skrýt.
Před čtyřmi lety jsem se nastěhoval do bytu na třídě Spojenců, do západní čtvrti města postavené koncem 19. století na místě zbořených hradeb, které se někdy říká West-End, západní konec. Procházení ulicemi a přemítání nad osudy některých jejich odsunutých, uprchlých či zahynulých německých a židovských obyvatel mě dovedlo až k tomu, abych za probdělých nocí začal rýmovat. Tak vzniklo osm hádanek, pomyslných osm chanukových světel, jimiž osvěcuji osm dramat života a smrti. Upřímně doufám, že se mé kostrbaté rýmování nikoho nedotkne. Nebylo myšleno než jako skromný hold lidem z mé čtvrti. Nejprve tedy přiložím hádanku, do níž jsem se pokusil ukrýt jeden každý příběh, a poté za pomocí historických faktů a vzpomínek pamětníků osvětlím protagonisty a okolnosti každé hádanky:
na stromě za vilou kluk
za okny pan a paní:
Větvičkovi
Měli dům s lyrou ve štítu
auto ve stáji, nakonec
dobytčákem odjeli
Manželé Max a Anna Zweigovi bydleli na Macharově 16 (dříve Johannes-Allee, dnes tř. Spojenců), kde si nechali mezi lety 1931 a 1932 postavit vilu v neoempírovém stylu. V tympanonu měli lyru. V garáži, ke které vedlo schodiště z haly jako k někdejším stájím a kočárovnám, stál automobil. Měli syna Rudolfa. Příbuzní Zweigových byly významní hudebníci a spisovatelé: Fritz a Max Zweigovi, a slavný Vídeňan Stefan Zweig. „Brzy po okupaci byl zatčen jediný syn Zweigových Rudolf (zemřel v r. 1942 v Buchenwaldu), již 15. května se v jejich vile usadila Hitlerjugend a od září začala probíhat arizace firmy. Manželé Zweigovi odjíždějí v červenci 1942 s transportem do Terezína a odtud jsou na podzim odesláni na Východ, kde se jejich stopy ztrácejí.“ (Pavel Zatloukal)
vařil slad vztekem jatý
nad bratrovou slávou
kterou platí
Pak vymyslel dětem z ghetta
paštikovou květinu
polévkovici čočkovou
tuřínovou rostlinu
a buchtovou bylinu
Ten šťastný strýček
Emo-grant
Emanuel (Emo), Getrude Groag a jejich syn Willy bydleli v Mozartově ulici, v domě, který postavil Emův bratr, olomoucko-vídeňský architekt Jacques Groag. Emo, ředitel sladovny v Týnečku, financoval bratrovi studia architektury ve Vídni a s těžkým srdcem nesl bratrovu „lehkovážnost“, s níž se věnoval spíše designu mondénních bytů než vážnému stavění. Emo se též mezi válkami věnoval karikaturám. V Terezíně, kam byli všichni transportováni, pak vytvořil kresby pro své věčně hladové děti, kde se objevila paštiková květina, polévkovice čočková, tuřínová rostlina a buchtová bylina (psáno česky). Groagovi přežili holokaust a po válce žili v Izraeli.
německy tisk moravům
rotačky chrlí Krieg, warum?
V apartmá nad nimi
Elsa a Hugo kávu pijí
je ráno září hodin osm
tisíc devět set třicet osm
Nad Evropou černý pták
naproti červeného kostela
Hugo a Elsa – ještě chvíli
pak je vezme vlak
Hugo Groák byl ředitelem velkého nakladatelství a moderní tiskárny na tř. Svobody 21 (dříve Josef-von-Engel Strasse), zde také manželé bydleli v apartmá v 1. patře. Groák vedl nejvýznamnější středomoravské německé noviny Mährisches Tagblatt – liberální, republikánský a kulturní list. Až do roku 1939, kdy byl jeho majetek arizován, v něm dával prostor liberální židovské inteligenci (E. E. Kisch, M. Brod, S. Freud a mnozí další). Mährisches Tagblatt se až do listopadu 1938 obracely na všechny demokraticky smýšlející Němce a Židy. Nešťastným událostem podzimu roku 1938 věnoval list mimořádnou pozornost. 30. 9. 1938 informoval na první straně o třicetitisícové demonstraci olomouckých Čechů, Němců a Židů na podporu republiky na Masarykově náměstí v Olomouci. Sloupek od Sigmunda Freuda nesl titulek Warum Krieg? Groákovi byli odvezeni do Osvětimi, kde Hugo zemřel. Hugův synovec Petr Broch vzpomínal před pár lety: „Začátkem roku 1945 jezdily takzvané vlaky smrti. Když Němci likvidovali Osvětim, posílali všechny do Terezína a do východoněmeckých koncentráků. Dozvěděli jsme se od nějakého ajznboňáka, že budou v Olomouci stát asi tři hodiny. Kvůli spojům, aby byla volná trať – ten vlak jel velmi pomalu. Maminka šla na nádraží a představte si, za mřížemi jednoho z těch dobytčáků vyhlíže la teta Else, manželka strýce Groáka. A maminka se ptala, kde je Hugo? „In meinem Armen gestorben“. Else Groáková zahynula po převozu do Terezína v roce 1945.
do svého studia
malovat postavy světelné
V neděli namísto do chrámu
u stolu s přáteli
studovat vědy duchové
Jednou když přátelé od stolu
museli do ghetta ukryl je
mezi postavy světelné
Doma na polici smutně pak
odložil motýla – vzpomínku na ráj
žena zdraví ho sieg heil
Německý malíř Rudolf Michalik, který nosil výhradně motýlka, chodil z ulice Vančurovy (kdysi Gutenbergovy), kde bydlel se svou ženou Elfriede, do svého ateliéru na nároží ulic Javoříčské (kdysi Englovy) a Havlíčkovy malovat své obrazy plné světelných postav. Za rohem ve Vídeňské ulici, v bytě u manželů Kubisových, se Rudolf Michalik každou neděli scházel s přáteli v Anthroposofické skupině Tomáše Akvinského. Zde se u stolu četly spisy Rudolfa Steinera a meditovalo a diskutovalo nad nejrůznějšími duchovními problémy. Pro Michalika představovaly tyto schůzky duchovní domov. Sem také pravidelně chodila paní Haasová, židovská obyvatelka vily na Vídeňské 24. Dva nezávislé zdroje potvrdily, že v červnu 1942 Michalik skrýval ve svém ateliéru židovskou rodinu, dokud ji neobjevila jeho žena Elfriede, takto zaměstnankyně olomoucké pobočky Sicherheitsdienstu. V seznamu obětí holokaustu původem z Olomouce je 15 x mužské příjmení Haas, 9 x Haasová. Na olomouckém hřbitově se nachází 12 x mužské příjmení Haas a 14 x Haasová.
To je náš archivář z komory, znaj-li
On v řeči vázané umí, je pán jazyků
Pod svatou horou moří hypotéku
Než válka najde konec Za horou papírů
Pomalu projde Nebe peklo očistec
Otto František Babler olomoucký překladatel a básník, byl archivářem Obchodní a živnostenské komory na Kollárově náměstí (tehdy Renderovo náměstí). Na hypotéku si pořídil v Samotiškách dům, který mu navrhl olomoucký německý architekt Karl Fischer. Od roku 1939 překládal v tomto domě Babler Dantovu Božskou komedii. OFB byl blízkým přítelem Michalika, Kubisových z Vídeňské ulice, Groagů, překládal např. verše Trude Groagové, znal se s kdekým, přátelil se s Židy, Němci, Čechy, s antroposofy, zednáři, komunisty. Byl to jeden z nejtolerantnějších olomouckých intelektuálů.
místo aby jeho hoch
na piáno cvičil
politiky řečmi ničil
Mami, co je mišlink?
Až jindy, Péťo, du do kšeftu
pro mašle a ve vitríně opráším
pánskou bouřku
Salon Ria Broch – to byla modistka v Pavelčákově, tehdejší Havlíčkově ulici. Salon vedla Marie Brochová, která se přivdala do židovské rodiny Brochů. Jelikož byli tzv. mišlinkové, nehrozila jim bezprostřední likvidace v transportu. Zákaz nočního vycházení, podnikání a další rasové diskriminace se jich však dotýkaly. Otto Broch často vedl politické řeči doma s Cyrilem Černým, známým olomouckým učitelem hry na klavír, který k nim solidárně chodil učit hrát syn Petra, nám již známého synovce Hugo Groáka. Ria Brochová se snažila šít doma pro klientelu, v noci si chodila tajně do krámu pro své šití. Brochovi holokaust přežili.
Na našem stromečku
Třicet tři růží
Třicet tři svící
alfa omega, alfa omega
Pánové v kabátech
děsiví divní
Hledají u nás
omega alfa, omega omega
Utíkej, Míšo, pospíchej
Ten Strýček v bance
ještě nic neví
alfa omega, alfa omega
Až přijde domů
jeho byt z krystalu
se rozlétne ve dví
omega alfa, omega omega
Osmého ledna 1941 v dopoledních hodinách vtrhlo gestapo do bytu Kubisových na Vídeňské, všechna anthroposofická literatura byla zabavena, Kubis odveden. Malá Michaela Kubisová ještě stihla varovat dalšího člena stolní společnosti anthroposofů, bankéře Sokola a hudebníka Josefa Nedvěda, t. č. na třídě Svobody v bance, jehož byt byl proveden v krystalickém stylu anthroposofického designu. Mezi 9. A 23. červnem 1941 perzekuce pokračovala. Josef Nedvěd, Antonín Kubis a Rudolf Michalik byli zatčeni a vězněni, vyslýcháni a pak opět propuštěni. Nedvěd byl krátce po propuštění znovu zatčen, vyslýchán, mučen, odsouzen a nakonec deportován do Osvětimi, kde zahynul. Anthroposofové zdobí vánoční stromeček 33 bílými a 33 rudými růžemi, na větve umisťují z papíru řecké litery alfa a omega.
– Němci, Židé, šoa, odsun, sbírka dekretů
Dr. Štegmann hojil štigma
– knihami, články, výstřižky
Dr. Štegmann tišil štigma
– básničky z Prager Tagblattu
Doktor štigma vykurýroval?
Nevím, jeho knihy kontejner vzal!
Jednou večer v létě jsem šel vynést odpadky do kontejneru. Když jsem otevřel víko, uviděl jsem přepravky plné německých a českých knih. Naskládané úhledně vedle sebe, stačilo natáhnout ruku a odnést je domů. Navrchu se šklebil Mein Kampf v dárkové kazetě. Doma jsem zjistil, že se jedná o kvalitně zastoupenou knihovnu o šoa, moderní německé historii, druhé světové válce, dějinách stalinismu, odsunu Němců z ČSR, sionismu a dějinách státu Izrael. Nevím, kdo tyto knihy vyhodil, ale v jedné knize jsem objevil korespondenční lístek z roku 1964 adresovaný Dr. Erich Štegmann, tř. Spojenců 4, Olomouc. Podepsána tante Ernestine. Na zvonku domu, který, jak jsem se pak dozvěděl, patřil jinému židovskému obyvateli naší čtvrti Dr. Munkovi, jsem skutečně našel jméno Štegmann. Kdo byl doktor Štegmann, nevím, pouze jsem zjistil, že pracoval ve druhé polovině 80. let jako podnikový právník na ředitelství podniku Kovo-dřevo v nedaleké Mošnerově ulici, že byl menšího vzrůstu a hubenější postavy, bezvlasý. Více o něm poví jeho sbírky. Např. mapa, složka z 20. let s kubizujícím vzorem a v ní pečlivě vedené výstřižky z Prager Tagblattu, celá sbírka básní a krátkých fejetonů autorů tohoto slavného listu: Franz Kafka, Max Brod, Paul Leppin, Rainer Maria Rilke, Franz Werfel, Friedrich Torberg, Johannes Urzidil a další. Mezi knihami jsem objevil slavnou publikaci Psychologie života v terezínském koncentračním táboře od Dr. Emila Utitze, známého filozofa a psychologa; a na konci této knížky vlepené výstřižky recenzí Pavla Eisnera a Jana Patočky a korespondenční lístek Dr. Emila Utitze psaný 16. 9. 1944 z Terezína a adresovaný jistému Dr. Hugo Pollakovi, Leskerstrasse (to je Lazecká) 18, Olomouc. Závěrem připojuji báseň (ve svém překladu) ze Štegmannovy sbírky výtřižků z Prager Tagblattu z roku 1907 od Maxe Broda:
Žádná vteřina naprázdno nebije.
Například: právě v tomto okamžiku
Někdo se rodí... třeba v Mozambiku
Nebo snad v pralese uprostřed Paraguyaje. –
Není chvíle, v níž nikdo by nezmíral
Nikdo by divě se dívce nedvořil
A touhyplným hlasem
(možná v Německu na Doris
možná na hvězdě alpha ursae minoris
na jakousi hvězdnou krásu) by nepěl...
Žádná vteřina naprázdno nebije.
Nyní, když tyto řádky chápals a dočet's,
Rozluštil nějaký vědec palimpsest.
Kde?... Tak to nevím, to je též jedno.
Určitě se to děje teď. A někde
byla založena družina.
Někde sedí mužové u vína.
Někde si kdosi zoufá, křiku se nebrání,
Někde je plněno nejžhavější přání
Každá vteřina je důležitá... pro kohokoli.
Žádná nezůstane prázdná, to musíš pochopit,
A sám každé jedné význam uchopit,
Sebe ke každé láskyplně uvít.
Neodvolatelně dojatě a napjatě
Cítíš se spřízněný s všehomírem
Větší příhody současníku
Stoupáš k moudrosti, příčku za příčkou...
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
