Knihy 5/2011

Spytovanie

Kniha je záznamom rozhovorov viacerých slovenských literátov a literárnych vedcov. Na pozadí dejín domáceho samizdatu ponúka popri ich privátnych zážitkoch najmä úvahy o neslobodnej spoločnosti, o konkrétnych skúsenostiach s prejavmi a dôsledkami komunistickej moci, názory na kultúru a jej úlohy v nej a napokon reflexie ponovembrového vývoja na Slovensku, keď pominulo ono Kadlečíkom vyslovené: „Len sa neožrať eufóriou a neprežrať optimizmom.“ Práve tento neznormalizovateľný, neskonsolidovateľný esejista, prozaik, básnik, kritický mysliteľ a hlavne človek vzácneho mravného ustrojenia je ústrednou postavou Spytovania, a to v listoch, ktoré si vymieňa s editorom knihy O. Pastierom, ale aj s R. Chmelom, A. Baginom, M. Gáfrikom, no predovšetkým so spisovateľom a veľkým priateľom P. Hrúzom. Spytovanie sa začína v šesťdesiatych rokoch, keď Ivan Kadlečík (nar. 1938 v Modre) ako absolvent FFUK v Bratislave dostal miesto v košickej redakcii denníka Pravda a podieľal sa na vzniku literárneho časopisu Krok. Po okupácii v roku 1968 sa stal šéfredaktorom Matičného čítania, ktoré do roku 1970 „slúžilo podpore záujmov pravicovo-oportunistických síl“, ako sa uvádza v liste Matice Slovenskej, oznamujúcej mu rozviazanie pracovného pomeru. Nasledovali nepoľavujúce existenčné ťažkosti, návštevy Štátnej bezpečnosti a presťahovanie sa do Pukanca, kde ako vedúci kníhkupectva i organista v evanjelickom kostole napísal viacero samizdatov (Reči z nížiny, Tváre a oslovenia, Rapsódie a miniatúry, Dvanásť). Tie po roku 1989 rozvinul o ďalšie knihy rôznych žánrových foriem, a to v úplnej hodnotovej a ideovej zhode s dovtedy napísaným, povedaným a prežitým. V zhode so sebou samým.

Ivan Kadlečík – Oleg Pastier: Spytovanie, F. R. & G., Ivanka pri Dunaji 2010, 422 strán, cena neuvedená.

-mah-

Člověk – bytost v sázce

Kniha jednoho ze zakladatelů etologie člověka a žáka Konrada Lorenze vyšla už před dvěma desetiletími, ale s lety na zajímavosti spíše získala. Autor ji uvádí připomenutím prehistorické palice na rozbíjení kostí, která leží na jeho stole vedle psacího stroje, v dané chvíli (ale ne už dnes) stejně nezbytného nástroje, jakým byla palice pro opočlověka. Do prostředí, které si svou vynalézavostí sami vytváříme, však vstupujeme s mentalitou, která se příliš nezměnila oproti době kamenné. Plynou z toho mnohá nebezpečí, která autor připomíná, zkoumá a snaží se předpovědět perspektivy jejich růstu či zmenšování. Obzvláště zajímavá je kapitola nazvaná Příliš mnoho dobra, v níž se na konkrétních příkladech nezamýšlených výsledků „pomoci“ chudým zemím ukazuje, že i ctnosti mohou být chorobné. „Ten, kdo ve vroucím objetí pojme celý svět a zapomene při tom na své nejbližší, nejedná humánně, i kdyby si tak v této roli sám připadal.“ Přestože pošetilost je nerozlučným průvodcem lidí, vyplývajícím z našeho biologického omezení, je autor umírněný optimista – tato omezení můžeme poznat a snažit se jim nepodléhat. Pak výzvy k míru s přírodou a k míru se svými bližními mohou dopadat na úrodnou půdu.

Irenäus Eibl-Eibesfeldt: Člověk – bytost v sázce. Přírodopis lidské pošetilosti, Academia, Praha 2005, 234 s., cena 195 Kč.

-jn-

Dohlednost v mlze

Oxymóron v názvu sbírky Jana Suka nás ihned vede – nás, co se rádi vracíváme k Holanově Lemurii či k Charovým Zápiskům Hypnovým – do útočiště inkoustu, jehož skvrnám snad ne plně rozumíme, ale jež nás o to více fascinují krásou nevysvětlitelna. „Cosi je zlomeno / a defilé krásy se koná / v podsvětních hodinách, / jsou-li jaké. // Tvůj rukopis // bez interpunkce , / slepý, // jako když pták, // zavěšen // do svých propastí, // vytuší, // jak mu vládne / křídlo.“ (Antonín Dvořák jednou v londýnské Národní galerii před zdejší Madonou od Rafaela příteli Jaroslavu Zubatému odtušil: „Člověk neví, proč to tam je, ta krajina, ale je to krásné, krásné jak Mozart.“) Bohužel z ušlechtilého Sukova inkoustu jako by se čtením stávala duběnka – tu a tam mu chybí kapka krve! Jak Miloslav Topinka kdysi poznamenal nad Holanovými básněmi, na rozdíl od těch prokrvených Halasových. Přesto Sukův kalamář poskytuje linii navýsost čistou a sytou, na rozdíl od vypsaných propisek jeho mladších i starších básnických kolegů. „Něco se přihodilo. // Ta, / jež v samotě obeplouvá / zeměkouli, // se neozývá. // Oči jsme poslali na moře. // Viděli jsme zbloudilou kru / s trosečníkem. // Patrně to byl náš předobraz, / nebo už hotový obraz // Vélazquezův / Rembrandtův // tichý amsterdamský gracht // a // kočičí dům s kontinentální snídaní. // To znamená: // pečivo, / sníh, // voda bez pramenu.“ Nad mnohými Sukovými básněmi (zlomky depeší trosečníka) mi na mysl přicházelo Wittgensteinovo: „Významem slova je jeho použití.“

Jan Suk: Dohlednost v mlze (texty z let 2009–2010), Pulchra, Praha 2011, 72 s.

-vod-

Na konci věku

Knihu napsal americký historik, který ještě v mladém věku odešel těsně po válce z pozvolna sovětizovaného Maďarska. Je shrnutím názorů, které vyslovil ve svých dřívějších spisech. Ústřední myšlenka je, že současná civilizace spěje k výraznému zlomu, po němž nastane nová, dnes jen stěží předvídatelná historická epocha. „Ocitáme se na konci věku. Jak málo lidí však o tom ví!“ Znakem příchodu nové doby by podle autora měla být klesající důvěra v neomezenost technických možností a v ekonomický determinismus, mělo by se naopak prohloubit hledání smyslu lidské existence. V souvislosti s tím se autor dívá kriticky na moderní vědu, za jejíž hlavní představitele považuje Darwina, Marxe, Freuda a Einsteina. Přírodním vědám vyčítá ztrátu kontaktu s obecnou kulturou, nesrozumitelnost a aroganci, s níž považují své abstrakce za pravdivá zobrazení existujících realit. Některé jeho argumenty ovšem vzbudí v přírodovědci pochybnost právě pro svou aroganci. Autor například odmítá jako projev „kosmologického nesmyslu“ Weinbergův názor, že bychom vzhledem k obrovitosti vesmíru neměli být překvapeni existenci jiných bytostí, které jsou schopny podobně jako my o vesmíru uvažovat. Je to prý podobné jako tvrdit, že bychom neměli být překvapeni existencí lidí, kteří se dovedou vznášet, v obrovitém New Yorku. Rozdíl, spočívající v tom, že bytosti uvažující o vesmíru v něm skutečně jsou, kdežto vznášející se Newyorčan nikdy pozorován nebyl, autor pomíjí. Tento detail mi připadá charakteristický – autor píše duchaplně a má velké znalosti, kriticky uvažující čtenář se zájmem posoudí jeho teze, ale méně ho už přesvědčí jejich zdůvodnění. Ostatně autor v závěrečné kapitole, v níž za nejzávažnější tvrzení své knihy prohlašuje, že „jsme společně se Zemí středem vesmíru“, připomíná svůj starší výrok: „Věřím, protože chci věřit.“

John Lukacs: Na konci věku, Academia, Praha 2009, 151 s., cena 215 Kč.

-jn-

Novinářem v Brně

Historie brněnské, zejména české a psané žurnalistiky od začátků Lidových novin po dnešek; na stránkách se setkávají zakladatelé (Klácel), dávné legendy (Valenta), dobří novináři popisující dost upřímně své působení v oficiálních médiích, kde si ale zachovali sny i představu o étosu povolání (A. Hošťálek), i lidé s disidentskou zkušeností (J. Soukupová, L. Kavín). Obraz je pestrý, nevyslovený závěr ale happyendem není: Brno je úctyhodné a kulturně bohaté město, ale není tam nic, čemu by se mohlo říkat významné brněnské noviny a které by byly citovány, ctěny nebo haněny i jako významné, i jako brněnské.

Novinářem v Brně (ed. Antonín Hošťálek, Blanka Švábová), ilustrace Jan Steklík, Moravskoslezský Kruh, Brno 2011, 216 s., cena 160 Kč.

-vb-

Knihy všech ročníků

Obsah Listů 5/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Knihy 5/2011

Spytovanie

Člověk – bytost v sázce

Dohlednost v mlze

Na konci věku

Novinářem v Brně

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu