Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Mým místem musí být Spořilov, jižní pražská čtvrť. Tady jsem vyrůstal, navštěvoval školku, školu a gympl. Vychovával děti. Teď už tam nebydlím, ale Spořilov mě každonočně navštěvuje ve snech a doufá, že se vrátím. Čtvrť rozdělená na několik podčtvrtí, starý a nový, horní a dolní a ještě další, například i ostrůvek mezi dálnicemi, kde je Můj dům. S mými dětmi a se sousedy, kterým jsem nestihl říct nashledanou.
-ot-
V zemi nikoho
mezi dálnicemi
zahrada nechaná
co kdysi něčí byla
Teď už jen prsty větví
po dávných milých marně hmatá
Slitovný vítr
občas jí aspoň pošle
sáček z mikrotenu
Když sousedovo dítě
košilkou vymete z balkonu
ptáky a slunce,
den se dá do pohybu.
Má povolení k odjezdu.
Snad bolševickou minulost
pradávné milenky
přežitou mrtvici
zelenou budkou na okně
uplácí
Po naší čtvrti
přes naše tváře
navzdory vzpomínkám
drze si kráčí stárnutí
* * *
Ve čtvrti skáceli alej
Kvádřiska topolů
leží v trávě
Když pajdal okolo z hospody
vyťukal zprávu
Jsem strašně sám
Už jste někdy četli
rozsvícená okna za stromy?
V tom našem starožitník žil
Nejdřív ho veksláka zavřeli
žena si jiné vodila
syn zatím rost
Potom se vrátil
mobilem zase kšefty
z balkonu řídil
Nakonec odešel navždy
do Ameriky, možná i na krchov
Na stromech před okny
listí přibylo
Uprostřed noci podivín zametal
do mříží kanálu vatité květy stromů
pak však i on, stejně jak ostatní
vyhřezl nádobu pro ranní svoz
Nedělním ránem
zlá pravda padá
sousedka slitovná
přitroublou dcerku sešle
Nemáte nůžky na vlaši?
Úplně přesně nevím,
proč lidé dobíhají autobus
vždyť mohou pěšky přes domky
všechno si pěkně v hlavě srovnat
Já to tak dělám roky
Jen srovnaného nic
Když zkazili jí operaci kyčlí
dostala berle z duralu
Cvakala denně po schodech
Potom ji předemřela dcera
Chodila už jen o jedné
I tu jí podkopli –
v máji se ufetoval vnuk
Nespadla ani tenkrát
Letitý asfalt žilnatý kořeny
po němž už nikdo nechodí,
do vyschlého oka pískoviště
důchodci truchlící po dětech
jejichž křik dávno nefackuje zdi domů
vsadili truchlostromy
buxusy, tsugy, túje, tisy
namísto Markéto, Jano, Pavle, Luboši
Domů!!!!
Na dětském hřišti
jablka hnijí
plakaná planou jabloní
Desátého první deset
ráno v deset
odešel přítel
ve chvíli, kdyžs ještě ve spánku
zaklínal den, ať počká
Ve dvaapadesáti
spolykal prášky proti bolesti
teprve pak mi došlo
že ho to tady asi
vždycky sralo
Ondřej Tuček (1969) je básník a fotograf. Vystudoval češtinu a ruštinu na FF UK. Pracoval v Českém rozhlase, Rádiu Classic, knihkupectví, Katolickém týdeníku, Lidových novinách, nyní v Hospodářských novinách. Prózu, básně a fotografie publikoval ve sbornících, časopisech a v rozhlase, jazykové sloupky, komentáře, blogy a fejetony v KT, LN, HN aj. Vydal sbírku povídek Kachnička (2008) a básnickou sbírku Obrataň (2011). Žije v Praze.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
