Zdeněk Hejzlar

Tři roky po „Lednu“

Nedožité devadesátiny autora vzpomínáme v tomto čísle. K oživení vzpomínky na něj a v jubilejním roce Listů nabízíme výňatek z jeho úvahy z prvního řádného čísla exilových Listů.

Pokud jsou cíle reformních komunistů a jejich spojenců kritizovány jako nedostatečně radikální, je třeba vzít na vědomí, že ti, kteří je formulovali a prosazovali, neměli v souladu se skutečnými národními i internacionálními zájmy v úmyslu opouštět půdu reálné politiky, vymezenou složitým historickým, třídním, geopolitickým i mezinárodněpolitickým kontextem. Pokud jsou cíle a praxe polednové politiky kritizovány z antikomunistických pozic jako „nový komunistický podvod“, pak je třeba vzít na vědomí, že jejich tvůrci a nositelé skutečně neměli v úmyslu otevřít cestu k návratu jakýchkoliv historicky překonaných politických nebo ekonomických formací, že skutečně nehodlali volit mezi „cholerou stalinismu a morem kapitalismu“.

Jakkoliv je tedy jedněm polednová politika „kontrarevolucí“ a druhým „podvodem“, lidé v Československu dobře vědí, že jim byla velkou a reálnou nadějí – a nemýlí se. Vědí, že politický i ekonomický program „pražského jara“ byl a zůstává v současných společenských podmínkách jedinou skutečně socialistickou alternativou změny, že není a nebude zapomenut, jakkoliv v nových situacích může a musí být nastolován různě a nově.

Intervence a „normalizace“ nic nevyřešila, jen způsobila věci socialismu doma i ve světě nesmírné škody. Rozpory a determinace staly se ostřejšími a zřetelnějšími, zachovaly však v podstatě svou starou kvalitu. Krize v Československu, uvnitř celého blokového seskupení evropských socialistických zemí, v celém mezinárodním revolučním a socialistickém hnutí, v celém supervelmocemi děleném světě dál pokračuje. Přišla těžká a trpká porážka, ale žádný „konec světa“, jak se leckomu doma a zejména v emigraci z komplexu porážky často zdá.

Není třeba pochybovat, že nespočetní stoupenci demokratického socialismu – jak ti, kteří byli vyhnáni ze strany a jiných organizaci, tak ti, kteří pro své množství nemohli a nemohou být ani z mocenské struktury odstraněni – najdou v budoucnosti možnosti, jak znovu postupně získat vliv na vývoj země a připravovat pro příhodnou chvíli novou radikální změnu.

Protože i čs. krize je neoddělitelnou součástí a produktem všeobecné krize moderní doby, má čs. opozice své spojence všude tam, kde se bojuje za emancipaci člověka z útlaku, vykořisťování a nerovnoprávnosti, tj. V celé mnohotvárné a komplikované, avšak velice silné antikapitalistické, antiimperialistické a národněosvobozenecké frontě. Protože je tato krize i součástí všeobecné krize světového socialistického a komunistického hnuti, má čs. opozice své spojence ve všech těch nesčetných komunistických a socialistických stranách a frakcích i v seskupeních nové levice, které hledají nová nedogmatická radikální řešení v podmínkách soudobé společnosti. A protože je tato krize především neoddělitelnou součástí krize společnosti všech evropských socialistických zemí včetně SSSR, má čs. opozice spojence v potlačovaných sice, ale přes to už velice silných, radikálnějších i umírněnějších, opozičních proudech v těchto zemích, s nimiž je pro budoucnost především třeba hledat společnou řeč a akční jednotu.

Z „pamětí“ velkých emancipačních hnutí se nic neztrácí a „panzerkomunismus“ není budoucností lidstva, ani Československa.

(Listy 1/1971, krácení nevyznačujeme)

Zdeněk Hejzlar

Obsah Listů 5/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Zdeněk Hejzlar

Tři roky po „Lednu“

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu