Jan Novotný

Den za hranicemi

Když jsem před desetiletími poprvé přejel rakouskou hranici, pozorně jsem sledoval krajinu i lidská sídla a vše se tu zdálo ve srovnání s námi nějak ladnější a zachovalejší. Dnes už se mi ten pocit plně neobnovuje a přemýšlím, nakolik byl tenkrát reálný. Možná jsem prostě chtěl vidět, že ve svobodné zemi je všechno lepší. A i kdyby tomu tak v nějaké míře bylo, je to důsledek svobody, kapitalismu, nebo enormní germánskou pořádkumilovností? (Ve Švýcarsku byl rozdíl mezi německou a francouzskou částí docela znatelný.) Tentokrát mě hlavně upoutá něco jiného. Už jsem to vlastně viděl, když jsem tudy naposled projížděl v noci: občas jsem se při probuzení zadíval do tmy a v ní se stále honila jakási červená světýlka. Teprve teď si uvědomuji, co to bylo: jako houby po dešti tu jeden vedle druhého vyrostly větrníky – tříhroté vrtule na vysokých bílých nožkách. Představa, že to tak jednou bude vypadat i u nás, mi není milá. Uvažuji, co mi na tom více vadí: zda násilné vnucování vertikál vpodstatě horizontální krajině, nebo – a to spíše – narušení klidu, který kdysi vydechovala země a obzory. Teď se všude, kam dohlédneš, něco jen točí a točí, jako by to ztělesňovalo neklid moderního světa.

A tento pocit neklidu se ještě zostřuje, jak se blížíme Vídni. Oblíbeným námětem starých obrazů měst je silueta jejich věží, kterou ještě před branou spatřuje pocestný. Podobně se kdysi jevilo město ještě i poutníkovi v automobilu či v autobuse. Teď už je to jiné, ponořujeme se do říše dopravy, všude kolem nás jsou podjezdy, nadjezdy a objezdy, protihlukové stěny, betonové valy. Po většinu doby jedeme do Vídně jakýmsi kanálem mezi stěnami. Není to už pro mě úplně nové: nedávno jsem v dopravním labyrintu přes půl hodiny hledal kdysi důvěrně známou cestu od tramvaje k pavilonu Antropos a při cestě vláčkem z Benešova do Prahy jsem po značnou část doby čuměl do zdí místo abych se díval do světa... Lze jen tušit, že za stěnami je skoro liduprázdná krajina, kdežto rušný život byl sveden do dopravního kanálu. Vybavuje se mi zvláštní obraz – vyprázdněné tělo protkané divoce pulsujícími tepnami.

Centrum Vídně přináší jako obvykle uklidnění a dává na chvíli zapomenout na to, jak je ze všech stran obchváceno dopravou. Málokde se dá v takové pohodě pojíst zmrzlina či popít káva. Hlavní náplní pobytu je však Uměleckohistorické muzeum. Jen malá část se dá za den projít, ještě menší opravdu prohlédnout a i o tom zhlédnutém je obtížné něco výstižného povědět. Soustředím se na jedinou věc – pozoruhodný nápad vystavit mezi klasikou – Dürery, Holbeiny, Cranachy – výtvory Jana Fabra (později se o něm dovídám, že pokryl pilíře na univerzitě v Gentu šunkou a vystavil v Antverpách kondomy naplněné brambory a cibulí, přičemž hnití a klíčení bylo součástí díla). Fabre zde má velmi různorodé práce – u první z nich, velkého nepředmětného, ale základní barvou a jejími odstíny a náznaky tvarů působivého plátna, si kladu otázku, zda bych sám od sebe poznal, že to není jen dekorace zakrývající poškozenou stěnu. Jiné věci, nejvíce však hlava oscilující v očích diváka mezi lidskou a soví, přesvědčují, že Fabre „umí“.

Na zpáteční cestě opět základní pocit neklidu a fragmentace moderního života. V paměti se vynořuje Reggiův film Kojanisqatsi, vyjadřující tento pocit jen obrazem a hudbou bez jediného slova (nepočítáme-li sám název filmu, znamenající v jazyce indiánů Hopi „život vyvedený z rovnováhy“ anebo také „život volající po změně“). Film (pokud si správně pamatuji) sleduje aspoň na počátku cestu řeky z pokojných hor do stále hektičtější civilizace. Poslední akord z filmu, který mi běží před očima za oknem autobusu, je naopak zklidňující – Pavlovské kopce a mikulovský zámek. I po mnoha zhlédnutích to pořád ještě prožívám jako uvítací pozdrav domova.

Jan Novotný

Obsah Listů 5/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Den za hranicemi

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu