Norská konstituční monarchie nepatří mezi nejvýraznější státnosti starého kontinentu. Krom euroasijské Ruské federace leí nejseverněji a takté se nachází mimo Evropskou unii. Zcela záměrně. Jde o produkt zvláštní hodnotové dvojdomosti, která se někdy nazývá nacionalistický internacionalismus. Prostě vdy, kdy přišlo na lámání chleba, byla idea dalšího sbliování s Bruselem odmítnuta. Jinak jde přirozeně o natolik všestranně vyspělou zemi, e kdyby Oslo o členství stálo, stanulo by v řadách EU hnedle. Jene určité sklony k ití na vlastním dvorku, a přespřílišný důraz na místní rybářství nebo nemalá ropná naleziště udrely pětimilionovou státnost dosti příkladného sociálního smíru stranou. Přestoe bokem zůstává se svým klidem také mediálně (kupříkladu té kvůli minimální kriminalitě a tradiční absenci terorismu), sotva nešla v poslední době postřehnout krajně zneklidňující výjimka...
Kdy nám ve zprávách naznačovali, e norský zkázonosný výbuch se střelbou způsobili islamisté, koneckonců nějaká skupinka musulmanských radikálů se k atentátům přihlásila, nepřišlo mi to dvakrát věrohodné. Vdyť scestným výlevům a la bonmot českého expremiéra Miloše Zemana o tom, kterak ne kadý muslim je terorista, ale kadý terorista je muslim, popřálo se ji nejednou zbrkle (nebo vychytrale?) sluchu. Včetně případů, kdy následně prokazatelně útočili lidé formování křesťanským fundamentalismem – za jiné vzpomeňme do 11. září 2001 ve Spojených státech nejkrvavější atak Timothyho McVeigha ve městě Oklahoma City. K tomu nevěrohodně působila představa úderu proti státu proslulému malými problémy s přistěhovalci či mírovým zprostředkováním, jeho asi nejznámějším projevem byla kritizovaná, nicméně vcelku přínosná diplomatická mise na občanskou válkou zachváceném Cejlonu.
Od řečených úvah nebylo daleko ke krapet tvrdé myšlence, e obrovský masakr, co oběťmi nezaostává za leckterým dopravním neštěstím, spadl tak jako tak hromadným sdělovacím prostředkům z nebe. Běela okurková sezóna, tudí namísto šíření ekonomicky podmalované truchlohry o smrti mladé, drogově závislé muzikantky leí konečně na mediálním skladě echtovní poselství. Útočící takříkajíc na první signální, jeliko samotné obrázky jsou výmluvné a silnější obvykle servírovaných hromadných autonehod.
Pro jistotu nám z obrazovek zaznělo upozornění, e zem tisíců fjordů máme z otčiny nedaleko. Nádavkem se objevily různé domácí stopy temného příběhu, take zpravodajská odpoledne plné mlácení prázdné slámy mohla začít. Splnit vlastně nejvroucnější přání moderního Hérostrata. Ostouzeného, leč spokojeného, protoe ničením vystoupivšího z bezvýznamnosti do světel ramp. Pojednou zapsaného do učebnic v souvislostech daleko přesahujících rodnou zemi. Snad mu to bude stačit, jeliko páně Breivikův narcismus je vskutku olbřímí: plastickou chirurgií pozměněný k nordickému ideálu zveřejnil videomanifest, publikoval deníkové hovory k sobě, od policie vyadoval vystoupení ve svém nóbl stejnokroji. Dokonce další spolupráci podmiňoval odstoupením norského krále, popřípadě svým jmenováním do čela generálního štábu norské armády. Doteď mají bohuel atentátníkovy obskurní výroky své čestné místo ve středoproudých médiích.
Kadý, zdá se, vaří si vlastní polívčičku. Bylo by proto hodně neobvyklé, kdyby tragické konání pravděpodobně duševně nemocného zločince nedošlo i širokého společenského (zne)uití. Přes hranice Skandinávie pronikl impuls diskusi o dostupnosti zbraní civilistům, o počtu nebo pravomocích institucí bezpečnosti a konkrétní partaje zdůraznily svou oběťmi vykupovanou humánnost. Jinak se asi povede stejně aktuální rozpravě o širokých problémech multikulturalismu. V něm zas někteří středoevropští konzervativci objevili – přiznejme si, e rozčílení také dnešní autocenzurou reality – počátek a kořen zla. Pravou příčinu norských masakrů.
Pavel Kopecký (1979) je politolog, vysokoškolský učitel a publicista.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.