Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 5 > Pavel Kopecký: Norská polívčička

Pavel Kopecký

Norská polívčička

Norská konstituční monarchie nepatří mezi nejvýraznější státnosti starého kontinentu. Krom euroasijské Ruské federace leží nejseverněji a taktéž se nachází mimo Evropskou unii. Zcela záměrně. Jde o produkt zvláštní hodnotové dvojdomosti, která se někdy nazývá „nacionalistický internacionalismus“. Prostě vždy, když přišlo na lámání chleba, byla idea dalšího sbližování s Bruselem odmítnuta. Jinak jde přirozeně o natolik všestranně vyspělou zemi, že kdyby Oslo o členství stálo, stanulo by v řadách EU hnedle. Jenže určité sklony k žití na vlastním dvorku, až přespřílišný důraz na místní rybářství nebo nemalá ropná naleziště udržely pětimilionovou státnost dosti příkladného sociálního smíru stranou. Přestože bokem zůstává se svým klidem také mediálně (kupříkladu též kvůli minimální kriminalitě a tradiční absenci terorismu), sotva nešla v poslední době postřehnout krajně zneklidňující výjimka...

Když nám ve zprávách naznačovali, že norský zkázonosný výbuch se střelbou způsobili islamisté, koneckonců nějaká skupinka musulmanských radikálů se k atentátům přihlásila, nepřišlo mi to dvakrát věrohodné. Vždyť scestným výlevům a la bonmot českého expremiéra Miloše Zemana o tom, kterak „ne každý muslim je terorista, ale každý terorista je muslim“, popřálo se již nejednou zbrkle (nebo vychytrale?) sluchu. Včetně případů, kdy následně prokazatelně útočili lidé formování křesťanským fundamentalismem – za jiné vzpomeňme do 11. září 2001 ve Spojených státech nejkrvavější atak Timothyho McVeigha ve městě Oklahoma City. K tomu nevěrohodně působila představa úderu proti státu proslulému malými problémy s přistěhovalci či mírovým zprostředkováním, jehož asi nejznámějším projevem byla kritizovaná, nicméně vcelku přínosná diplomatická mise na občanskou válkou zachváceném Cejlonu.

Od řečených úvah nebylo daleko ke krapet tvrdé myšlence, že obrovský masakr, co oběťmi nezaostává za leckterým dopravním neštěstím, spadl tak jako tak hromadným sdělovacím prostředkům z nebe. Běžela okurková sezóna, tudíž namísto šíření ekonomicky podmalované truchlohry o smrti mladé, drogově závislé muzikantky leží konečně na mediálním skladě echtovní poselství. Útočící takříkajíc na první signální, jelikož samotné obrázky jsou výmluvné a silnější obvykle servírovaných hromadných autonehod.

Pro jistotu nám z obrazovek zaznělo upozornění, že zem tisíců fjordů máme z otčiny nedaleko. Nádavkem se objevily různé „domácí stopy“ temného příběhu, takže zpravodajská odpoledne plné mlácení prázdné slámy mohla začít. Splnit vlastně nejvroucnější přání moderního Hérostrata. Ostouzeného, leč spokojeného, protože ničením vystoupivšího z bezvýznamnosti do světel ramp. Pojednou zapsaného do učebnic v souvislostech daleko přesahujících rodnou zemi. Snad mu to bude stačit, jelikož páně Breivikův narcismus je vskutku olbřímí: plastickou chirurgií pozměněný k nordickému ideálu zveřejnil videomanifest, publikoval deníkové hovory k sobě, od policie vyžadoval vystoupení ve svém nóbl stejnokroji. Dokonce další spolupráci podmiňoval odstoupením norského krále, popřípadě svým jmenováním do čela generálního štábu norské armády. Doteď mají bohužel atentátníkovy obskurní výroky své „čestné“ místo ve středoproudých médiích.

Každý, zdá se, vaří si vlastní polívčičku. Bylo by proto hodně neobvyklé, kdyby tragické konání pravděpodobně duševně nemocného zločince nedošlo i širokého společenského (zne)užití. Přes hranice Skandinávie pronikl impuls diskusi o dostupnosti zbraní civilistům, o počtu nebo pravomocích institucí bezpečnosti a konkrétní partaje zdůraznily svou oběťmi vykupovanou humánnost. Jinak se asi povede stejně aktuální rozpravě o širokých problémech multikulturalismu. V něm zas někteří středoevropští konzervativci „objevili“ – přiznejme si, že rozčílení také dnešní autocenzurou reality – počátek a kořen zla. Pravou příčinu norských masakrů.

Pavel Kopecký (1979) je politolog, vysokoškolský učitel a publicista.

Obsah Listů 5/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.