Zdeněk Müller

Arabské jaro s otazníky

Revoluce letošního „jara arabských národů“ nepřestávají přitahovat pozornost a jejich následný vývoj sledujeme s napětím. Zdá se, že heslo „islám je řešení“ nehraje v tomto procesu nijak zásadní roli. Revoltující Arabové si nepřejí kráčet cestou radikálního islamismu. Dožadují se demokracie a lidských práv s univerzální platností. Na počátku letošního září jsme si připomněli, že je tomu již deset let, co fanatici se jménem Alláha na rtech vyhráli jednu bitvu. Zasáhli newyorské srdce Ameriky. Válku o ovládnutí muslimského světa ovšem prohráli. Dnes se dá tvrdit, že se arabské národy touhy po prosperitě, modernizaci a „pozápadnění“ nezřekly.

Optimistické hodnocení lze vzdor všemu podezírat, že mu velí zbožné přání: uzávorkovat islamistickou periodu a vyhnat na bezvýznamný okraj náboženský fanatismus a s ním i zneklidňující podezírání muslimů ze snahy islamizovat Evropu a Západ. Pokud arabo-muslimský svět přijme kapitalismus jako universální model a demokracii po vzoru západní civilizace, bude mít lidstvo vyhráno?

Zásnuby islámu s kapitalismem nejsou ničím novým. Je to více než stoletá historie. Od konce 19. století si muslimští podnikatelé osvojují instituce západního kapitalismu. „Západní kapitalismus,“ začali tehdy říkat muslimští právníci, „není v rozporu se šaríou, Božím zákonem.“ Bohužel svazek spojovaný s nadějemi hapruje a nevychází z něho nic zcela zdravého. Arabský svět se sice proměňuje, ale nijak výrazně jako celek nebohatne, odhlédneme-li od pompéznosti a okázalé marnivosti vývozců ropy z Arabského polostrova. Arabský tygr cení zuby, leč ve srovnání s tím asijským většinou jen vztekle, a aniž by vzbuzoval údiv a závist. Proč muslimové, a ti arabští zejména, nedohánějí zbytek světa? Nenese na tom vinu přece jen něco z islámu?

Strach z neověřeného

Vina by mohla padnout na zákon o odpadlictví. Podle šaríy se muslim, který se rozejde z islámem, stává odpadlíkem zasluhujícím smrt. Odpadlictví mají právo posuzovat islámští učenci, álimové, buď s autoritou přirozenou a vycházející z úcty k jejich učenosti, anebo se jedná o vládními úřady jmenované imámy. Interpretovat nařízení „Božího zákona“ nemohou libovolně a bez ohledu na islámské zdroje a zavedené postupy. V konečném součtu záleží jen na nich a jejich autoritě a respektu, který si získali nebo který jim dává jejich postavení. Sunnitský islám, který je většinový, nezná žádnou ústřední autoritu, nemá svého papeže, ani prezidenta, ani kancléře. Na rozdíl od duchovenské hierachie islámu šíitského v Íránu. Každý sunnitský imám tak drží klíč k označení odpadlíků.

Snahy inovovat, hledat nové cesty jsou ve světle tohoto pravidla riskantní. Navíc když samotná „inovace“ pod arabským termínem „bid´a“ má místo ve slovníku islámského dogmatu jako synonymum pro herezi. Kolem odpadlictví a nepřípustné „inovace“ se tak vytváří příliš velký prostor pro obavy, podezíravost a sebekontrolu, živící předstírání a pasivitu. Něco takového může muslimy omezovat v podnikavosti, nikoliv ve smyslu aplikování ověřeného a známého, nýbrž při objevování nových cest. Těžko se to dokazuje, ale muslimské prostředí je zřejmě daleko více dotčeno strachem z nového, neověřeného než pokušením vynalézat, experimentovat a měnit.

Hypotézy snažící se vysvětlit muslimské zaostávání z náboženství a kultury jsou vytlačovány v naší době odkazy na souvislosti mezinárodní, politické a ideologické. Pokud se nespokojíme s koránem a šaríou, lze najít argumenty v moderních dějinách. Ve všech arabských zemích chybí demokracie. Ani v muslimských zemích jí není mnoho. Objevuje se v Malajsii a Indonésii, což jsou země daleko od arabského světa a ovlivněné hodnotami asijskými. Právní stát v moderním pojetí tam funguje lépe než u Arabů a vyrovnávání se s globalismem a praxí světového kapitalismu se tam odehrává snáze. Jiným příkladem je Turecko, muslimská, leč nikoliv arabská země. Turecko je dnes demokratické a ekonomicky rozvinuté.

Kapitalismus kamarádů

Arabské země znají ze svých dosavadních dějin pouze despocii a autoritářství. Má to své důvody. Ustavily se tam režimy, které vzešly z osvobozovacích a dekolonizačních válek vedených před půl stoletím. Nové vůdčí elity postavily svou legitimitu na účastí v těchto bojích. Ponecháme-li stranou arabské monarchie, nacionalistické a dekolonizační reprezentace Arabů nechtěly a nemohly hledat oporu v islámu, a ani se nemohly chlubit vznešeným původem. Ze Západu si vypůjčily nacionalistické fráze a řada z nich převzala centralizované hospodářství podle socialistického nebo etatického modelu. Islámská tradice byla vytlačena na okraj jako přežitek a umrtvována jako pouhé kulturní dědictví. K dotváření ideologického rámce pomáhaly arabským nacionalistům protizápadní, protiimperialistické a protikapitalistické nálady, na jejichž vzniku se podepsala evropská kolonizace a které s odchodem bývalých kolonizátorů nezmizely.

Dekolonizace neproběhla hladce. Odehrávala se ve znamení vojenských převratů, násilností a válek. Následkem toho rostl vliv armády a zvětšovala se její moc. I tam, kde vojáci nerozhodovali přímo, zasahovali z pozadí do politického, hospodářského a společenského života. Provázanost politických a vojenských kruhů se stala běžnou zvyklostí. Takové formy vládnutí s nacionalistickými hesly a s mocenskými zájmy úzkých a uzavřených kruhů neprospívají hospodářské aktivitě a jsou nepřáteli skutečného právního státu.

Nelze opomenout, že éra arabské nezávislosti je spojena s epochou rozděleného světa. Sovětský svaz představoval světovou velmoc a etatizovaný socialismus měl pověst nejrychlejší cesty k blahobytu. Ve jménu pokroku arabské vlády znárodňovaly, ničily starou podnikatelskou buržoazii a vytvářely státní monopol, sloužící stále méně národu a stále více státní byrokracii. Znárodněná ložiska ropy, zemního plynu, fosfátů a mědi se ocitla pod kontrolou armády a byrokracie u vesla. Skromné výhonky podnikatelské kultury, které rašily na Blízkém východě i během kolonizace, byly po nástupu arabské nezávislosti rychle udušeny.

Selhávání postátněného socialismu a pak i rozpad Sovětského svazu před dvaceti lety přiměly arabské reprezentace změnit strategii. Vrátily se k tržnímu hospodářství, leč tyranského autoritářství se nevzdaly. Na právní stát a politickou demokracii zapomněly. Vzešel z toho hybrid, který ekonomové nazývají „kapitalismus kamarádů“. Rozmohl se po většině zemí Blízkého a Středního východu.

Kletba přírodního bohatství

Od Maroka po Pákistán existuje jediná cesta k rychlému zbohatnutí. Napojit se na vládnoucí elitu a získat monopolní pozici. Provizi si následně rozdělí poslušný podnikatel a byrokrati. Nejvyšší metou se stává renta. Má nemálo předností, mimo jiné omezuje nutnost riskovat v otevřené soutěži. V zemích s velkým nerostným bohatstvím v podobě ropy a zemního plynu působí kouzlo renty podmanivě a zároveň dusivě. Renta je pohodlná, nenutí vymýšlet a inovovat. A „kletba přírodních bohatství“ bere motivaci pracovat a diverzifikovat místní hospodářství.

Arabské země exportující ropu a zemní plyn se liší jen mírou socializování zisků. Monarchie typu ropných emírátů Perského zálivu a Saúdské Arábie rozdávají více než takzvané republiky, jako jsou Alžírsko, Sýrie nebo dosavadní „džamáhíríja“, vláda mas či „přímá demokracie“ v Libyi. Je to zřejmě jeden z důvodů, proč monarchie vzdorují lépe než ostatní režimy výbuchům nespokojenosti a revolucím. Uplácejí domácí obyvatelstvo více. Každý saúdskoarabský či kuvajtský občan je pak de facto rentiérem, což zmenšuje prostor k pěstování podnikatelského ducha. Saúdským Arabům, kteří za sebe nechávají pracovat přistěhovalce, zbavené téměř veškerých práv, se díky rentě a ženeróznímu uplácení nežije špatně. Je ovšem otázkou, zda se tím nevzdávají šance žít dobře či dokonce lépe v budoucnosti.

S „kapitalismem kamarádů“ se lze setkat na všech úrovních. Vazby na politickou moc jsou podmínkou úspěšného podnikání a skromná malá firma vznikne jen přes korupci nižších úředníků. Egypt je dobrým příkladem tohoto modelu. V 90. letech tam došlo k privatizaci. Ale novými soukromými podnikateli se stali většinou příbuzní bývalého prezidenta Mubáraka, mazaní patolízalové nebo vysocí důstojníci. Naopak otevřít si v Káhiře malou pekárnu je téměř nadlidský úkol. Ziskat povolení trvá dva roky. A na každém kroku je žadatel nucen uplácet úředníky. Když se mu konečně podaří zahájit provoz, musí platit místní policisty, aby ho chránili. Absence právního státu na všech úrovních komplikuje život průměrnému Egypťanovi. Aby mohl slušně žít, je nucen doslova bojovat o sebemenší maličkost. Jde o vážnou překážku ke vzniku otevřeného konkurenčního prostředí, v němž by platila jistá pravidla nikoliv pouze jejich vynucováním, nýbrž respektováním ze strany všech nebo alespoň kritické většiny zúčastněných. Jen z takového prostředí může vyrůstat zdravá ekonomika a demokracie.

Praxe autoritativních vlád prosakuje do společnosti a vytváří společenské zvyklosti a normy, které kapitalismu nesvědčí. Nedávno byla v Maroku publikována studie, která srovnává domácí zvyklosti v řízení podníků s evropskými. Marocký majitel firmy má větší kancelář, více pomocníků, sekretářek a řidičů. Napodobuje krále a jeho dvůr. Jeho chování je směsicí autoritářství, arogance a familiárního kmotrovství. Okázale manifestovat moc a vliv je důležitější než hmatatelné výsledky podnikání.

Zbožná modernizace

Şevket Pamuk, profesor hospodářských dějin z London School of Economics and Political Science, tvrdí, že Osmanská říše zabředla do chudoby, neboť sultáni se zajímali především o to, aby jejich dvoru nevznikla příliš velká konkurence. Pozápadněná domácí buržoazie vzbuzovala velký strach. „Islám nám nepomůže pochopit, proč osmanská říše zaostala. K vysvětlení zcela postačí posedlost mocí u vládnoucí elity v Istanbulu,“ píše Pamuk v knize Ottoman Economy and Its Institution (2008). Podle tureckého historika změnu nepřinesl ani rozpad říše a vznik Turecké republiky v roce 1921. Její zakladatel Mustafa Kemal měl představu, že nedostatek podnikatelského ducha u Turků odstraní moderní sekularizovaná vláda a nová státní buržoazie, vybraná a určená shora. Očekávaný efekt se nedostavil a turecká modernizace zůstala na půli cesty. Pozápadnění shora a tvrdou rukou doprovázela vojenská diktatura, nevýrazný hospodářský rozvoj a zrod úzké velkoburžoazie, pevně spojené s politickými kruhy.

Příklad moderního Turecka ukazuje, že islám nenesl přímou vinu ani za slabou ekonomiku, ani za nedostatek demokracie. Kemalistický režim potlačoval islám, věřící muslimové nemohli sloužit ve státních službách a v armádě, a dokonce se jim bránilo podnikat. Změna nastává až koncem 80. let, kdy se politika vzdává věroučného kádrování a ekonomika se liberalizuje. Turgut Özal, původně ekonom Světové banky, zahájil v roce 1987 útok na veřejný deficit a na inflaci. Byl to nejen liberál, ale rovněž zbožný muslim. Otevřel cestu k volebnímu vítězství muslimské Strany spravedlnosti a rozvoje AKP v roce 2002. Islamistická ideologie zakladatelů této strany vzbuzovala obavy a jejich staré bojovné výroky zůstávají dodnes argumentem pro ty, kteří nevěří na evoluci bývalých radikálních islamistů. Navzdory výhradám na adresu ideologie a nábožensko-morálnímu zaměření AKP nelze nevidět výsledky. Vyrovnaný státní rozpočet, stabilní ceny, volný obchod a zkrocený „kapitalismu kamarádů“. Právní stát má ještě mezery, ale v řadě směrů splňuje evropská kritéria. Hospodářský růst v posledních letech ve výši 8 % ročně dělá konkurenci zemím jihovýchodní Asie.

Za úspěchem se skrývá nová generace podnikatelů z východních Anatolie. Jedná se o zbožné a konzervativní muslimy, kteří netouží po radikalismu. Neplánují reislamizaci turecké společnosti, neboť jsou realisty. Něco takového by ostatně nepřipustily ani sekularizované městské vrstvy Istanbulu a dalších měst západní části země, ani armáda. „Anatolští tygři“, jak se jim říká, se stali motorem nové vlny turecké modernizace. Vysvětlit tento obrat není snadné. Zbožní muslimští podnikatelé tvrdí, že mají vlastní muslimský podnikatelský svaz a že ctí hodnotu práce a rodiny podle své náboženské víry. Podporují vzdělanost a školství pro výchovu elit připomínající jezuitský model. Upozorňuje se rovněž na možný dopad místních tradic Anatolie, kde se v minulosti setkávaly různé kulturní vlivy a kudy vedl most mezi Asii a Evropou.

Şevketa Pamuka nelze podezírat z nějaké apriorní náklonnosti. K žádnému náboženství se nehlásí a ve svých statích se drží ověřitelné skutečnosti. Anatolskou ekonomickou dynamiku dává do souvislosti s levnou pracovní silou a dosažitelností rozsáhlého evropského trhu. Turecko dnes exportuje čtvrtinu své výroby, zatímco před třiceti lety šlo sotva o 3 procenta. Ať jsou důvody anatolské expanze jakékoliv, islám v ní nedominuje. Zdá se být neutrální, a pokud bychom se přece jen chtěli odvolávat na islámské dějiny a korán, najdeme tam nemálo odkazů na obchodování a respekt k takové aktivitě. Mohl by tento turecký vzor inspirovat arabské sousedy, kterým revoluce jara 2011 otevírají novou perspektivu?

Náprava pokažených námluv?

Arabské revoluce začaly v lednu 2011 v Túnisku a pokračovaly v Egyptě. Protestní manifestace mobilizovaly stovky tisíc lidí. Neodradila je policie ani armáda. Po prvních pokusech zkrotit a zastrašit davy se armáda postavila na stranu nespokojenců. Túniský prezident Ben Alí uprchl ze země, egyptský prezident Mubárak byl donucen odstoupit a byl obviněn z korupce. Vypisují se svobodné volby, zakázané politické strany se vracejí do politiky a připravují se nové ústavy. Túniská a egyptská revoluce otřásly celým arabským světem. Všechny vlády na ně reagují sliby reforem. Pouze představitelé Libye a Sýrie zahájili občanskou válku proti národu.

Jiskra, která zažehla arabské převraty, byla naprosto nečekaná. Řadu let žádali arabští intelektuálové svobodu a demokracii, leč končili ve věznicích a v exilu. Jejich protesty nenašly odezvu. Ani ve společnosti, ani ve vládnoucích elitách. Na druhé straně přijal Západ arabskou politickou a společenskou pasivitu za dlouhodobý jev a rozmachem radikálního islamismu byl přinucen podporovat zkorumpované arabské autoritáře a despoty jako hradbu proti nebezpečí islamistického převratu na dohled Evropy. Arabské i západní vlády, podobně jako akademici a experti, nedokázaly náhlý výbuch arabské občanskosti předvídat. Vzešel odjinud, než kam se soustředila pozornost. Nebyla to stará garda jednotlivců, obhájců lidských práv, intelektuálně ovlivněných Západem. Nebyli to Muslimští bratři, islamismus a zastánci „nápravy“ návratem ke koránu a „božímu zákonu“. Bylo to mladá nespokojená generace, vybavená mobilními telefony a uvyklá používat Facebook a internet.

Kde zůstal islamismus a jeho heroldi? Nevyvolali revoluci a nevtiskli jí svou pečeť. Pouze se přidali, když bylo jasné, že revoluce mají úspěch. Během bouřlivých manifestací nezaznělo jediné islamistické heslo, nebyl vyvěšen jediný islamistický plakát a neshořela jediná izraelská vlajka. Svobodné volby jistě vrátí politický islám znovu do hry. V otevřeném politickém a společenském prostředí a s novými demokratickými ústavami zůstane spíše minoritní a nabere patrně směr k tureckému islamismu AKP. Není přitom vyloučeno, že fundamentalističtí islámští moralisté vytvoří vlastní seskupení, které se nevzdá idejí islamizace a bude přesvědčováním i nátlakem vehementně prosazovat islám do politiky a veřejných záležitostí, a to nikoliv jen s dobrými úmysly. Potíže by mohly nastat v případě, že ambice politického islámu nenarazí na dostatečně silný odpor sekularizovaných městských vrstev a armády, garantů demokratické alternace a rovnováhy, jako je tomu v Turecku.

Poselství arabských revolucí je jasné. Arabové, muslimové i nemuslimové, muži a ženy nechtějí zůstávat na okraji světového vývoje. Egyptští studenti z káhirského náměstí Tahrír psali a říkali arabsky, anglicky a francouzsky, že chtějí demokracii, svobodu a účast v budování světa, nikoliv islamizaci. Tito mladí nejsou dědici Hasana al-Banná, zakladatele Muslimského bratrstva, ani Sajjida Qutba, duchovního otce islamismu a inspirátora al-Káidy, oběšeného režimem Abd an-Násira. Přechod od starých autoritativních režimů k právnímu státu bude chaotický a arabský svět se ze dne na den nevzdá „kapitalismu kamarádů“. Nadějná tendence tu však existuje. Nápravě historicky pokažených námluv Arabů s kapitalismem, liberalismem a demokracií nemusí stát v cestě ani islám. Tato víra, jak ukázaly arabské revoluce, nezavazuje ani k zaostalosti, ani k bídě, ani k despocii. A trvá-li někdo na názoru, že islám je neslučitelný s demokracií, nemá cenu ztrácet čas jeho přesvědčováním. Nechce zřejmě připustit, že islám není jen korán a předpisy šaríy, ale také dějiny a lidé, kteří je tvoří svou vlastní žitou současností.

Zdeněk Müller (1947) je arabista.

Obsah Listů 5/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Zdeněk Müller

Arabské jaro s otazníky

Strach z neověřeného

Kapitalismus kamarádů

Kletba přírodního bohatství

Zbožná modernizace

Náprava pokažených námluv?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu