Zita Chalupová

Vyprávění pro dceru, která nechce poslouchat

Kristýnko, Kristýnko...! Kde jsi – už jsme doma! Ahoj, jak se máš, co ve škole? Cože, ty se hned ptáš, co jsme ti přivezli? Ale to víš že jo, že jsme ti něco přivezli: podívej – sýry, klobásky a sladkosti...

Ani nevím, jestli znáš Přemyšl. Přiznám se, že ani já jsem to přesně nevěděla. Jako většina ženských nemám ke Švejkovi moc vřelý vztah. Četla jsem ho jen útržkovitě, viděla jsem kdysi film a někde hluboko, ale fakt hodně hluboko mám schované slovo Přemyšl. Kdyby mi to tatínek nevysvětlil, ani by mi nedošlo, jak hluboko to je a co to vlastně znamená. Ale Haškova Švejka jsme si s sebou samozřejmě vzali, takže teď už ti to můžu (myslím docela dobře) vysvětlit. No, takže: film o Švejkovi jsi viděla, nevím, jestli celý, ale určitě víš, o co jde. A v jedné epizodě se Švejk dostane právě do Přemyšlu, města na východě Polska, nad Slovenskem, kousek od ukrajinských hranic, v Haliči. (Přesně je to deset kilometrů na západ od Ukrajiny a asi pětaosmdesát kilometrů vzdušnou čarou na sever od Slovenska. Ale přiznám se, že jsem si to musela na www.mapy.cz změřit. Kilometry bych věděla jen po silnici.) Švejk se kdesi nedaleko převleče do uniformy ruského vojáka, který se právě koupe v jakémsi jezeře. Chce totiž vědět, jestli by mu to v ní slušelo. A co se nestane – je zatčen a chtějí ho popravit, protože si myslí, že je ruský špion. Odvezou ho právě do Přemyšlu, kde ho chtějí postavit před vojenský soud. A asi i popravit. Naštěstí se ukáže, jako vždy, že Švejk je blb, takže z toho vyvázne. A představ si, že Švejk je v Přemyšlu tak populární, že mají jeho kovovou, asi bronzovou nebo jánevímjakou, železnou asi ne, ta by rezavěla... sochu na hlavním rynku, teda promiň, náměstí – víš, oni ti Poláci mluví jako Češi v devatenáctém století. Ale je to moc roztomilé, a navíc jestli ses dívala na F. L. Věka nebo četla něco obrozeneckého, tak tomu i rozumíš. No, nejvíc mi polština asi připomíná češtinu před sto padesáti lety. Mají podobnou slovní zásobu jako třeba právě F. L. Věk.

... cože? Tebe to nebaví a musíš jít zavolat Markétě? Tak to teda ne! Seděla jsem dva dny v autě a tři dny jsem byla v Polsku, které mě sice baví, ale cestování mě moc nebaví – a nutně potřebuju, aby někdo chvíli poslouchal, jak jsem se měla. Markétě zavoláš potom. Stejně jste spolu mluvily před chvílí...

No a teď jsem zapomněla, o čem jsem mluvila ...

Opravdu tě nechci nudit, ale aspoň něco musíš vyslechnout. Takže: Přemyšl je město s asi šedesáti tisíci obyvateli, tedy trochu víc než polovina Olomouce, to jen pro tvoji představu.

Je to – podobně jako Olomouc – město kdysi vojenské s velkou pevností, prý třetí největší v Evropě. Na tu jsme se bohužel nevypravili, protože počasí bylo příšerné, pořád pršelo a foukal studený vítr.

Zato jsme vyrazili na hrad. Zdálky vypadal krásně, zblízka taky, ale uvnitř nic moc, jen jsme vyšli po mnoha a mnoha schodech na věž. (Schody jsme cestou dolů počítali, ale zapomněla jsem, kolik jich bylo.) Kdyby bylo hezky, byl by rozhled krásný. Ale i tak jsme se podívali na celý Přemyšl, a z výšky. Nádhera. Jako všechna města, kterými teče řeka a která jsou trochu do kopce. Přemyšl navíc do kopce na jednom i druhém konci. A nad městem jsme viděli i velký kříž. Z věže se zdál impozantní, myslela jsem, že je z černého dřeva. Přes hradní park a potom po jakýchsi mezích, mezi zahrádkami, stále do kopce, jsme se za ním vydali. Ale bylo to zklamání: jen betonový odlitek na betonovém památníku. Neměli jsme tam chodit – zespodu to vypadalo mnohem lépe. Zpáteční cesta už nevedla rozblácenými pěšinkami a mokrou trávou, zato začalo lít jako z konve a fučet. Deštník neměl žádný smysl, takže jsme raději dobrovolně zmokli. Ale cestou jsme šli pěknými ulicemi, kolem krásných kostelů, kláštera. A ukončili jsme pouť v kavárně na rynku nad hrnky horkého čaje. Naštěstí nás pak čekal večírek s hostitelskou redakcí, pěkně v teple, v knihkupectví a kavárně Libera. Tam jsem ti taky koupila ten polský dívčí román. Doufám, že to nějak přelouskáš. A že tě to třeba bude inspirovat ke studiu polštiny. Je to fakt moc roztomilý jazyk. Slyšíš mluvit dva lidi – a hned už taky šišláš.

Kostelů je tady mnoho a mnoho a krásných. A nejrůznějších církví: katolické, protestantské, východních křesťanů – i synagoga. Jen kolem hlavního rynku jsme byli v několika. Jeden z nich – protestantský – stojí mimo původní hradby (jejich základy jsou vidět v dlažbě). Bohužel kolem něj vede hrozná frekventovaná cesta, která dojem trochu kazí. Pak jsou tam dva kostely, které se hrozně podobají – mají taková jakoby antická průčelí. Jeden je františkánský, druhý řeckokatolický. Ale nejzvláštnější je, že stojí vlastně těsně za sebou. A ještě něco by se ti líbilo: zvonice je vždycky vedle kostela, je to taková malá placatá (do výšky) stavbička s několika zvony. U českých kostelů nic takového nenajdeš. Vyjeli jsme taky na druhou stranu města, za řeku San, na kopec naproti hradu a kříži. Tam jsme našli moderní kostel, právě se tam lidé scházeli na mši. Moc se nám nelíbil, obecně nemám u kostelů současné architektonické nápady ráda. Ale aspoň jsme se na město podívali zase z druhé strany.

Kristýnko, chodíš ráda do muzea? To přemyšlské městské připomíná nejvíc naše Vlastivědné muzeum, i když je nepoměrně menší. Uvítá tě dřevěný kočár, pak uvidíš portrét Františka Josefa I. A taky vyhlášení války, jak bylo otištěno v novinách. Prohlédneš si obrázky, tvrze, šavle a flinty, ale taky lžíce a čutory, uniformy, knoflíky, náboje, trumpety. Dál fotografie z židovského hřbitova a židovské obřadní předměty. Asi by tě to moc nebavilo. První patro je veselejší: je to panský byt z přelomu 19. A 20. století: kuchyně s veškerým vybavením, kredencí, měděným a hliněným nádobím. Krása! Potom pracovna – kabinet pána domu, salon, jídelna, ložnice. Byla bys nadšená. Stejně tak z další expozice – fotografického ateliéru té doby: staré aparáty, lampy, místnost k focení – uprostřed veliká lastura, u které se asi pózovalo. A taky různé dekorace, vějíře, kabelky. No a pak zase něco jiného – znaky cechů, liturgické předměty, archeologické nálezy, nádoby, nástroje, šperky... Jako v každém městském muzeu.

Poludniowo-wschodni instytut naukowy. Přivítal nás ředitel Stanislaw Stepień. Ukázal nám velkou knihovnu i publikace, které institut vydává; jsou věnované hlavně ukrajinskému elementu v dějinách Přemyšlu. Protože, jak několikrát řekl, Přemyšl je město polsko-ukrajinské. Čechům se sice jeví polsky a v pohodě, ale panovalo tu a snad dodnes panuje silné polsko-ukrajinské napětí. A pověděl nám taky o českých stopách v dějinách Přemyšlu: byl tu Ludvík Svoboda, dirigent katedrálního sboru řeckokatolické církve byl Čech, Češi pracovali v administrativě, byli starostové, vyráběli i fajfky. Město je totiž známým výrobcem dýmek – mají i fajfkové muzeum! Pan Stepień nám dal knihu o ukrajinských hudebních skladatelích. Našla jsem v ní zajímavou skladbičku, pro čtyři hlasy. Mohli bychom se ji naučit, co myslíš? Pojď, zahraju ti ji na klavír... Pěkná, že? Musíme ji nacvičit!

Jací byli lidi, s kterými jsme se tam potkali. Máš vlastně pravdu, pořád mluvím jen o věcech, stavbách, akcích. Na lidi jsem zapomněla. A přitom si to nezaslouží. V pořádající redakci nás přijali a pak po celou dobu brali jako staré dobré přátele. Styčného důstojníka nám dělal Wojtek Kalinowski. Měli jsme druhý den po příjezdu schůzku s členy redakce, tam jsme se víceméně formálně představili a taky vysvětlili, co nás v Přemyšlu nejvíc zajímá. Kromě nás tam byli i Slováci a Maďaři. Se Slováky je dobré pořízení, rozumíme si a jsme si dost podobní. Na Poláky a hlavně polštinu si zvykneš po pár hodinách. Nejtěžší to bylo s Maďary, ti byli schovaní za tou svou podivnou řečí a nerozuměl jim vůbec nikdo. Ale díky nim jsme se zase seznámili s tlumočníkem, kterého jim redakce sehnala. Elegantním zajímavým pánem. Navíc se s nimi dalo domluvit anglicky. A jak jsme při jedné večeři zjistili – i rusky. Pamatovali si ze školy zhruba to co my, byli jsme schopni si společně zazpívat Kaťušu. Společně jsme po všechny dny chodili na večeře, často jsme se setkali u oběda v Libeře a organizovaný program jsme trávili taky spolu. To byl třeba výlet do Krasiczina, městečka nedaleko Přemyšlu, kde je kouzelný renesanční zámek. Kdybych to měla přirovnat k něčemu u nás, co znáš – možná Náměšť na Hané. Kolem krasičínského zámku je i pěkný park, jen škoda, že jsme ho neviděli v plné kráse, kvůli počasí.

Jídlo v restauracích bylo dost zklamání. V Polsku jsem byla párkrát a vždycky všechny hospody zvaly na pirohy, barščik, žurek, bigos, dršťky, jídla s červenou řepou, špenátem, hřiby... A v Přemyšlu sice pirohy, vynikající, plněné vším možným, žurek, barščik, ale jinak to co všude jinde. Steaky, plátky masa se sýrem, brambory, rýže... Jako by na Slovensku nikde neměli halušky.

Když jsme vyrazili koupit dárky, zažila jsem další, i když menší zklamání. Chtěli jsme hlavně sýry, klobásky, čokoládu Wedel a marmeládu z plátků růže. Se sýry a sladkostmi jsme pochodili dobře. V nevelkém obchůdku nedaleko centra byla moc ochotná paní, která nám doporučila spoustu dalších dobrot. Horší to bylo s tou marmeládou. Měli jsme už plnou tašku, ale pomyšlení na vás, hlavně na tebe, mě nutilo zkusit to ještě jinde. Když jsme neuspěli v obchodech drahých, ani laciných, v centru, ani na předměstí, v krámku, ani ve velkém obchodě, stala se z toho posedlost. Marmeláda měla najednou absolutní přednost. Vyjeli jsme i za město do dvou supermarketů. Nic. Ještě cestou domů jsme se zastavovali u každého solidně vypadajícího obchodu. Nic. Asi v Haliči marmeládu z růžových květů nevedou.

Ještě jsem ti nepopsala lidi z redakce. Mluvila jsem jen o Wojtkovi. Když si dnes, už je to pár týdnů, vzpomenu na jeho průpovídky, na jeho humor, u kterého si někdy nejsi jistá, jestli to náhodou není doopravdy, začne se mi stýskat. A ještě to dovršil, když vyprávěl o své dceři a pak nám v Libeře na závěr večírku představil svou ženu. „Toto jest moja Baśka,“ řekl prostě. Baśka byla v zástěře, protože hlavně ona měla na svědomí kupy dobrot, kterými jsme se cpali celý večer.

Šéfredaktor Přehledu a současně ředitel knihovny, která jej vydává, má dlouhé vlasy, čtyři děti a je s ním příjemná řeč. Rád se směje. To jeho zástupce působí přísně. Taje až po bližším seznámení. O tlumočníkovi do maďarštiny jsem už mluvila. Elegance sama! To byli lidé, s nimiž jsme se denně setkávali a absolvovali výlety, rozmluvy o všem možném, koncert i večerní vysedávání v hospodě. Ono to možná vypadá všelijak, ale jen když s někým dlouho mluvíš o všem, co tě zrovna napadne, můžeš ho poznat. Aspoň trochu. A v Přemyšlu šlo hlavně o poznávání. A taky hledání toho, co máme ještě společného.

A zase zpátky – já neumím vůbec mluvit, pořád někam odbíhám, dělám různé odbočky! Asi je složité sledovat, co chci vlastně říct, ne? ... Ty jsi hrozně laskavá... Tak mě zase chvíli nepřerušuj a poslouchej. Ještě jsme neskončily.

Na večírek přišli i další lidi z redakce. Musím zahanbeně přiznat, že si nepamatuju jména – bylo jich několik, všichni se představili rychle – a pak už jsme ani neměli pořádně příležitost si promluvit. Jen s Agnieszkou.

Víš, na tom časopise je nejhezčí, že je tlustý, dobrý, nemá žádnou reklamu, píše o věcech nevýdělečných. A vydává se skrze městskou knihovnu Přemyšl. Myslím, že v Olomouci by nic podobného nemělo šanci. A ještě je zajímají názory lidí odjinud. Chtějí vědět, jak je vidíme, my z bývalé rakousko-uherské monarchie. Ale je to těžký úkol. Strávili jsme tam několik dní.

Před lidmi u nás, kteří ani nevědí, že nějaký Přemyšl existuje, je jednoduché předstírat, že to tam znám. Ale skutečnost je jiná. Neznám takřka nic. A to, co trochu, jen povrchně. Nevím, jestli o prázdninách nevyrazíme celá rodina do Haliče...

Zita Chalupová (1966) je novinářka, editorka a redaktorka.

Přemyšlská veřejná knihovna získala od Mezinárodního visegrádského fondu (IVF) podporu pro dvě čísla čtvrtletníku Przemyski Przeglšd Kulturalny na projekt Visegrádská města v očích sousedů. Vzniklo několik textů o Přemyšlu, ale také o Spiši, které jsme v Listech/Mostech představili; na předcházejících stranách nabízíme pohled na Polsko ze Slovenska a prozatím končíme touto zprávou z cesty a poděkováním IVF i přemyšlským hostitelům.
-red-

Obsah Listů 5/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Zita Chalupová

Vyprávění pro dceru, která nechce poslouchat

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu