Alena Zemančíková

Kde ty naše hory jsou?

Z okna našeho bytu v paneláku jsem se celé své dětství dívala na krajinu Českého lesa směrem za státní hranici, do Německa. Obzor byl uzavřen hraničními horami, ale nevěděla jsem, jak se jednotlivě jmenují. Nebyla k dispozici žádná mapa a z lidí kolem mě to nevěděl nikdo. Všichni přišli do města teprve nedávno. Moje vlast byla ohraničená linií nevysokých, lesem porostlých hor, za nimiž bylo cosi neznámého, ba skrytě nepřátelského. Jako v pohádce.

Moji rodiče byli mladí, veselí a zcela nemajetní lidé, obklopení kamarády podobnými, jako byli sami. Četli, hráli divadlo, zpívali ve sboru, besedovali. Svůj pohled upírali dopředu, do budoucnosti, a ta byla v mé vlasti ohraničená malými poměry, srozumitelná a bezpečná.

V tomto malém uzavřeném království byl cizinec exotickou postavou. Do naší ulice přijížděl občas učitel z nedaleké bavorské pohraniční obce. Jeho obrovský americký bourák (výprodejní, v té době zámožnější Němci jezdili v elegantních německých autech) vzbuzoval senzaci a zájem kluků i jejich otců z celého sídliště. V tomto městě blízko německé hranice však nikdo německy neuměl, a tak když se učitel vrátil ze své procházky městem k autu, muži se odloudali domů a kluci zůstali kvůli žvýkačkám. Kromě této návštěvy přijeli jednou za rok sovětští poradci na generální ředitelství Uranových dolů. S tím neměla veřejnost nic společného, jen my, školní děti jsme byly odvedeny zazpívat několik sborových písní. V roce 1968 mezi ně pan učitel zařadil i píseň Čechy krásné, Čechy mé. Sovětští poradci ji vyslechli, zatleskali a rozdali nám odznáčky.

Ta vlastenecká píseň má nesmyslný text, ve strmé pseudobarokní figuře se od krásných Čech dostane rychle k obloze a nebesům a andělu Páně, který pomýšlí na plesy. Její první sloka zní: „Čechy krásné, Čechy mé, duše má se touhou pne, kde ty vaše hory jsou, zasnoubeny s oblohou?“

To dopoledne v jídelně národního podniku Uranové doly jsem si uvědomila, že opravdu nevím, kde jsou ty naše hory, na něž se denně dívám a zpoza nichž k nám přicházejí dešťové mraky a zapadá za nimi slunce. Jestli jsou v Čechách krásných nebo už v Německu. A že se moje duše touhou pne za ty hory se podívat, jestli je tam svět jiný. Jestli je tam vůbec něco.

Učitele v americkém bouráku z blízké bavorské vesnice jednou zatkli pohraničníci, protože ho přistihli, jak na místě blízkém státní hranici kope. Přistižen s krumpáčem tvrdil, že si chtěl na bývalé zahradě své bývalé školy v bývalé vesnici vykopat zlatý déšť. Pohraničníci ovšem neuměli německy a když slyšeli slovo zlatý, golden, hned si byli jisti, že učitel chtěl vykopat poklad. Zahrada, tady, v lese? a kdyby tady dříve bydlel, musel by přece umět česky, vždyť jsme v Čechách! Můj otec, také učitel, který jako jeden z mála ve městě uměl německy, byl přizván, aby tlumočil, a vesele to doma vyprávěl. A já jsem si od té chvíle začala všímat nepatřičných kvetoucích šeříků uprostřed lesa, narcisů a modrých kosatců u potoka, hřbitovů úplně ponořených v temnotě hustého porostu, které člověk na jaře našel podle vůně konvalinek. Nejtajemnější byl kostel, jehož báň byla proražená jako po ráně pěstí, a v něm jediná nerozbitá náhrobní deska s nápisem Weltkrieg. Tady všude žili lidé. Musela to tedy být jejich vlast.

Má vlast byla bez mytologie. Všechny obce se jmenovaly jinak než dřív (a původní názvy úplně zmizely z paměti), nebylo místních vypravěčů ani sběratelů a sborníky místních pověstí byly vyhozené z domů po Němcích, roztrhané na podpal, co taky s tím, číst se to nedalo, bylo to švabachem. A tak se mytologií stalo husitství. Jeho interpretace podle Zdeňka Nejedlého a jeho následovníků mezi tvůrci učebnic byla výrazně nacionální – husité byli dobří Češi, křižáci naopak Němci, a kupodivu zatímco Václav IV. byl český král a tedy našinec, jeho bratr Zikmund byl německý císař, tedy nepřítel. A Karel IV., Otec vlasti, byl samozřejmě Čech. Nevzpomínám si, že by mi na těchto mýtech něco vadilo. Z okna jsem viděla na kopec, kde se údajně ona slavná bitva mezi husity a křižáky u Tachova v roce 1427 odehrála, a představovala jsem si, že čeští husité zahnali německé křižáky za hranici, za tu hradbu nevysokých zalesněných hor, a tím že byl od nich pokoj, zpátky už nemohli. Husitská ulice v našem městě nesla tabulku, kde stálo, že byla zvána kdysi Krvavou pro množství krve zde prolité. Jistě to musela být německá krev křižáků, když přece husité vyhráli, a nikdo, opravdu nikdo v tom městě mi nikdy neřekl, že město bylo několikrát obléháno a dobyto, že bylo střídavě katolické i kališnické a krev tekla obojí.

V době mého dětství z obyvatel toho města jeho dějiny nikdo pořádně neznal. Doba měla jiná témata, otázka národa a tím i vlasti byla jaksi odsunem Němců odsunutá.

Jisté znepokojení vyvolávaly hřbitovy – v té době, o níž mluvím, bylo zvykem náhrobky odvážet a hřbitovy rušit, vždyť ti, kterým případně patřily, stejně se nemohli o ně starat (pokud nechtěli dopadnout jako učitel z Waidhausu) a moderní doba, jak už jsem řekla, měla jiná témata než hroby. Zvláštní kapitolou byly hřbitovy židovské, o nichž člověk musel vědět, tak byly tajemné a ukryté v lese daleko od vesnic i města. Stejně jako se nemluvilo o tom, že v kraji žili Němci, nemluvilo se ani o Židech, ostatně ani holocaust nebyl tématem. Tématem bylo vítězství Sovětského svazu a socialismu, německý revanšismus a radostná současnost. S výjimkou mohyly nad městem, kam jsme chodili vždy 7. listopadu v rámci oslav VŘSR s lampiónovým průvodem, ačkoliv mohyla neměla s vítězstvím socialismu v SSSR ani u nás nic společného. Byl – a je – to společný hrob obětí pochodů smrti, které táhly krajem na jaře 1945 z koncentračních táborů na útěku před východní frontou. Bylo jasné, že ti mrtví pod mohylou byli samozřejmě Češi – kdo jiný by mohl mít v naší vlasti památný hrob s trnovou korunou na sloupu? Bylo jich 253, v té době měl každý číslo a růži – dnes je už mohyla obložená kamenem a růže kolem nahradily cestičky ke garážím a domkům, které se roztáhly až k patě mohyly. Ti mrtví byli lidé všech národností, mnozí z nich Francouzi, pochopitelně také Němci, Židé, Rusové a možná byl mezi nimi i nějaký Čech. Tohle nám ovšem ve škole neříkali, museli by totiž vysvětlit, že město neosvobodila Rudá armáda, že tu nebyli padlí sovětští vojáci (protože tu vůbec sovětští vojáci nebyli) a mohyla že byla zřízena hned po válce k uctění anonymních obětí zápasu o vládu nad světem.

Naše vlastivědné muzeum opatrovalo husitský palcát, pár výrobků místních lidových řemesel, sádrové modely pohraničních českých hradů a obzvlášť oblíbenou expozici nazvanou Les za šera. Letěla jím sova, plížila se liška, obě vycpané. Okresní vlastivědné muzeum nevystavovalo ani jeden místní kroj, ani selskou jizbu, ani staré fotografie města. Mlčelo o slavné rodině výrobců varhan i o působení pozdně barokního malíře Eliase Dollhopfa.

Má vlast byla ze všeho nejspíš tím lesem za šera. Na mnoho otázek v ní nebyly odpovědi, protože obyvatelé žili v nevědomosti. Přes všechna tajemství – a možná právě pro ně – to byly pěkné časy. Ty, které přišly potom, byly horší, vlivem demarkační čáry se tu sice neusadila okupační Sovětská armáda, ale raketová základna zbudována byla. Dodnes mám pojem vlast spojený s něčím, o čem se neříká celá pravda, kde jsou malé poměry, co je ostře střeženo a kde člověk neví, zda ty hory, zasnoubené s oblohou, jsou ještě u nás nebo kde? Proč se vlastně v té písni ptáme v Čechách krásných, kde ty naše hory jsou?

(Psáno na výzvu Pražského literárního domu autorů německého jazyka)

Alena Zemančíková (1955) pracuje v literárně dramatické redakci stanice Vltava ČRo. Je autorkou divadelních a rozhlasových her, rozhlasových dokumentů a próz.

Obsah Listů 5/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Kde ty naše hory jsou?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu