Václav Jamek

Chodí Bátora kolem dokola neboli Pravé kedlubnové

Homosexuálům se – nejen u nás, ale i v západní Evropě, kde si na jejich svobodnou přítomnost zvykají už mnohem déle – často předestírá tento pozoruhodný argument: „Teď když vás společnost uznala a nikdo vás nepronásleduje a nemáte se celkem čeho domáhat,“ říkají dokonce jejich heterosexuální přátelé, „tak už snad není důvod, abyste se pořád předváděli, měli byste těch svých výstředností nechat a chovat se obyčejně a normálně, vždyť se od nás zase tak moc nelišíte a všichni to už víme.“ Nabízí se logická otázka, která přesně ukazuje, oč jde: Když vám tedy naše homosexualita nevadí, tak proč vám vadí? (Neboť homosexualita je právě tohle všechno.) – a jsme zpátky, kde jsme byli, u homofobie. Že ne? a kterápak že z našich výstředností je ta nejvýstřednější?

Jen si to zkuste, jít za nějakým židem a říci mu: „Přece jsme vás ujistili, jací jste úžasní lidé a že vám nikdo nemá ubližovat, klidně se obřezávejte, jak Bůh káže, ale ty svoje příšerné pejzy už byste mohli shodit, a jarmulky si fakt nechte pro doma, protože venku za nic neručíme,“ právem vás označí za antisemitu. (Pokud toto srovnání nějakého žida urazilo, je to homofob a nezaslouží ohledů: k zušlechtění této skupiny tvrdolínů doporučuji zhlédnout film Torch Song Trilogy od teplého židáka Harvey Fiersteina.)

Už to je slušný důvod k tomu, aby si homosexuálové dál pěstovali svůj kulturní svéráz a civilizační ostražitost, a to jsme teprve u jemné, téměř přítulné homofobie liberální. Ale máme tu ještě drsnou homofobii dřevní, pravou kedlubnovou, jejížto jméno jest Marek Benda a k němu teď i jakýsi divný Bátora, povoláním pochůzkář a Staročech, a takový jeden pohůnek z Hradu, který s přibývajícími léty vzhledem i vystupováním čím dál víc připomíná vřešťana (toť, pro posvátný klid jeho duše, jihoamerická ploskonosá opice, z níž člověk určitě nepochází): správně, celkem tři tatrmani, zato v jejich čele sám prezident republiky se svým neposkvrněným sexuálně orientačním smyslem, který by je dozajista hnal rovnýma nohama až na Montsalvat za Svatým grálem, kdyby jim nezkřížil cestu maškarní průvod gayů.

A to je gayové ujišťovali, že by se jich za žádnou cenu nedotkli. Marně, jim to nestačí: bylo zle. Najednou plno rámusu, a na internetu zrovna kypí a valí se veškerá špína, kterou kdy lidé úzkých pravd, tupého svědomí, zahořklé mysli a nečistého srdce na homosexuály naházeli.

Tihle dobrodějové si přitom zřejmě myslí, že jsou na homosexuály hodní. Už je přece nepálí na hranicích ani žhavou železnou tyčí v řiti, neinternují, neplynují, nelobotomizují, nevyklešťují, nenutí je blít střeva na obrázky ztopořených penisů, ani je nesodomizují pendrekem na policejních služebnách a neválejí ksichtem v hovnech, dokonce je ani nevyhazují z práce, nepíšou si jejich seznamy (píšou jiné), klidně jim i vykají, a kde je nějaká vděčnost? Sice je nesnášejí, ale to je snad pochopitelné. A že chce tzv. ministr sociálních věcí buzerantům sebrat starobní důchody? Za to si přece můžou sami, měli dodat do systému nové plátce (tak se dnes na tzv. ministerstvu sociálních věcí říká lidem).

Součtem svrchu řečených vymožeností dospívají naši samozvaní hodnotitelé k závěru, že „homosexualita je u nás tolerována dostatečně“.

Oni si myslí, že u nich bude někdo škemrat o toleranci! Jak na to přišli? Požádal mě snad Marek Benda uctivě o to, abych ho toleroval? Pánové zaspali dvě nebo tři historická období, vrátili se někam před osvícenství (ještě dál, než se pokoušejí v ekonomice a sociální politice!). V 18. století přinesl požadavek tolerance průlom, protože se obracel proti úplné mocenské zvůli. To znamená, že tolerance je vysokou hodnotou ve společnosti lidí před zákonem nerovných, protože vybízí k mírnosti a ústupkům ty, kdo smějí všechno. Ve společnosti rovnoprávných občanů je však tolerance hodnotou podřadnou, ubírá dosaženým lidským právům a svobodám přinejmenším jeden stupeň. Ohánět se z nadřazených pozic tolerancí tam, kde vládne rovnoprávnost, znamená tedy rovnoprávnost popírat, a vlastně popírat i toleranci: je to projev netolerance. Tím jsem tuším nad všechnu pochybnost dokázal, že všichni ti ryzí konzervativci jsou hrubí homofobové s přistřiženými křídly; v případě prezidenta republiky je to zvlášť skličující.

Na homosexualitu se rovnoprávnost vztahuje: jednak proto, že to máme v zákonech, jednak (a hlavně) proto, že se biologicky sice vymyká, ale mravnímu zákonu může dostát bez obtíží. Většině lidí může být ukradená, jen by si měli uvědomit, že je první na ráně, protože útoky na ni druzí nejsnáz dopustí. Aby se brzy nedivili, že jim Marek Benda předepisuje, kolik si smějí natrhat toaletního papíru.

Odkazem na rovnoprávnost by bylo možno odrazit všechny výhrady, které se v souvislosti s pražským pochodem hrdosti ozvaly; například když pouhé využití práva označil za zpupnost zrovna Miroslav Macek, k němuž by zpupnějšího pohledal: ani tentokrát mu zpupnost nedala, musel (naprosto hloupě) projevit přebujelý inteligenční kvocient, jímž je zatížen. Zde se ukazuje, k čemu vede příliš časté opakování inteligenčních testů: člověk z toho zblbne.

Přesto na konec pár konkrétních poznámek.

Původní příčinou sporu byla záštita, kterou průvodu poskytl primátor hlavního města. Za to homosexuálové nemohli, oni jen požádali, ale bylo potřeba zdůvodnit, proč na rozdíl třeba od spolku holubářů takovou záštitu neměli dostat, zvlášť od politika pravicového. I otevřela se stavidla, a místo aby se fandové pravice žrali jako obvykle mezi sebou, vrhli se celkem očekávaně na homosexuály a vyčetli jim kdeco. Třeba že heterosexuálové žádné takové průvody nepořádají. Ale co je homosexuálům do toho? Přece jim je nebudou organizovat? Ostatně nevím už který francouzský spisovatel, Hocquenghem nebo Fernandez, podotkl někdy před čtvrtstoletím, že heterosexuální jsou – až na Gay Pride – ve skutečnosti všechny průvody a vůbec veškerý společenský život, pokud není výslovně řečeno jinak – což heterosexuálům jaksi uniká, protože to pokládají za samozřejmost a vyhlédnout z vlastní perspektivy je nenapadne.

Namítlo se i to, že způsob souložení není žádný důvod ke spolkové činnosti. Způsob homosexuálního tělesného obcování vůbec leží mnoha lidem v hlavě i v žaludku. Když si to představí, je jim z toho špatně. Jak by řekla MUDr. Regina Klučuková z někdejší vysokoškolské polikliniky: Tak si to prostě nepředstavujte! Co si člověk moc představuje, po tom asi moc touží, a měl by se nad sebou zamyslet. Anebo má představy úplně nejapné.

Jestli například pražský arcibiskup, jehož základní pohlaví je pravděpodobně mužské, o to potěšení nestojí a skutečně neprovozuje pohlavní styk, pak jsou jenom dvě možnosti, jak se může zbavit zbytečného semene, jen tak se to z něj nevypaří. Vím to já a ví to každý, ale málokdo má asi potřebu si to představovat, a já bych o tom vůbec nemluvil, kdyby se Dominik Duka při té příležitosti neprojevil jako ubohý lhář.

S průvodem to nemělo žádnou přímou souvislost, ale on přesto zase vyrukoval s tím, že požadavky homosexuálů na adopci dětí „popírají de facto právo dítěte na své biologické rodiče“. Jenže adoptovány snad bývají děti opuštěné, takže právo na biologické rodiče jim neupřeli žádní homosexuálové, ale sám páně Dukův nejvyšší nadřízený, totiž Pánbůh, a často i sami ti slavní biologičtí rodiče (odkdy je vůbec křesťanství tak nesmlouvavě biologické?). Bylo by dobře, kdyby se v této otázce namítalo a odpovídalo věcně. Arcibiskup tak nejen vědomě lhal, ale nejspíš se i rouhal (připisoval Boží dílo buzerantům). Potom ještě řekl (to už byla čistá urážka), že homosexualita představuje „životní styl, který není zodpovědný, důstojný ani krásný“. Co o tom krucinál může vědět? Jemu a jeho církvi připadá možná sex špinavý, ale aby se ho vzdal, o to se ho žádný homosexuál neprosil, a žádné právo udělovat lekce mu to nedává. (O zametání před vlastním katolickým prahem tu milosrdně pomlčím.)

Skutečnost je taková, že homosexuální tělesné obcování, tak jako každé jiné, je tak směšné a tak ubohé, jak to chceme vidět, a že by asi bylo hůř snesitelné, kdyby se na něm – tak jako u všech lidí – nepodílelo přátelské srozumění, prostá laskavost a shovívavost k sobě i k druhému, často úžas a okouzlení, ba pocit neproniknutelného tajemství, stejně často něha, radost a mnohdy láska. Pak je i krásné, důstojné, a dokonce zodpovědné.

Skutečnost je taková, že homosexuálové se nespolčují jen proto, jak souloží, ale proto, že si v podmínkách, které jim společnost připravila (a které se samozřejmě vyvíjejí) museli vypracovat daleko složitější životní styl, než si lze zvenčí představit, se svou subkulturou se sami rozporuplně vyrovnávají, ale když už je k tomu ostatní dohnali, ať je podle toho nechají žít a nežádají, aby se svého útočiště vzdali. Prostě to nechte na nich.

Zvlášť proto, že strejc Bátora chodí kolem dokola, knírem práská, zuby cení, psaníčka nosí, pravý to bohatýr. A křídla mu dorůstají.

Václav Jamek

Obsah Listů 5/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Chodí Bátora kolem dokola neboli Pravé kedlubnové

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu