Josef Bieberle

Jeden ze spoluzakladatelů

Zdeněk Hejzlar, který by se letos dožil devadesátky (18. 7. 1921 Dobřany–6. 8. 1993 Järfälla-Stockholm) miloval rodné hory a tkalcovskému řemeslu se vyučil v otcově dílně. Před válkou vystudoval učitelský ústav a za války byl totálně nasazen, mimo jiné v Porúří. V letech 1943–1945 byl vězněn v Buchenwaldu jako protinacistický bojovník.

Po válce působil v hnutí mládeže i jako předseda ÚV ČSM a místopředseda Světové federace demokratické mládeže. Sebeironicky konstatoval, že jako poslanec Národního shromáždění hlasoval pro zřízení PTP (pomocné technické prapory), aby tam později skončil jako „pomocník zločinné bandy Slánského“. Léta nucených prací si pak odbýval v ostravských dolech a hutích. Od roku 1958 byl částečně rehabilitován, směl působit ve školství, a tak vznikly také jeho dlouhodobé kontakty s Olomoucí, kde v první polovině 60. let studoval na Filozofické fakultě UP dějepis a češtinu. Od té doby se tradují jeho trvalé osobní kontakty s olomouckými historiky (J. Kalistová, J. Bieberle ad.). V roce 1966 se zúčastnil třídenního setkání zdejších historiků s pamětníky olomouckého Klubu mladých z 30. let, kam přivedl i svého celoživotního přítele JUDr. Zdeňka Flajzara, spoluvězně z Buchenwaldu, který jako student práv v roce 1933 působil v Olomouci a spoluzakládal zde tuto zajímavou antifašistickou organizaci mládeže. Hejzlarovy kontakty s Olomoucí pokračovaly v letech 1966–1967, kdy zprostředkoval přednášky a besedy svých pražských přátel, jako byli Jaroslav Opat, Karel Pichlík, Karel Kaplan a další teoretikové demokratických reforem.

Brzy po lednovém plénu ÚV KSČ v roce 1968 byl Zdeněk Hejzlar stranicky rehabilitován a bylo mu vráceno členství KSČ, zejména zásluhou jeho přítele Josefa Smrkovského. V březnu 1968 uspořádal v Ostravě panelovou diskusi regionálních historiků s Marií Švermovou a Karlem Kaplanem, kde zaznívala kritika dogmaticko-sektářských projevů KSČ v minulosti a současně Karel Kaplan jako koordinátor ústřední komise pro přípravu Akčního programu KSČ hovořil o problémech jednotlivých sekcí a osobních postojích čelných představitelů strany, konzervativních i progresivních. V dubnu 1968 hovořil Zdeněk Hejzlar jako mluvčí reformního vedení KSČ v Olomouci na zajímavé schůzi vysokoškolského studentstva (SVS) spolu s dalšími představiteli stran Národní fronty. Právě jeho zásluhou se olomoucké studentstvo přiklonilo na stranu demokratických reforem socialismu, iniciovaných reformním vedením KSČ, zatímco více méně náborové projevy krajských představitelů stran lidové a socialistické byly přijaty spíše shovívavě. Počátkem roku 1968 prosazoval projekt ustavení KSČ v českých zemích na nových základech, oproštěné od byrokraticko-aparátnického balastu. V tom smyslu vyzněla i jeho návštěva Olomouce 4. července, která informovala o přípravě krajské konference KSČ v Ostravě, kde přežívaly, jak bylo známo, bojovné stalinistické živly. Šlo i o postoje olomouckých delegátů na této konferenci.

V červnu 1968 byl Zdeněk Hejzlar jmenován ústředním ředitelem Československého rozhlasu, kde zahájil 21. srpna odpor proti okupantům formou tzv. rozhlasové štafety, vysílacího řetězu propojováním různých rozhlasových studií v ČSSR. (Vysílání v Olomouci realizoval se svými přáteli Pavel Dostál). Také Hejzlarova významná organizační úloha v přípravě mimořádného XIV. „vysočanského“ sjezdu KSČ v srpnu 1968 vedla sovětského šéfa Brežněva k ultimativnímu požadavku, aby Pelikán i Hejzlar zmizeli z politického života. Předseda vlády O. Černík sice umístil oba přátele jako kulturní atašé ve Vídni (Hejzlar) a v Římě (Pelikán), ale okupanti byli důslední a vynutili si anulování tohoto diplomatického pověření. Jejich návrat by však byl sebevražedný, a proto se oba rozhodli pro politickou emigraci, Pelikán v Itálii a Hejzlar ve Švédsku. Tam se přestěhoval z Vídně, kde se necítil bezpečný, maje na mysli i někdejší osud B. Laušmana, který byl z Rakouska odvlečen StB v roce 1953. Původně ovšem zřejmě Zdeněk počítal s Vídní jako trvalým místem svého působení, jak by se dalo soudit z jeho dopisu ze 14. října 1968: „Nevycházím ze setkání a návštěv a všude na mně chtějí odpovědi na otázky, které v současném poklesu politiky do oblasti iracionality může zodpovědět jen věštkyně nebo kartářka... Velký diplomat ze mě asi nebude, taky jich teď už není třeba, já jsem domácí člověk, že jsem zase mohl dělat naši a svou českou politiku jen pár měsíců, je vlastně zlořečený osud... Napiš a přijeď do Vídně.“

Ve Švédsku měl těžký chlebíček. V krátké době musel ovládnout jazyk, aby mohl publikovat a působit ve svém oboru. V těsné spolupráci s Jiřím Pelikánem a Antonínem J. Liehmem vykonal velkou práci na poli českého exilu a byl i spoluzakladatelem Listů. Byl také poradcem švédského premiéra Olofa Palmeho pro středoevropské otázky. Kromě několika set studií a článků uveřejnil velkou práci Reformkommunismus: Zur Geschichte der Kommunistische Partei der Tschechoslowakei (Kolín–Frankfurt, 1976), „Pražské jaro“ 1968 a jeho odkaz: Výběr statí a komentářů z let 1970–1987 (Kolín, 1988), na něž navázal knihou Praha ve stínu Stalina a Brežněva (Praha 1991).

Počátkem 80. let jsme získali prostřednictvím společného přítele JUDr. Zdeňka Flajzara od Hejzlara mnoho informací, zejména podrobnou zprávu o návštěvě části našeho exilu (J. Pelikán, Z. Hejzlar, O. Šik, J. Kosta) v Pekingu, kam přijeli na pozvání někdejších čínských přátel z mezinárodních organizací mládeže ke konzultacím nového čínského programu, který přivodil v Číně zásadní obrat.

Po demokratickém převratu v r. 1989 spěchal Zdeněk do Prahy, ale i do Olomouce a Ostravy a do milovaných Orlických hor. Kromě celonočního setkání v neopakovatelné atmosféře a v následných jeho deseti rozsáhlých dopisech z Järfälly do Olomouce jsme byli informováni nejen o programových otázkách, ale i o lidech, s nimiž se osobně setkal (O. Palme, B. Jelcin, čínští politikové). Hejzlar také vtipně glosoval i představitele formující se domácí politické reprezentace. Odmítl však nabídku J. Dienstbiera na místo čs. velvyslance ve Švédsku, neboť jeho návrat do vlasti byl z mnoha důvodů nereálný (nehledě na rodinné poměry paní Slávky, dcery Jany a tří švédských vnuků, kterým humorně říkal Vikingové). Už při první návštěvě Olomouce mu byl udělen titul PhDr. Z historie, byť s dvacetiletým zpožděním. Nebral to jako formalitu a při malé slavnosti přednesl spatra třičtvrtěhodinový výklad o vztahu demokracie a socialismu, opírající se o jeho vlastní srovnávací analýzy evropských poměrů. Ve Švédsku pak připravoval sérii přednášek pro Ústav evropských studií na Univerzitě Palackého, jakož i pro Myškovu katedru historie na Ostravské univerzitě.

S obavou jsme však sledovali jeho rapidně se zhoršující zdraví. Pro jeho starou vlast bylo ostudné, když při poslední návštěvě Prahy v roce 1993 byl stižen srdeční příhodou a odmítli ho resuscitovat – jedině jako cizince za 20 tisíc Kč denně. Jeho paní Slávka ho musela v kritickém stavu odvézt do Stockholmu. Vzácný člověk a dobrý přítel zemřel v prvních srpnových dnech roku 1993 ve Švédsku.

Josef Bieberle (1929) je historik, někdejší děkan FF UP Olomouc.

Obsah Listů 5/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Bieberle

Jeden ze spoluzakladatelů

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu