Vratislav Jiljí Slezák

Psáno v předvečer Prague Pride Parade

Už desítky hodin před tím, než se budou GL minorité a minoritky řadit ke svému ohlášenému „pochodu hrdosti“, ozvalo se z proslulé receptářskoporadenské kuchyně na jednom slavném vrchu nad Vltavou varovné zavřeštění trouby v obavě, aby se z naší úžasné Prahy nestala Sodoma (a Hospodin ji ve svém hněvu nesmetl z povrchu zemského). V podstatě to však byl signál k honitbě. Možná si pan primátor před převzetím záštity nad akcí přečetl proroka Ezechiela (16,49–50) a vyvodil z něho důsledky. Starozákonní proféta praví: Hle, provinění tvé sestry Sodomy bylo toto: pýcha, nenasytnost, klidná bezstarostnost, to byla provinění její a jejích dcer; nepomáhaly chudému a nešťastnému, zpychly a páchaly přede mnou ohavnosti, a tak jsem způsobil, že zmizely.

Pýchu, nenasytnost, lhostejnost, ohavnosti, ty už tu máme dávno a s veřejnou podporou dále zdárně bují, k definitivní zkáze už tedy jen chybí neposkytnout pomoc. Přeloženo z bibličtiny pro náš případ: odmítnout pohostinství. Hostu, který se navíc předem ohlásil. Třebaže ho předchází pověst nestydatého hopsala, je zdvořilé a blíženské ho přijmout a oslovené obci slouží ke cti, jestliže ho zaštítí před případnou nevrlostí svých obyvatel, kteří už dávno ztratili povědomí o tom, že stojí psáno: Nesuďte, abyste nebyli souzeni (Mt 7,1) (zejména nesuďte předem), a které možná jejich zmateriálněné myšlení vede k podezření, že host chce na nich vydělat nebo je okrást.

Ale co když host přichází z velikého soužení (Zj 7,14) a chce se jen podělit o nějakou radost? Třeba z osvobození od nějakého útlaku či otroctví a nespravedlnosti? Není divu, že si pak vyskakuje a třeští a občas ztratí míru. Také svatba v galilejské Káně (Jan 2,1–11) byla událost jistě značně bujná, a přesto Ježíš neproměnil vypité víno v žaludcích hostů ve vodu, aby jen způsobně seděli a tlumili oprávněné radostné rozpoložení, nýbrž učinil opak.

Naši momentální hosté však, jak sdělili, nehodlají u nás pouze proskotačit v průvodu od jednoho náměstí přes dvě ulice na jeden ostrov, chtějí se blíže seznámit s celým místem, které jediné na světě současně připomíná svatá města Řím i Jeruzalém.

Když pak zajdou do některého z tolika chrámů mé církve, zdalipak je někdo přivítá a pozdraví a řekne, že my známe Toho, kdo je tím nejspolehlivějším zastáncem, záštitou i útočištěm v strádání a hlavně zdrojem pravé radosti a dárcem pravé svobody každému, to jest i jim? Toho, jenž nás naučil, že jsme vzdor všem rozdílům a řevnivostem sestry a bratři a děti jednoho Otce, tedy jedna rodina?

Nebyla by po uvítání nosným tématem bližšího seznámení a dialogu skutečnost, že jako leckdo z hostů máme přece i my náramné zkušenosti z nesení a přemáhání nejrůznějších křížů a pronásledování a byli jsme po dlouhá léta ohrožováni přímo existenciálně? Jak to, že se my z vysvobození (a z příslibu spásy) nedokážeme viditelně radovat?

Něco však nás přímo spojuje, a to významný, ba osudový fenomén: i my církev jsme přece minorita a zdá se, že se toto naše postavení sotva změní. Ba se může stát, že jednou budeme GL menšině závidět jejích údajně stabilních 4–5 % populace; je toto procentní zastoupení jen dílem stále se opakujícího svévolně ztřeštěného chování chromozomů, anebo možná ještě nebyl odhalen případný vyšší záměr? Pokusili jsme se na základě své víry, přijatých mravních zásad a zkušeností nabytých z kontaktů s homosexuálními osobami vypracovat nějakou poctivou „filozofii“ faktu homosexuality a promyšlený blíženský přístup k těm, kdo mají tento vrozený sklon, ale chtějí žít plným životem ve všech jeho složkách? a mnohdy, jsou-li křesťany, bolestně pátrají po záměrech Boží vůle s jejich životem?

Tři zčásti konejšivě, zčásti tvrdě a náročně formulované paragrafy k tomuto tématu v Katechismu katolické církve nejsou zjevně dostatečné. Kolikrát jsem od prostých členů své církve i jejích vyšších představitelů slyšel a slyším výroky, které homosexuály redukují a deklasují na patvory, potají i veřejně praktikující své sexuální krasocviky, třebaže Katechismus praví a ukládá: Nezanedbatelný počet mužů a žen má vrozené homosexuální sklony. Ti si nevolí svůj homosexuální stav; pro většinu z nich je to zkouška. Proto mají být přijímáni s úctou, soucitem a jemnocitem. Vůči nim je třeba se vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace. (KKC, Zvon Praha 1995, s. 574). Být v kůži gaye či lesbičky, o soucit bych ani moc nestál, ale určitě o dobrou radu a hlavně příklad, jak žít zodpovědně v lásce a s láskou navzdory všem vnějším i vnitřním svodům a nebezpečím.

Na tomto místě musím vzpomenout jednoho svého profesora a jedné profesorky na gymnáziu, on gay a evangelík masarykovec, ona lesbička a katolička, oba shodou okolností historici, skutečné osobnosti. Pro nás kluky v závěru války, v složitých kvazisvobodných letech 1945–1948 a zejména za komunistické nadvlády byli naprosto základními pilíři: měli úžasnou vnitřní kázeň, byli rodičovští, laskaví i přísní, v každé vhodné chvíli nám vzdor svrchovaně nebezpečné situaci připomínali naši národní a historickou identitu, uvážlivě nás orientovali duchovně i politicky a vychovávali k mravním životním postojům. Mám snad vděčnou vzpomínku na ně „celostně doplnit“ představou nějakého jejich pokoutního sexuálního šmudlení?

Menšiny jsou v nevýhodném postavení. Křesťané versus takzvaný svět, homo versus hetero. Pozorují se a posuzují.

Křesťané (právem) sázejí na rodinu, náš přítomný svět se svými preferovanými bůžky („celebritami“ všeho druhu, vesměs pokleslými) ji brutálně rozkládá. Tvrdí-li se, že na tom nesou vinu homosexuálové, je to trapný omyl a vlastně i urážka. Vždyť právě oni téměř houfně (bezděčně a osudově bohužel bezdětně) tíhnou k rodině, přece sami z většinou spořádané rodiny vzešli, a tak jim nutně chybí, někteří se ji snaží mermomocí imitovat, někdy i naivně a neuváženě, a jestliže někdo o ní a jejím významu pochybuje či ji odmítá, naučil se tomu od destruktivního partnerského chování celebritních i necelebritních heteropárů, jejichž vztahové peripetie a nezřízenosti se pro neutuchající zájem publika šťavnatě komentují v médiích a nabízejí ke konzumaci a následování. Vyskytne-li se pak u některého případu navíc nějaký homo poklesek, jak vítané zpestření!

Co dalšího společného bychom při předpokládaném setkání v kostele mohli najít? Že přes veškerou snahu o bezúhonný a plodný život selháváme a propadáme omylům a neřestem, že proto potřebujeme útěchu a povzbuzení a odpuštění, že přes všechny pády a pochyby o sobě samých jsme jako tvorové povoláni k tomuto svému životu a ten že má smysl. Třeba by nás mohl poučit úryvek z Knihy moudrosti a umírněnost Pána života by nám i poskytla úlevu a naději: Miluješ totiž všechno, co je, a nemáš odpor k ničemu, co jsi udělal, neboť kdybys byl něco nenáviděl, nebyl bys to utvořil. A jak by něco mohlo přetrvat, kdyby sis to nebyl přál? Ale ty šetříš vše, protože všechno je tvé Pane, příteli života! (Mdr 11,24–26)

Jak se tedy učit vyrovnávat se s tolika zkouškami a handicapy svými i druhých? Jak dokázat přijmout, že vzhledem k nepříznivým osobním životním danostem prostě nemohu mít všechno, a svobodně se s tím smířit? Přesto se nápaditě snažit uskutečňovat svá nadání a své poslání, ale tam, kde je to možné a zároveň prospěšné a naplňující?

A co teprv otázka ohrožení a strachu? Máme zaručeno, že vydobyté svobody a tolerantní postoje, založené spíše na momentální lhostejnosti, nebudou pro církev i GL minoritu náhle a nečekaně ty tam? Máme sdostatek zkušeností se situací být terčem posměchu a pohrdání až nenávisti; nevytváří i tento fenomén jakési „rodinné pouto“? Jsou nějaké cesty dorozumět se, anebo se budeme nadále častovat nelichotivými přívlastky a míjet se, aniž jsme spolu pořádně promluvili?

Ať už v kostele nebo na ulici nemohou být pražští „hrdí parádníci“ pro křesťana nikým jiným než bližním. Když si spolupatronka Evropy, filozofka, řeholnice a mučednice svatá Terezie Benedikta od Kříže (Edith Steinová) položila otázku „Kdo je tvůj bližní“?, dospěla k jediné možné odpovědi: Každý. Každý bez výjimky. Ač k tomu nyní či při jiných nabízejících se příležitostech pokřivené výzvy z nadvltavského pahorku či z různých politických a politikařících násilnických pelechů průhledně anebo maskovaně vybízejí, je bohaprázdné k tomuto krédu připojovat v myšlence hvězdičku a pod čarou poznámku: Vyjma homosexuály.

Vratislav Jiljí Slezák (1932), dle vlastních slov „římský katolík a běžný hříšník, sanctae terrae Bohemicae indignus incola“, vystudoval germanistiku a polonistiku, vyučoval zejména německý jazyk na vysokých školách, od 1989 v Teologickém konviktu v Litoměřicích a na Katolické teologické fakultě UK Praha, překladatel beletrie, filozofie a teologie, nositel ceny Josefa Jungmanna.

Obsah Listů 5/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Vratislav Jiljí Slezák

Psáno v předvečer Prague Pride Parade

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu