Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 5 > Tracy A. Burnsová: Havlovský fejeton

fejeton

Tracy A. Burnsová

Havlovský fejeton

Na začátku roku 1990 mě nadšeně informovala máma, že spisovatel Václav Havel byl zvolen prezidentem Československa. Nevěděla jsem, kdo je Václav Havel, a vůbec mě to nezajímalo. Můj život se však dramaticky změnil, když jsem pracovala na univerzitě jako dramaturgyně na Havlově hře: ihned jsem byla fascinovaná československými dějinami a poprvé jsem začala oceňovat své české kořeny. Pro mne byl Havel vždy spisovatel a prezident a obě role byly neoddělitelné.

Poprvé jsem navštívila Československo v roce 1991, abych na vlastní oči viděla Divadlo Na zábradlí, kde Havel dřív pracoval. Musela jsem vidět svět Havlových slov a knih. Pak jsem se v roce 1991 odstěhovala do Prahy, a můj někdy bolestný boj s tehdy záhadnou a překrásnou češtinou začal při sledování Havlových inscenací v Divadle Na zábradlí – Largo desolato, Pokoušení, Horský hotel a Spiklenci. První knihou, kterou jsem dočetla v češtině, byla sbírka Havlových her. Jeho hry a další knihy mi otevřely svět češtiny a daly mi naději a sílu v mnoha těžkých životních situacích.

Jeho slova a jeho přítomnost pro mne byly vždy něco jako strážný anděl. Mnoho mých nejhezčích vzpomínek z Prahy je spojeno s prezidentem Václavem Havlem. Naše cesty se často setkaly – potkala jsem prezidenta Havla v hospodě, v divadlech, dokonce jsem jej jednou zahlédla v restauraci přes sklo akvária. Když ukazoval prezidentovi Clintonovi Prahu v lednu roku 1994, potřásli jsme si rukou u Karlova mostu. Jednoho horkého květnového dne těsně před volbami v roce 1992 jsem nesla dvě těžké tašky s nákupem, bylo vedro, potila jsem se, byla jsem unavená a měla jsem špatnou náladu. Náhle jsem zvedla hlavu, a skoro jsem pustila tašky na chodník. Po Václaváku šel mým směrem Havel, měl na sobě tmavý oblek a kouřil cigaretu. Omylem jsem šlápla na nohu jeho ochrance. Usmála jsem se, a špatná nálada byla pryč.

Viděla jsem pana prezidenta 19. listopadu roku 1999 na desátém výročí Občanského fóra v Činoherním klubu. Po promítání filmu, který ukázal jeho projev z roku 1989, pan prezident řekl pár slov. Jeho hlas byl nostalgický, „Tehdy jsem byl mladší, zdravější.“ Pauza. Pak: „Co ještě můžu říct?“

Snad moje nejkrásnější vzpomínka na Prezidenta Havla je z večera 21. listopadu roku 1991, kdy jsem měla přestávku mezi výukou angličtiny a šla jsem na Václavák. Shromáždilo se tam deset tisíc lidí, kteří se dívali na balkon s nápisem Melantrich, odkud prezident Havel klidně mluvil o problémech v parlamentu. Pak nastal nejúžasnější okamžik mého života: všichni se usmívali a začali zpívat Kde domov můj? Vedle mne stál asi osmdesátiletý muž, měl měkký jemný hlas. Nikdy předtím jsem nezažila tak silný pocit jednoty.

Vzpomínám si na začátek února 1993, kdy byla příšerná zima: Stála jsem déle než dvě hodiny v první řadě pod balkonem Pražského Hradu, abych si vyslechla projev prvního prezidenta České republiky. Ještě jsem nedobrala antibiotika. Ačkoliv se mi stýskalo po zemi mých předků, po Československu, křičela jsem nadšeně s ostatními: „Havel! Ať žije Havel!“, zatímco starší muž vedle mne mumlal: „Pro mne je to historické místo. Pamatuji si když Beneš...“ Pak výkřiky nadšeného davu spolkly jeho slova.

Na konci projevu Prezident Havel řekl, že doufá, že bude dobrým prezidentem České republiky.

Ano, byl. Mám jej stále před očima jako na fotografiích, kde je energický a cílevědomý: Havel v Činoherním klubu během setkání Občanského fóra v listopadu 1989. Na další fotce asi z téhož roku má neupravené vlasy a na sobě špatně střižené hnědé sako a usmívá se. Jeho oči září, je mladší a zdravější.

Kdykoliv je Havel hospitalizován, bojím se. Bojím se ne jen o Havla, ale také že bych ztratila část sebe. Kdykoliv je v nemocnici, přečtu si úryvky své milované knihy Dopisy Olze a pak mám důvěru, že přežije, a také mám důvěru ve svět, který mě tak často zklamal. v Horském hotelu Václav Havel napsal, že život jde dál, a věřím, že jeho život půjde dál ještě dlouho.

Tracy A. Burnsová (1969) je Američanka, žijící v Praze; spisovatelka, novinářka, publicistka, korektorka a editorka.

Obsah Listů 5/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.