Tomáš Tichák

Kde nemožné už znamená možné...

Duchu doby podléháme všichni, stačí si přečíst, co jsme napsali před lety. Podléháme mu i tím, že na jeho projevy nepřiměřeně reagujeme. Jenže, a to je právě ta potíž, nikdo nedokáže v daném čase onu přiměřenost přesně poměřit. z toho plyne další riziko – dobová atmosféra pramení právě z obsahu i formy odpovědí na vzájemné podněty, z věcnosti nebo demagogie, netečnosti či popudlivosti.

Česká společnost, nebo aspoň její část, se v posledních měsících radikalizuje. Většina Čechů je stále víc zneklidněná. Má k tomu objektivní důvod? Pokud bychom za něj pokládali bídu, ohrožení přírodními silami, nic takového nehrozí. Obavy nemohou budit ani nějaké nedemokratické tendence v blízkém okolí a potíže Čechům nečiní dokonce ani žádný příliv uprchlíků z chudých zemí. Proč se tedy cítí ohroženi?

Dvěma hlavními důvody rozčílení jsou dnes pro radikální část obyvatelstva takzvané zneužívání státní pomoci sociálně nepřizpůsobivými a vše, co souvisí s evropskou integrací. Jenže i v tomto případě lze mít pochyby: romští spoluobčané – protože o ty jde – žili s „etnickými“ Čechy i v předchozích letech a epochách, problémy sociálního vylučování, chudoby a z toho plynoucích sociálních konfliktů jsou známy dlouho a ví se také, že řešení je obtížné a dlouhodobé. Cestu do Evropy si zase Češi dobrovolně zvolili, otevírání hranic, a mírové sjednocování kontinentu dokonce vítali s revolučním s nadšením. Co se změnilo? Tak náročný proces se samozřejmě musí setkávat s potížemi, ale jak to, že když k nim dojde, jsou najednou Češi největšími sýčky a škarohlídy, a to nejen podle statistických průzkumů, ale i prostřednictvím svým zástupců na mezinárodní půdě?

Všechny indicie nasvědčují, že příčina netkví v ničem jiném než v samotné České republice a její společenské a politické atmosféře. Vracíme se tak k oné přiměřenosti veřejné debaty. Jsou případy, kdy přehnaná reakce dodává marginálním excesům na váze, a nejlepší je mlčet nebo nanejvýš utrousit lehký bonmot, aby se ukázalo na jejich bezvýznamnost. To ale přestává platit, stanou-li se jejich garanty nebo přímo aktéry populární osobnosti ze světa show businessu, jiné veřejně činné osoby, anebo dokonce vrcholní představitelé státu. v tomto případě může naopak být rozčílení nás, které děsí veřejné projevy rasismu, antisemitismu, xenofobie nebo šovinismu, nedostatečné. Většinou jen s tichými obavami pozorujeme, co už je společensky únosné veřejně říkat. Svatováclavský projev prezidenta Klause kritizují na přelomu září a října pravicové Lidové noviny jen jako farizejský, levicové Právo zas raději povýšeně poopraví argumenty Tomáše Halíka, který se tamtéž odvážil prezidentovo vystoupení bez obalu pojmenovat (Martin Hekrdla), a doplní to ve stejném čísle pro jistotu ještě protihalíkovským útokem Knížákovým, jakož i suchými citáty z Ladislava Bátory a obdobných autorit. Církevní činitelé, kteří propůjčili Klausovi staroboleslavský oltář k jeho ultrakonzervativnímu kázání, si myjí ruce...

Co dál? Má demokratická a humanistická veřejnost nějaký práh snesitelnosti, nebo bude tak jako mnoha intelektuály stále ještě ctěný Karel Schwarzenberg trpělivě přijímat společenské povyšování ultrapravičáků tak dlouho, dokud se nestanou vládnoucí stranou?

Tomáš Tichák

Obsah Listů 5/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Kde nemožné už znamená možné...

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu