Adam Michnik

Cestou velkých dějin češství

K 75. narozeninám Václava Havla

Motto:
Skutečnou zkouškou člověka není, jak splní roli, kterou si sám vymyslel, ale jak splní roli, která mu byla osudem přisouzena.
Jan Patočka

I.

Bohumil Hrabal napsal v jednom z Dopisů Dubence:

„Milá Dubenko, ten den, kdy pan Václav Havel se stal prezidentem té naší republiky, kdy nadšení vystoupilo tak z břehů, že potoky slz zvýšily průtočnost Vltavy, kráčel jsem Královskou cestou, olípanou a popsanou tak, že už nebyl kousek zdi, kousíček zasklených skříní výkladů, kdy maniakální gestické emoce studentů usilovaly o to, aby prezidentem se stal člověk stejně mladý, jako ti ostatní, člověk, který je mírou nejen našeho politického dění, ale mírou světa...“

Ovšemže, Havel byl tehdy – na přelomu let 1989–1990 – nezpochybňovaným vůdcem Sametové revoluce; byl uctíván. Prý mu v divadelním zákulisí jeden z významných profesorů pravil: „Vy jste víc než Bůh!“ Jeho kandidaturu na prezidenta podporovala ulice, organizace vzešlé z kruhů demokratické opozice, dokonce i všechny oficiální kruhy, Svaz žen, ba i Československá lidová armáda. Pro jeho kandidaturu hlasovali všichni poslanci, také ti, vzpomínal Havel po letech, kteří „ještě před několika dny či týdny hlasitě schvalovali mé stíhání či věznění“. Parlament byl obklopen davem lidí, kteří poslancům podávali chléb a sůl. Bylo to znamení, nabádající ke shodě a hlasování pro Havla.

Jeho jméno a portréty byly všude.

Spisovatel a disident – politický vězeň se stal vizitkou nového Československa a hvězdou světových médií. Po pětadvaceti letech vzpomínal: „Za tu adoraci jsem později musel dost platit.“ (...) „Vztek na dřívější vlastní servilitu nebyl jedinou příčinou té pozdější nepřízně. Neméně vážnou, ba svým způsobem ještě vážnější byl zřejmě fakt, že jsem často ztělesňoval menšinové postoje, a trochu se tím vymykal obecně sdílené představě politika jako zrcadla převládajících nálad či názorů či sklonů či mentalit. Aniž jsem o to usiloval, vnímali mne mnozí nejen v době disidentství, ale i v době, kdy jsem byl prezidentem, jako své špatné svědomí. A to se neodpouští.“

II.

Havel si o sobě vyslechl v období komunismu ledacos. Poslouchal tedy, že je buržujské děcko z multimilionářské rodiny, které patřila polovina Prahy. Vysvětloval trpělivě, že jeho otec byl stavebním podnikatelem a po únoru 1948 byla rodina majetku zbavena, ohrožovalo ji vysídlení z Prahy a Václavova cesta na vysokou školu byla zatarasena. Začal pracovat jako laborant a zároveň se učil na večerním gymnáziu. Vzpomínal, že nebýt února 1948, byl by z něj pravděpodobně vzdělaný příslušník zlaté mládeže.

Psát začal brzo. Začal se také vyslovovat o politických tématech. V 60. letech uvedla divadla jeho první hry.

V době Pražského jara patřil k okruhu „bezpartijních“ radikálů, kteří kritizovali reformní komunisty za přehnanou opatrnost a nedostatek představivosti, pokud jde o záměry Sovětského svazu. V období „normalizace“ měl úplný zákaz publikovat.

III.

V těch neveselých časech Havla neopouštěl divadelnický smysl.

Již v lednu 1969 našel ve svém pražském bytě odposlouchávací zařízení. Povolaný policista odmítl sepsat protokol a dožadoval se vydání součástek přístroje. Havel nejprve popsal událost v tisku (ještě to bylo možné), čímž vyvolal nemalý skandál. Pak z toho udělal zábavnou anekdotu, kterou barvitě vyprávěl pro obveselení společnosti.

V pozdějších letech (1970–1974) žil se ženou Olgou na Hrádečku. Pod ostrahou bezpečnosti tam byl neustále, ať byl pátek nebo svátek, léto či zima. Jednou, jak popsal Pavel Kosatík, životopisec Olgy Havlové, se Havel slitoval nad osudem estébáků, kteří mrzli před domem, a přinesl jim grog. Estébáci nejprve předpisově odmítli, ale záhy vyprázdnili sklenice, které tam „sledovaná osoba“ nechala. Olgu přiváděla Václavova samaritánská gesta k zuřivosti, ale například Jacek Kuroń naslouchal těmto příběhům s uspokojením a pochopením. Sám byl založen podobně. Jindy si při cestě autem Havel všiml, že estébácký vůz, který ho sledoval, sjel do příkopu. Zastavil a vytáhl estébáky z příkopu.

Takových příhod s estébáky měl spoustu – tak jako každý z nás, disidentů oněch let. Ale jenom Havel uměl každou z těch událostí přeložit do jazyka divadelního představení. Viděl sebe jako herce na jevišti nebo spisovatele, který v politickém jednání nalézá divadelní představení. To všechno pro něj byla literární inspirace – nebyl politik, ale spisovatel politicky angažovaný. Tím se řídil, když psal dopis Husákovi a tvořil Chartu 77.

„Měl jsem,“ vzpomínal v 80. letech, „neustálou ,ostrahu‘, výslechy, úřady proti mně intrikovaly, nejednou jsem měl domácí vězení, okořeněné urážkami a vyhrůžkami, ,neznámí pachatelé‘ pronikali do našeho obydlí a páchali tam různé škody anebo mi všelijak ničili či rozbíjeli auto. Byla to vzrušená doba policejních přepadů, úniků ostrahám, plížení se lesy, skrývání v konspirativních bytech, domovních prohlídek a dramatického pálení či pojídání různých dokumentů, byla to – mezi jiným – i doba našich schůzek s polskými disidenty na hranicích (notorického antituristu Havla to donutilo pětkrát vylézt pěšky na Sněžku, ale byl za to odměněn: mohl se osobně poznat a natrvalo spřátelit s Adamem Michnikem, Jackem Kuroněm a dalšími členy KORu).“

Tehdy, v létě 1978 na Sněžce začalo mé osobní dobrodružství s Václavem Havlem.

IV.

Bylo to setkání důležité – symbolické svědectví sdílených snah a hodnot demokratické opozice v Polsku a v Československu. Připravili jsme tehdy, lidé z KORu a Charty 77, společné prohlášení k 10. výročí Pražského jara, polského března 1968 a sovětské intervence v Československu.

Naslouchal jsem Havlovu rozhovoru s Jackem Kuroněm. Jak si byli blízcí ve svém antikomunismu a antifašismu, své víře ve smysl budování institucí občanské společnosti, v chápání disidentských hnutí, která oba tvořili! Jacek představoval způsob myšlení spíše afilozofický; jeho filozofií byla aktivita. Pro Jacka byla politika přirozeným živlem vychovatele-nadšence. Už tehdy byl proslulý řečnickým talentem. Václav Havel byl spíš intelektuál; jeho úvaha měla filozofické zázemí, odkazovala na Heideggera a Patočku. Zaskočilo mě, jak se vymykal jakémukoliv zaškatulkování: ani revoltující komunista (na rozdíl od Jacka), nebyl ani katolický; ani konzervativec, ani liberál, ani sociální demokrat. Komorní, ztišený, pln odstupu spisovatele a filozofa od ohavné reality. Prostě: plachý, mírný a skromný člověk s velikou odvahou, představivostí a důsledností.

Ke konci schůzky vytáhl Václav z batohu chléb, sýr a salám, aby pohostil Poláky, kteří přišli bez proviantu. Vytáhl taky láhev s etiketou s mužem v mysliveckém. Byla to kořalka – Myslivecká. Řekl: Když nemáme socialismus s lidskou tváří, tak máme aspoň pití s lidskou tváří. A napili jsme se.

To všechno byl projev statečnosti (důsledky mohly být nepříjemné), ale zároveň komičnosti. Musela nás bavit představa, jak budou reagovat estébáci v obou zemích, když se dozví o našem setkání. Ilegální schůzka několika kriminálníků z obou zemí, kteří deklarují potřebu přátelství a spolupráce mezi národy – v tom bylo cosi z absurdního divadla. Ba, pomyslel jsem si, absurdní divadlo bylo vždycky Václavovou specializací. Absurdní divadlo, vysvětloval Havel, není patetické ani didaktické. Jeho hry jsou spíš „jaksi poklesle žertovné“. Není ani nihilistické. „Absurdní divadlo nám nenabízí útěchu nebo naději. Připomíná nám jenom, jak žijeme: bez naděje. V tom je varovnost jeho poselství.“

V roce 1974 – několik měsíců – Havel pracoval fyzicky v pivovaru. Z oněch zkušeností čerpal děj své hry Audience. Vedoucí, od kterého si nadřízení vyžádali, aby donášel na Vaňka, Havlovo alter ego, Vaňkovi nabízí, aby sepisoval hlášení on sám. Vaněk odmítá: „jde o princip“. Jako odpověď si vyslechne sládkův monolog: „A co já? Mě v tom necháš, viď? Na mě se vykašleš! Já můžu bejt svině! Já se v tom bahně můžu patlat, na mně nezáleží, já jsem jen obyčejnej pivovarskej trouba – ale pán, ten se podílet nemůže! Já se pošpinit můžu – jen když pán zůstane čistej! Pánovi, tomu jde o princip! Ale co ostatní, na to už nemyslí! Jen když on je hezkej! Princip je mu milejší než člověk! (...) Inteligenti! Páni! To jsou jen samý hladký řečičky, jenomže vy si to můžete dovolit, protože vám se nic nemůže stát, o vás je vždycky zájem, vy si to vždycky umíte zařídit, vy jste nahoře, i když jste dole... (...) Principy! Principy! Bodejť byste si je nechránili, ty svý principy – vám se totiž výborně zhodnotěj, vy si je totiž výborně prodáte, vy si na nich totiž pěkně vyděláte, vás ty principy totiž živěj – ale co já? Já za ně můžu dostat jen napráskáno! (...) ... já jsem tak dobrej na to, abych dělal hnůj, z kterýho ty vaše principy porostou, sháněl vytopený místnosti pro vaše hrdinství a sklízel za to nakonec jen posměch! Ty se jednou vrátíš mezi ty svý herečky – budeš se tam na ně vytahovat, že jsi koulel sudy – budeš hrdina – ale co já? Kam já se můžu vrátit? Kdo si mě všimne?“

Kolik disidentů si v onech letech vyslechlo podobné monology!

V.

Dřív než jsem se seznámil s Václavem Havlem, přečetl jsem esej Karla Čapka Místo pro Jonathana. Tento esej vznikl v roce 1938 a Čapek tehdy psal: „... jeden celý národ, jedna celá říše přistoupila duchovně na víru v živočišnost, v rasu a podobné nesmysly; prosím, celý národ i s univerzitními profesory, faráři, literáty, lékaři a právníky. Myslíte, že by se mohla taková animální doktrína hlásat, kdyby každý vzdělanec v oné vysoce vzdělané říši pokrčil rameny a suše řekl, že takové primitivní voloviny nedělá s sebou? (...) Jak se zdá, v dnešním stavu světa má být inteligenci vyhrazena trojí cesta: spoluviny, zbabělosti nebo mučednictví. Snad ještě zbývá čtvrtá cesta: nezradit svou duchovní disciplínu; za žádných okolností, pod žádným nátlakem nezapřít v sobě ducha neomezeného a vidomého. (...) Můžeme tím nějak pomoci světu? Kdybych věděl, že ne, byl bych klidný a smutný; ale cítím s hroznou úzkostí, že ještě je (...) možno čelit fanatickému zpitomění světa; ještě je možno ne kázat, ale dorozumívat se (...); ještě může být rozum společný všem, zkušenost sdělitelná, poznání platné a zákony ducha a svědomí, jež zavazují...“

Stěží lze lépe ilustrovat historický odkaz, se kterým se Václav Havel vyrovnává po celý život.

Jan Patočka kdysi napsal, že Češi, malý evropský národ, měli své dějiny „velké“ a své dějiny „malé“. Velké, když se – samostatně a tvořivě – chápali důležitých témat s univerzální dimenzí. Tak tomu bylo, když se Čechy staly předvojem evropského reformačního hnutí a klestily západnímu křesťanství cestu ke křesťanství „laickému“. Malé dějiny měly navrch, když nastalo „oddělení Čech od světových úloh, provincializace a konec velikosti. Začínají provinční dějiny, malé dějiny Čech“.

Epocha stalinismu představovala určitě dobu malých dějin Čechů. Naproti tomu Pražské jaro 1968 – spolu s kulturním kvasem, který mu předcházel – vedlo Československo cestou Velkých dějin. Česká kultura – film, literatura, politické projekty – dobývala svět. Československo položilo tehdy otázku pro svět ústřední: je možný demokratický socialismus, socialismus s lidskou tváří? Je možná pokojná demontáž komunistické diktatury?

Mezi hlasy, které formulovaly tyto otázky a hledaly odpovědi, byl důležitý hlas Václava Havla.

Odpověď poskytl Kreml v podobě ozbrojené intervence, která zablokovala širokou cestu ke svobodě. A tak musel malý národ hledat odpověď na otázku: Jak prohrát? O nesamozřejmosti existence malého národa psal v těch letech Milan Kundera.

Toto vědomí vždycky provázelo představitele Československa, zvláště Beneše a Dubčeka. Svědectvím způsobu myšlení Václava Havla v onom památném roce 1968 je jeho dopis Alexandru Dubčekovi.

Veřejné mínění v Československu bylo rozděleno. Jedni říkali, zachraňme to, co je možné. Ti přemlouvali Dubčeka ke kompromisům a ústupkům. Druzí odpovídali – ústupky už nic nezachráníte. Prohráli jsme, nemohli jsme zvítězit ve střetu se sovětským vojskem. Prohrajme však s důstojností, neboť důstojnost a pravda jsou náš největší kapitál. Havel patřil k těm druhým. Napsal tehdy Dubčekovi: „... pro světovou veřejnost jste symbolem československého pokusu o ,socialismus s lidskou tváří‘. Lidé ve Vás vidí čestného, poctivého a odvážného člověka; (...) věří, že nejste schopen zrady.“

Ovšem komunisté, kteří chtějí „obnovit staré pořádky“ pod ochranou sovětských tanků, si vynucují, „že máte být hlavním žalobcem své vlastní politiky, který poprvé veřejně vysloví souhlas se zásahem, jenž měl tuto politiku zmařit. (...) Jejich touze srazit Vás na kolena nemůže stačit, že jste ztratil moc; potřebují víc: abyste ztratil tvář.“ Jde však o něco mnohem víc, než je Vaše osobní čest a důstojnost, psal Havel, jde „o čest a hrdost všech, kteří Vaší politice dali svou důvěru a kteří dnes – umlčeni – se k Vám upínají jako k poslední šanci, doufajíce, že československému pokusu zachráníte – a Vy jediný k tomu máte možnost – to, co jediné mu zřejmě lze ještě zachránit: sebeúctu“.

Zvolíte-li cestu pravdy, vysvětloval Havel Dubčekovi, lidé pochopí, „že si lze vždycky zachovat své ideály a páteř“. „Jsou občas okamžiky,“ dovozoval Havel, „kdy může politik dosáhnout skutečného politického úspěchu jedině tak, že zapomene na celou tu propletenou síť zrelativizovaných politických ohledů, analýz a kalkulací a zachová se prostě jako čestný člověk. Náhlé uplatnění bezprostředně lidských měřítek uprostřed odlidšťujícího světa politických manipulací může působit jako blesk, který tuto nepřehlednou krajinu ozáří jasným světlem. A pravda je najednou zase pravdou, rozum rozumem a čest ctí“. Alexander Dubček na onen dopis nezareagoval. Nikdy neodsoudil vlastní politiku, ale netroufl si – jak známo – na volbu důstojné prohry a věrnosti pravdě. Zvolil strategii ústupků, mlčení a vyčkávání, což ho ostatně nezachránilo před ponižováním a marginalizací. Vydal se cestou „švejkovského probruslení historií“.

Havel se vydal jinou cestou.

VI.

Z vězeňského dopisu Olze:

„Věrnosti a jakési – jak tomu říkám – setrvalosti jsem si vážil vždycky víc než čeho jiného a musím říct, že s léty si těchto vlastností vážím stále víc. Není to konzervativní láska ke statu quo, ale pouze úcta k lidské identitě a kontinuitě.“

VII.

Obsáhlé citace z Havlova dopisu Dubčekovi pro mě byly podstatné také ze sentimentálních důvodů. V roce 1968 a později, když jsem pobýval ve vězeňské cele ve varšavském Mokotowě, sledoval jsem události v Československu s podobnými pocity. Neznal jsem samozřejmě Havlův dopis, ale smutně jsem pozoroval kapitulaci předáků Pražského jara. Ještě nedávno jsem slyšel básničku „Celé Polsko čeká / na svého Dubčeka.“ Teď už na něho nikdo nečekal. (Teprve za dvacet let se objevil rým „Havel na Wawel“).

Zardoušení Pražského jara a kapitulace – kromě výjimek, například Františka Kriegla – předáků Pražského jara znamenala rozloučení s vírou v reformátorské síly v komunistické straně, ve vyhlídku na demokratizaci systému shora, v nový polský Říjen (1956).

Už jsme neuvažovali jak demokratizovat komunistický systém. Začali jsme přemýšlet, jak bychom se měli před tím systémem bránit.

Cesty polského a československého myšlení byly podobné: vedly k Výboru na obranu dělníků (KOR) a k Chartě 77. Nejprve ovšem bylo třeba ten systém pečlivě ohledat a popsat jeho povahu z hlediska lidí, kteří mají starost o pošlapané hodnoty.

Tomu sloužila tehdejší politická esejistika Leszka Kołakowského, tomu sloužil slavný dopis Václava Havla Gustávu Husákovi.

„Normalizace“ proměnila Československo v kulturní poušť; byla to doba kapitulace jedněch a emigrace druhých. Havel odmítl pokušení emigrace. Zvolil si osud člověka na okraji, člověka duchovního (podle Patočkovy definice), osud disidenta, riskujícího budoucí uvěznění nebo zničení. Dopis Husákovi znamenal rukavici otevřeně hozenou diktatuře.

Československo ovládá strach, psal Havel diktátorovi nepokrytě. Strach, výsledek policejní všemoci, rodí dvojtvářnost a konformismus, sobectví a kariérismus, rozklad všech mravních norem. Strach mocenská elita potřebuje, aby v zemi vládl klid. A klid vládne: klid márnice.

Havel diktátora varoval: „Pod těžkým příkrovem nehybnosti a pseudodění teče (...) tajný pramínek a pomalu a nenápadně podemílá ten příkrov. Může to trvat dlouho, ale jednoho dne se to musí stát: příkrov už není s to déle odolávat a začíná praskat.“ Připomínal Husákovi: Musí-li člověk každý den předstírat uctívání moci, kterou upřímně nesnáší, neznamená to, že v něm nadobro vyschnul jeden ze základních lidských citů: totiž pocit ponížení. Ten, kdo umí otevřeně čelit svému ponížení, na ně dokáže taky rychle zapomenout; kdo je však dokáže dlouho mlčky snášet, dlouho si je také uchovává v paměti. „A tak ve skutečnosti nic nezůstává zapomenuto: všechen vytrpěný strach, všechna vynucená přetvářka, všechno to trapné a nedůstojné šaškování...“ Za těchto okolností je těžké představit všechny varianty budoucího „okamžiku pravdy“, totiž způsob, jakým by se tak komplexně a zjevně ponižovaná společnost mohla jednoho dne dožadovat zadostiučinění.

Snad nikdo z nás si nedokázal tak jako Havel – v jakési prorocké jasnozřivosti – představit „sametovou revoluci“ a pozdější zběsilost lustrace a debolševizace.

VIII.

Husákova kancelář Havlovi jeho dopis vrátila se slovy, že ho dal k dispozici nepřátelským agenturám, čímž prokázal nepřátelství k vlasti.

Havlův dopis Husákovi byl jako blesk uprostřed temné noci husákovské normalizace. A byl také předzvěstí Charty 77.

Charta 77 byla „volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv“. Prvními mluvčími Charty byli Jiří Hájek, šéf ministerstva zahraničí v období Pražského jara, Václav Havel a Jan Patočka, který záhy zemřel po řadě dlouhých výslechů. Několik dní před smrtí Patočka napsal:

„Mnozí tazatelé (...) se ptají: nezhorší Charta situaci naší společnosti? (...) Odpovězme si však otevřeně: žádná poddajnost zatím nevedla k zlepšení, nýbrž jen k zhoršení situace. Čím větší strach a servilnost, tím více si mocní troufali, troufají a budou troufat. Není žádný prostředek, jak zmenšit jejich tlak, než jsou-li znejistěni, vidí-li, že nespravedlnost a servilita nejsou zapomínány, že se nad tím vším voda nezavírá.“

Nikoliv náhodou Havel věnoval svůj slavný esej Moc bezmocných památce Jana Patočky. Vždyť přece Patočka psal v Kacířských esejích – o „solidaritě otřesených“ ve víře v každodenní konformitu. Právě tak také Havel chápal mravní smysl „disidentského“ (i když tento pojem neměl rád) hnutí, soustředěného kolem Charty 77. Psal, že „je třeba společně a nahlas říci pravdu – bez ohledu na všechny sankce, které to přinese, a na neurčitost naděje, že se takový čin v dohledné době promění v nějaký hmatatelný výsledek“.

Moc bezmocných je nejzralejší rekapitulace zrodu, politické filozofie a étosu disidentských hnutí ve středovýchodní Evropě. Při setkání na Sněžce jsme se dohodli – přátelé z Polska a Československa –, že připravíme společný sborník o našich zkušenostech a prognózách. Češi svou část vypracovali – my Poláci jsme to nedokázali. Vydali jsme však Moc bezmocných – a jiné texty – v podzemním čtvrtletníku Krytyka.

Havlův esej vypráví o zrození Charty 77, té „solidaritě otřesených“, pojednává o „moci bezmocných“ (disidentů) a „bezmoci mocných“ (představitelů diktatury). „Bezmoc mocných“ spočívá v povaze moci, která dokáže pronásledovat, ale je netvořivá, zkostnatělá, nemravná. Moc bezmocných má svůj účinek, pokud apeluje na ty, kteří žijí ve lži a ponížení, touží však po pravdě a důstojnosti. „Je to,“ psal výstižně Havel, „jakási bakteriologická zbraň, kterou může – když k tomu dozrají podmínky – jediný civilista odzbrojit celou divizi.“

Velmi mnoho Havlových úvah se shodovalo s idejemi lidí z okruhu Výboru na obranu dělníků KOR, zvláště s idejemi Jacka Kuroně. Byly však také rozdíly.

Pro Jacka Kuroně byl klíčový pojem samosprávy a samosprávnosti, člověk jako subjekt, svoboda pro všechny, pluralismus, fyzické i duchovní vysvobození celé společnosti, odpor k nacionalismu a autoritářskému státu. Cestou k naplnění těchto hodnot viděl v otevřené sebeorganizaci občanské společnosti a v přejímání společenských organizací z rukou moci.

V této látce byly Havlovy a Kuroňovy ideje v souladu.

Oba si zároveň zachovávali odstup od západního modelu parlamentní demokracie. Parlamentní demokracie, jejímž stoupencem Jacek Kuroń byl, zaručuje člověku svobodu volby a umožňuje naplňování vlastních snah jen ve volném čase. Nedokáže je však zaručit v pracovní době. Kuroń se domníval, že cílem demokratické opozice je emancipace světa práce.

Havlovy výhrady vůči parlamentarismu byly jiného druhu. Podle něj je krize komunistických diktatur, jejichž ideologií se stalo banální konzumentství, zlomkem mnohem širší krize „technické civilizace jako celku“.

Havel opakuje po Heideggerovi, že krize pochází z bezradnosti člověka před planetární silou techniky, která „se vymkla člověku z rukou, přestala mu sloužit, zotročila ho a donutila, aby jí asistoval u přípravy své vlastní zkázy“.

V tomto stavu nejsou – podle Havla – tradiční parlamentní demokracie řešením: „jen způsob, jímž manipulují člověka, je nekonečně jemnější a rafinovanější než brutální způsob systému post-totalitního“.

Havel neznal východisko z této krize, ale pomýšlel na „existenciální revoluci“, která povede k „rekonstituci společnosti“. Jinak – opakoval po Heideggerovi – nějaký Bůh „nás už jedině může zachránit“.

Havel však přiznával, že v zemi sovětského bloku by se tradiční parlamentarismus mohl stát jakýmsi vhodným přechodným řešením, které by pomohlo rekonstituovat zdecimované občanské sebevědomí, smysl pro demokratickou diskusi, otevřít prostor ke krystalizaci elementární politické plurality jako bytostné intence života.

Havel umísťoval disidentský étos a politický projekt Charty 77 v horizontu vlastní, filozofické vize budoucnosti.

Již tehdy při první četbě mi nebyly jasné určité Havlovy myšlenky, třebaže všechny fascinovaly a inspirovaly. Nepozastavoval jsem se však příliš dlouho nad Heideggerovými proroctvími a Havlovou „existenciální revolucí“, věděl jsem a viděl, že Havel, a spolu s ním i jiní disidenti, uskutečňují existenciální revoluci ve vlastním životě a okolí – volí svobodu na vlastní riziko: tu jedinou cestu k životu v pravdě.

IX.

Žít v pravdě – pro Václava Havla to znamenalo svědčit vlastním životem. V tom spočívala jeho „moc bezmocného“. Svědectvím této moci byl jeho postoj ve vězení. Spisovatel pochopil, že komunistické moci šlo o to, aby ho pokořila, mravně zmrzačila a poplivala.

Během prvního – několikaměsíčního – věznění v roce 1977 Havel udělal chybu debutujícího vězně: aniž by tomu přikládal význam, poslal úřadům žádost o propuštění. Úryvek této žádosti – vytržený z kontextu a příslušně komentovaný – vydaly oficiální noviny. Byl propuštěn. Ono propuštění se interpretovalo jako cena za kapitulaci. Ty pomluvy – a nedorozumění, které je provázely – těžce prožíval a dobře si je zapamatoval. Také po uvěznění v roce 1979 mu bylo dáno najevo, že bude propuštěn, pokud odjede do Spojených států. Taková tehdy bývala dilemata disidentů: svoboda v emigraci, anebo vězení ve vlasti. Volili různě. Havel si zvolil vězení.

Dojemný záznam této volby přinesly jeho vězeňské dopisy Olze. Hned po rozsudku (čtyři a půl roku) v lednu 1980 psal, že se neohne: „V téhle věci jsem se zatvrdil. Jsem český balík a zůstanu jím.“ O něco později (v srpnu 1980) uvažoval, zda se nezměnil „svět kolem nás? Nepřesouvají se v něm významy? Proč například najednou tolik přátel odjíždí?“

Neodsuzoval odjíždějící. Dobře chápal, že už lze mít dost života s neustálým odposlechem, každodenního čekání na uvěznění a obav o rukopis, který se může dostat estébákům do pracek. To deptalo duchovně i tělesně, rodilo deprese a rezignaci. A tak psal Olze (září 1980): „Jedním z poměrně častých témat mých úvah (...) jsou mí přátelé, kteří odcestovali. Obvyklý průběh mé meditace: na začátku je lehká nostalgie a i trochu závisti (na jejich umělecké úspěchy), i trochu tísně (dělají zas konečně to, co je baví, jsou v kolotoči práce, zbaveni všech nekonečných komplikací, naše pachtění se jim asi už dávno jeví jako nicotnost – a na druhé straně já, který je toho všeho zbaven, a nemá sebemenší šanci dělat třeba v nějakém divadle...) – to je tedy na začátku – a na konci těch meditací je vždycky posléze zvláštní vnitřní radost z toho, že jsem tam, kde mám být, že jsem neuhnul od sebe sama, nesáhl po zadních vrátkách a při všem strádání jsem zbaven strádání nejhoršího (které jsem už taky na vlastní kůži poznal), totiž pocitu, že jsem nedokázal být na úrovni svého úkolu...“

Téma „svoboda za cenu emigrace“ zaměstnávalo také jiné vězně a jejich manželky. Jedním z vězňů, kterému taky nabízeli emigraci, byl Václav Benda, odsouzený v témže procesu jako Havel. Benda, psal Pavel Kosatík, tehdy zvažoval dvojí důsledek takového odjezdu: „na jedné straně demoralizace přátel, na druhé relativně útěšné poznání, že to nejhorší, co se koneckonců člověku v Chartě může stát, není ani smrt, ani dlouholeté vězení, ale nabídka vystěhovaleckého pasu“.

Bendova žena Kamila, se kterou o tom diskutovala Olga Havlová, formulovala své rady uvězněným jasně: 1) krysy opouštějí loď jako první a kapitán jako poslední, 2) právě tím, že jsou ve vězení, dělají pro Chartu kus práce; 3) pokud člověk se v jejím v průběhu vzdá důležité věci, do které se pustil, mívá to obvykle nebezpečné důsledky pro celý jeho pozdější život.

Říkala také, psal Pavel Kosatík, „že případný Havlův odchod by zbylé disidenty demoralizoval a zničil by kredit, který Havel v disentu měl (ve spojení s Havlovým selháním v první vazbě v roce 1977 by se odchod podle ní jevil jako zrada)“.

Václav (a Olga) vyznávali, domnívám se, podobnou filozofii. Václav psal Olze (březen 1982), že díky vězení může dokázat „příležitost dosvědčit sobě, svému okolí i Pánubohu, že nejsem jen nějaký tajtrlík, jak si snad leckdos o mně myslel nebo mohl myslet, že si za tím, co dělám, stojím, myslím to vážně a že jsem tudíž schopen nést i následky, které to přináší... Nakonec jde přece o to, „zda i zde – a právě zde! – jsem a zůstávám sám sebou se vším, co ke mně patří“. Zůstal sám sebou – také proto, že vzešel ze specifické české plebejské kultury. Opakoval často: „Kdo se bere příliš vážně, ten se vždycky vystavuje nebezpečí, že bude k smíchu. Kdo se dokáže trvale vysmívat sám sobě, směšnost neriskuje.“

X.

Žít v pravdě – to zní pateticky, ale tehdy se patos objevoval zřídka. Byla spousta hemžení a klábosení, hodně problémů s bezpečností a jenom zřídka jsme měli pocit, že žijeme jako svobodní lidé. A přece měla ta svébytná disidentská subkultura své pasti. Václav Havel věděl – a popisoval –, že postavení disidenta může vést ke konformitě se stádním chováním vlastního prostředí, k démonizaci nepřítele (například komunistů) a zandělštění sebe sama. Havel neviděl nepřítele v komunistech, ale v komunistickém systému.

Na komunisty hleděl střízlivě: pamatoval si stejně tak jejich odpor vůči Benešově kapitulaci v roce 1938, jako státní převrat v roce 1948. Jejich jména mezi signatáři Charty 77 považoval za cosi normálního, přičemž některých si prostě úžasně vážil – stačí si přečíst jeho krásný esej o Františku Krieglovi, Židovi ze Stanislavova, předválečném komunistovi, lékaři, dobrovolníkovi ve španělské občanské válce, potom stranickém funkcionáři a nakonec reformátorovi z dob Pražského jara. Kriegel byl jediný z vedení KSČ, který odmítl podepsat v Moskvě v srpnu 1968 kapitulantské prohlášení. Zachránil čest československé politiky, napsal o něm Václav Havel.

Havel viděl v Krieglovi tragickou postavu. Toť člověk, který vždycky věděl, „co je dobro a co zlo“, co „čest a co zrada“. Jak mohl takový člověk vydržet v hnutí, „jemuž se podařilo tak dokonale (...) nadřadit imaginární, a tudíž snadno zneužitelný svět ,vyšších zájmů‘ a ,obecných ideálů‘ elementárnímu lidskému cítění a rozmyslu, ba dokonce prohlásit toto cítění a tento rozmysl – v situaci, kdy to potřebovalo – za pouhou pověru a přelud?“ tázal se Havel. Jak se mohl dopustit účasti na posilování moci komunistické strany?

Tragičnost Krieglovy postavy spočívala v tom, že to byl zároveň člověk svědomí i člověk víry. Nejprve byla víra v ideologii, „která je schopna jakékoli přítomné zlo ospravedlňovat utopickou vizí zářných zítřků kdesi v nedohlednu“; potom víra v demokratizaci komunistického zřízení. Kriegel se nikdy nezřekl víry v „socialismus s lidskou tváří“.

Havel psal: „Tragické paradoxy, které cítím v postavě, díle a osudu Františka Kriegla, nejsou jen jeho a nejsou dokonce jen komunistickou záležitostí.“ Spatřoval v nich „základní paradoxy moderní doby“. „Může světem všech těch partikulárních zájmů, iracionálních vášní, „politických realit“, mocných ideologií, slepých revolt, zkrátka celým tím chaotickým světem soudobé civilizace prorůst až k vrcholkům faktické moci člověk opravdu čistého srdce, vlastního nezávislého rozumu a vůle řídit se jen jimi?“ ptal se. „Anebo mu nezbývá než se přeci jen zaplést – ať už proto, že realisticky slevil, nebo proto, že idealisticky uvěřil – s něčím dalším a pro tento svět přesvědčivějším, co sice může být s jeho svědomím v souladu, co se však kdykoli může obrátit proti němu?“

Ne, Havel nikdy nebyl „antikomunistický troglodyt“; každý člověk pro něj byl zvláštním světem, který je hoden spravedlivého přístupu. Takto vytvářel jistý vzor disidentského étosu.

Napsal jednou, že „disident“ se podobá Sisyfovi, který tlačí do vrchu svůj kámen, „valí ho přesto, že ho to nebaví, a přesto, že ví, že ho stěží někam dovalí; který ho valí prostě proto, že nemá jinou možnost, jak být sám sebou a aspoň tak dát životu smysl. A odkrýt tím obzor naděje.“ Soudím, že mým kamarádům disidentům – a mně také – postačovala tato životní filozofie disidenta.

Havlovi to nestačilo. On se nepotýkal jenom s komunistickou diktaturou, ale také se zlem moderní civilizace. Pokus „vzít tak říkajíc přírodu beze zbytku do lidských rukou a vysmát se jejím tajemstvím, zrušit zkrátka Boha a zahrát si na něj – že každý takový pokus se musí člověku vymstít.. (...) Člověk prostě není Bůh...“ To už nepsal politický disident, ale filozofující homo religiosus, kterým v podstatě Havel vždycky byl.

Havel odmítal ateistický světový názor. Hrdina jeho hry Pokoušení (alter ego autora) pravil: „Když člověk vypudí ze svého srdce Boha, otevře tam přístup ďáblovi. Anebo není snad to velké dílo zkázy, včetně stále tupější svévole mocných a stále tupější poddajnosti bezmocných, páchané v dnešním světě pod praporem vědy – jehož poněkud groteskními vlajkonoši jsme ostatně i my – dílem vpravdě ďábelským? Ďábel je, jak známo, mistrem přetvářky. A lze si pro něj snad představit důmyslnější převlek, než jaký mu nabízí novodobé nevěrectví? Vždyť nejvděčnější manévrovací prostor musí nalézat nutně tam, kde se na něj přestalo věřit!“

O vlastní víře psal Havel Olze: „... je to pro mne prostě určitý stav ducha, totiž stav trvalé a činorodé otevřenosti, trvalého tázání, potřeby vždy znovu a pokud možno nezprostředkovaně ,zakoušet svět‘, a neproudí tedy do mne z nějakého konkrétně vymezeného objektu mimo mne.“

V jiném dopise upřesňoval: „... rozhodně nejsem správný křesťan a katolík (jako tolik mých dobrých přátel), z mnoha různých důvodů, například proto, že toho svého boha neuctívám a naprosto nechápu, proč bych ho měl uctívat. Tím, čím je – obzorem, bez něhož by nic nemělo smysl a já bych vlastně ani nebyl –, je ze své podstaty, nikoli tedy dík nějakému siláckému výkonu... (Ježíšovu zvěst přijímám jako výzvu k vlastní cestě.)“

Spojoval to ostatně s politikou: „... lze prapůvod moderního státu a moderní politické moci hledat právě zde, tedy opět v okamžiku, kdy se začíná lidský rozum ,osvobozovat‘ od člověka, jeho osobní zkušenosti, osobního svědomí i osobní odpovědnosti, a tudíž i od toho, k čemu se v dimenzích přirozeného světa každá odpovědnost jedině vztahuje, totiž od jejího absolutního horizontu.“

Jinak řečeno: na jedné straně Havel demaskoval marxismus-leninismus, ve kterém spatřoval kvazináboženství, nabízející člověku hotovou odpověď na všechny otázky; na druhé straně pak ctil a svým způsobem vyznával náboženství, které přikazuje pokoru před Tajemstvím. Tázal se, zda se podaří „nadřadit mravnost politice a odpovědnost účelu, dát opět smysl lidské pospolitosti a obsah lidské řeči“.

Tyto otázky Havla nikdy neopustily.

V disidentských letech pravil: „Jsem příznivcem „antipolitické politiky“. Totiž politiky nikoli jako technologie moci a manipulace s ní (...), ale politiky jako jednoho ze způsobů, jak hledat a dobývat v životě smysl...“

Tak psal Havel v únoru 1984. Po pěti letech se měl přesvědčit, jaká je „antipolitická politika“ v období postkomunismu.

XI.

Disidentské myšlení o politice se naprosto odlišovalo od politické aktivity v demokratickém státě. Disident se obvykle nepovažoval za politika – byl spisovatelem, fyzikem, sociologem, architektem nebo studentem; býval také disidentem bez zaměstnání.

Havel pravil: „Jsem spisovatel, píšu to, co chci, a ne to, co by na mně chtěli jiní, a angažuji-li se jinak než svou literární tvorbou, dělám to prostě proto, že to cítím jako svou přirozenou lidskou a občanskou povinnost a jako povinnost vyplývající koneckonců i z mého postavení spisovatele. Nejsem na straně žádného establishmentu, jsem prostě na straně pravdy proti lži, na straně smyslu proti nesmyslu, na straně spravedlnosti proti nespravedlnosti.“ Také proto podrobně neuvažoval o reformě hospodářství nebo zdravotnictví. Jeho osobní „utopie“ se skládala z víry v hospodářský a politický pluralismus, v dialog demokratické reprezentace s názory odborníků.

Se sympatiemi pohlížel na mnohosektorovost a decentralizaci; byl skeptický k systému politických stran. Soudil, že do parlamentu by se měli volit konkrétní lidé, a ne strany. Velkou váhu přikládal také občanské společnosti. Bál se veškerých uzavřených ideologií. Psal z vězení Olze, že „okamžik, kdy nějaký myšlenkový systém sám sebe dovrší a uzavře, kdy je přiveden k dokonalosti a univerzalitě“, byl již nejednou popsán jako chvíle, kdy systém „hroutí se sám do sebe v jakémsi hmotném kolapsu“, poněvadž „se mu skutečnost definitivně vymaňuje z rukou“.

Výsledkem takového krachu ideologie bývá všeobecná zatrpklost. Zatrpklý člověk ztrácí víru ve svět a lidi; dochází k závěru, psal Václav Olze, „že všechny mravní zásady, vyšší cíle a nadosobní ideály jsou jen naivními utopiemi, a že je třeba přijmout svět ,takový, jaký je‘, to jest nezměnitelně špatný“. A přece „to není špatnost světa, která v poslední instanci donutila člověka, aby rezignoval, ale (...) naopak jeho rezignace ho přivedla k jeho teoriím o špatnosti světa“. Co víc – zatrpklý člověk se začíná vyvíjet. Tak jak se přizpůsobuje „špatnému světu“, začíná se tento svět měnit ve skutečnost „nikoli nejhorší“, a určitě lepší než další destabilizace vyvolané aktivitami naivních „utopistů“, kteří chtějí svět změnit k lepšímu. „A tak,“ psal Havel, „dochází k oněm smutným koncům, kdy se nemilosrdný kritik světa nepozorovaně proměňuje v jeho obhájce, ,neangažovaný‘ teoretik jeho nezměnitelnosti v aktivního bojovníka proti jeho změně, apartní skeptik v obyčejného reakcionáře.“ Havel vyznával, že chápe lidskou zatrpklost: mluví pro ni lidská slabost, samota, bezbrannost. „A přece,“ psal, „jsem přesvědčen, že neexistuje v tomto slzavém údolí nic, co by samo o sobě mohlo vzít člověku naději, víru, smysl života. Ty ztrácí jen a jen tehdy, kdy selhává on sám.“

To dojemné vyznání a definování neochvějného postoje disidenta v sobě skrývalo také nebezpečné pasti. Nejnebezpečnější z nich byl fanatismus. Fanatismus, psal Olze, je „sobě samé odcizená víra“. Fanatik nejprve věří, že má „odpovědnost za vše“, čím bezmeznější ta odpovědnost je, „o to ovšem ohrožovanější šokem z cizoty čerstvě nazřeného světa“. Víra v ideu se proměňuje ve víru v konkrétní instituci. V tom spočívá „osudový omyl“. Přenesení ideje „z bezbřehosti snu do reality lidských činů“ způsobuje, že člověk začíná být slepě poslušný instituci, v níž vidí naplnění svých ideálů. To vystavuje pokušení: poslušnost nahrazuje reflexi, člověk je oproštěn od příkazu samostatně myslit a rozhodovat ve prospěch věrné služby instituci (prostředí, straně, sektě), v níž vidí cestu k uskutečnění svého „bezmezného snění“.

„Fanatik je ten,“ uzavíral Havel, „kdo – aniž to chápe – nahrazuje lásku k Bohu láskou k vlastnímu náboženství, lásku k pravdě, svobodě a spravedlnosti láskou k ideologii, doktríně či sektě, které je slíbily definitivně zajistit, lásku k lidem láskou k projektu, který tvrdí, že – přirozeně jako jediný – může lidem opravdu sloužit.“ „Čím větší fanatik,“ psal Havel. „tím snadněji dokáže měnit objekty své ,víry‘: maoismus přes noc vymění za jehovismus či naopak, aniž se na jeho oddanosti k nim cokoliv změní.“ „... fanatismus život sice usnadňuje – ale za cenu jeho beznadějného ničení. Jeho tragika je v tom, že krásnou a hluboce autentickou touhu lidského ,před-já‘ vzít na sebe utrpení celého světa nepozorovaně proměňuje nakonec jen v rozmnožitelku tohoto utrpení: v organizátorku koncentráků, inkvizicí, masakrů a poprav.“

XII.

Vraťme se ještě k Janu Patočkovi, intelektuálnímu patronovi a mravní autoritě českých disidentů. V období „normalizace“ psal o třech možných postojích: „Jeden, to je cesta, kterou šel Sokrates – ukazovat lidem, jak se věci ve skutečnosti mají, že svět je temný, problematický, že ho nemáme – to znamená ale dostat se do konfliktu a jít na smrt. (...)Druhá možnost je (...) vnitřní emigrace, stažení se z veřejnosti, z kontaktu a konfliktu se světem a hlavně s obcí, v naději, že filosofickým hledáním najdeme to, co ve svých důsledcích, jako obec duchovních lidí, umožní duchovním lidem, aby žili a neumírali. A třetí možnost je stát se sofistou.“ A pak psal v eseji o T. G. Masarykovi: „Filosofové většinou stát budovali ideálně, vytvořit je skutečnou politickou akcí – to v celých dějinách bylo dáno jen jednomu mysliteli – a to právě Masarykovi.“

Podruhé se o něco takového pokusil Václav Havel. Zvolil si, tak jako Sokrates, nekompromisní konflikt s mocí. A náhle se, nečekaně, shodou okolností, Sokrates stal Periklem. V prosinci 1989 byl Havel zvolen prezidentem Československa.

Už když v prvním novoročním projevu 1. ledna 1990 komentoval stav státu po dlouhých letech diktatury, vyslovil pamětihodné věty: „Morálně jsme onemocněli, protože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet.. (...) Mluvím o nás všech. Všichni jsme si totiž na totalitní systém zvykli a přijali ho za nezměnitelný fakt a tím ho vlastně udržovali. Jinými slovy: všichni jsme – byť pochopitelně každý v jiné míře – za chod totalitní mašinérie odpovědni.“ Nový prezident mluvil také o potřebě udržovat památku těch, „kteří za války zachraňovali čest našich národů, ti, kteří se vzepřeli totalitní vládě, i ti, kteří dokázali prostě být sami sebou a myslet svobodně“. Mluvil o potřebě spravedlnosti, střežené nezávislými soudy. Zdůrazňoval, že hlavním ohrožením nejsou komunisté, ani „jakákoli mafie mezinárodní“. Hlavním nepřítelem, říkal, jsou dnes naše vlastní vady: lhostejnost k věcem veřejným, pýcha, přehnané osobní ambice, sobectví. Odvolával se na tradici Masaryka, který „zakládal politiku na mravnosti“. Pokusme se, říkal, „obnovit toto pojetí politiky“. Jde o politiku, která bude pomáhat štěstí lidí – a nebude sloužit jejich klamání. Politika totiž „nemusí být jen uměním možného, zvlášť pokud se tím myslí umění spekulací, kalkulací, intrik, tajných dohod a pragmatického manévrování, ale že může být i uměním nemožného, totiž uměním udělat lepšími sebe i svět“. V závěru pravil, že sní „o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí“.

Tak znělo krédo Sokrata proměněného v Perikla. Dějiny Havlova života do 1. ledna 1990 jako by byly zázračnou pohádkou se zázračným koncem. Mnozí z nás, disidentů včerejšího dne, tehdy soudili podobně – když se všechno dosud tak dobře dařilo, tak i teď...

Záhy však došlo k vyhnání z pohádky.

XIII.

Už v únoru 1990, o výročí února 1948, Havla potkalo mrzuté překvapení. Byl tehdy na vrcholu popularity, oslovoval sobě nakloněné publikum, ale když ohlásil zrušení trestu smrti, vyvolalo to odmítavé mručení. „Lid má,“ komentoval to po letech, „z jakýchsi důvodů velmi rád trest smrti.“ Byla to jedna z prvních známek „vyhnání z pohádky“ – zjevila se jiná tvář společnosti, která po dlouhá léta ukrývala všechny své tváře – ty nejlepší i ty nejhorší.

Po letech (2005) mluvil o „dusné atmosféře“, která zavládla po „vyhnání z pohádky“. „Nad vším jako by čněl ideál ,standardnosti‘, ,normálnosti‘, což znamenalo v podstatě ideál průměrnosti, banality, jakéhosi maloměšťáckého paďourství. (...) Odpor k bývalým disidentům tehdy prožíval své velké chvíle...“

„Krátce po revoluci a příchodu svobody se ve veřejném životě etabloval velmi zvláštní druh antikomunistického posedlictví. Jako by někteří lidé, kteří po léta mlčeli (...) a dávali pozor, aby nenarazili, pocítili náhle potřebu vyvážit nějakým siláckým způsobem své dřívější ponížení, respektive pocit či možné podezření, že selhali. A na mušku si vzali ty, kteří jim to sami nejméně zazlívali, to jest disidenty. Pořád je totiž podvědomě chápali jako svou živoucí výčitku svědomí, jako doklad, že když někdo nechtěl, nemusel se úplně podrobit. Zajímavé je, že v době, kdy se disidenti jevili jako skupinka potrhlých donkichotů, nebyl odpor k nim tak silný jako později, kdy jim tak říkajíc daly dějiny za pravdu. To už bylo příliš, to se neodpouští. A čím zřetelnější bylo, že disidenti sami nikomu nic nevyčítají a nikoho z ničeho neobviňují, natož aby dávali sebe někomu za příklad, tím víc – paradoxně – tato zlost rostla. Takže nakonec se na ně leckterý nový antikomunista hněval víc než na samy představitele bývalého režimu. Z toho se zrodila zvláštní legenda o disidentském levičáctví, o tom, že jsou ,elitáři‘ (jak může být elitářem někdo, kdo desítiletí seděl v kotelně nebo ve vězení a nikdy se nad nikoho nepovyšoval?), že nedostatečně uctívají osvědčené západní instituce atd. atd. (...) Mimo jiné: dost o sobě tato ideologie prozradila nedávno v jednom článku, podle něhož disidenti neměli žádné zvláštní zásluhy o pád komunismu, protože ten svrhli především ,normální‘, standardně se chovající občané tím, že se starali sami o sebe, což zřejmě znamená, že si tu a tam odnesli ze stavby cihlu. Tento způsob veřejného myšlení nalézá samozřejmě odezvu u velké části publika, která v tom spatřuje definitivní potvrzení správnosti své životní volby: teď, když se to smí, velmi chválíme kapitalismus a odsuzujeme všechny, kdo o něm přemýšlejí kriticky, dříve, když se to nesmělo, kráčeli jsme poslušně k volbám volit komunisty, abychom se mohli v klidu starat sami o sebe. A kdo to pořád zneklidňuje? Levičácký disident!“

Havel v tom všem viděl „českou malost“ a její filozofii: „Starej se sám o sebe, nepleť se do cizích věcí, přikrč se a přihrb – jsme obklopeni horami, ty světové vichry se nám přeženou nad hlavami, a pak si budeme dál vrtat na svém dvorečku.“

„V našich moderních dějinách,“ vrací se Havel často k této myšlence, „se opakují situace, kdy se společnost vzedme k nějakému výkonu, ale pak její předáci provedou ústupový manévr, (...) někde kapitulují, něčeho se vzdají, něco obětují, samozřejmě v zájmu záchrany národní existence, a společnost, zprvu tím traumatizovaná, se pak velmi rychle všeho vzdá, takzvaně pochopí své předáky a posléze upadne do apatie či přímo mdloby. (...) Tak tomu bylo v době pomnichovské, za protektorátu, v padesátých letech i v roce 1968 po sovětské okupaci. Na začátku jsou věty jako „,zradili nás‘, ,prodali nás‘, „všichni se proti nám spikli‘, pokračuje to větami typu ,nic nemá cenu‘ a končí to nacionálním křikem, řečí o ,národních zájmech‘ a tichým souhlasem s pronásledováním nějaké menšiny. Zvítězí čecháčkovství v tom nejhorším významu toho pojmu.“

„Čecháček“ je symbol šosáctví a nenávisti ke všem jinak smýšlejícím. Objevují se výzvy „zbavíme se Židů, pak Němců, pak buržoazie, pak disidentů, pak Slováků – a kdo bude na řadě příště? Romové? Homosexuálové? Cizinci vůbec? A kdo tu zbude? Čistokrevní Čecháčkové se svým dvorečkem“.

„Čecháček“ se po roce 1989 chopil formule jemnější: antievropanství. Podle Havla je „to přece v podstatě tentýž vztah ke světu: proč se máme s někým radit, proč máme někoho poslouchat, proč se máme s nějakým cizákem dělit o moc, proč máme někomu cizímu pomáhat, co nám je po jejich technických normách? (...) ,My si přece vystačíme sami‘ – to je jen nová tvář dávno známé čecháčkovské mentality.“

„Ale pozor,“ upozorňuje Havel, „Čecháček si dovoluje vystrkovat růžky a posléze volat bojová hesla jen tehdy, když za to nic nehrozí; má-li naopak proti sobě mocného a krutého protivníka, stáhne se a je k němu dokonce servilní.“

Jenom ten, myslím si, skutečně miluje svou vlast, kdo jí dokáže říkat trpké pravdy.

XIV.

Po víc než deseti letech (září 2002) se vyznával Havel: „... teprve teď začínám chápat, jaká to byla všechno vlastně ďábelská past osudu: vždyť já byl skutečně ze dne na den vržen do světa pohádky, abych pak dlouhá léta musel padat k zemi“.

Tato Havlova slova mě překvapila: svět pohádky pro něj začal, když se stal prezidentem; pro mě tehdy svět pohádky skončil. Vždyť od prvních dní svobody začala doba potýkání se se vzdorující látkou reality. Vystoupení Havla – prezidenta jsou skvělým zrcadlem dilemat a dvojznačností, úspěchů a zklamání oné doby.

V srpnu 1990 říkal – čímž překvapil mnoho svých přátel – že „naše revoluce není dokončena“, za každodenními potížemi se totiž „skrývají chapadla neviditelných mafií, které se snaží kšeftovat s majetkem, který jim nepatří, ustavují podezřelé akciové společnosti a hledají cesty, jak bezpečně ulít nelegálně získaný kapitál. Krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím“. (V polském překladu, citovaném autorem, jsou „slušovické“ žilky, které by byly čtenáři nesrozumitelné, nahrazeny obecnější formulací; překl.)

Byly to názory, které uváděly v úžas. V jazyku oněch let znamenaly výzvu k personálním čistkám, vytvářely klima strachu ze všudypřítomného nepřítele. Takové výzvy se ostatně neobjevovaly jenom v Československu – po fázi boje za svobodu nastala fáze boje o moc. Těchto hesel – společně s výzvami k lustraci a debolševizaci – využívali, podle Havlova pozdějšího označení, „náhle se objevivší mstitelé národa“, kteří „budou zase svévolně a bezostyšně osočovat ty, kteří se pokoušeli – ať už lépe či hůř – dělat něco pro návrat demokracie“. Proto jsem nejednou přemýšlel, zda se v těch formulacích – „nedokončené revoluci“ a „neviditelných chapadlech“ – skrývalo skutečné Havlovo přesvědčení, anebo to bylo taktické převzetí hesel radikálních populistů proto, aby tyto nebezpečně znějící fráze naplnil jiným obsahem.

Nedovedu odpovědět na tyto otázky. Nicméně jsem přesvědčen, že pokud se Havel mýlil v diagnóze, jistě – když mluvil o „dokončení revoluce“ – netoužil rozpoutávat hon na čarodějnice, nesnažil se opírat o vlnu porevoluční nenávisti. Určitě pochopil smysl taktiky v politice, ale nikdy nepřistupoval na tezi, že „politika musí být špinavá“. Opakoval zarytě: „Kdo říká, že politika je špína, dělá z politiky špínu.“ Věřil, že politik má víc naslouchat „hlasu svého jedinečného a nezaměnitelného svědomí – tak, jak to dělají právě básníci.“

Proto byl také ve svém projevu velice často velmi osobní a drsně upřímný – také když mluvil o vlastních omylech a iluzích. Často se přiznával k hříchu netrpělivosti. „I já (...) jsem de facto podléhal zvrácené představě, že jsem suverénním pánem nad skutečností,“ vyznával. „Byl to ovšem velký omyl.“

Historie se mění postupně a nelze k urychlení oněch proměn užívat násilné manipulace. Svět není stroj. „Je třeba trpělivě zasévat semena, poctivě zalévat půdu, kde byla zaseta, a dopřávat rostlinám přesně ten čas, který si samy určují. Jako neobelstíme rostlinu, neobelstíme ani dějiny. Ale i dějiny můžeme zalévat. Trpělivě a každý den. Nejen s porozuměním, nejen s pokorou, ale i s láskou.“

XV.

Upozorňoval, že ztráta starých hodnot a jakási hodnotová prázdnota budí frustraci. To rodí nebezpečné tendence, objevuje se volání po vládě pevné ruky a nacionalistickém, etnicky „čistém“ státě. Mnozí pak hledají „viníka své vlastní frustrace, aby si pak své otřesené sebevědomí léčili jeho pronásledováním“.

„Velký vzrůst kriminality a organizovaného zločinu, kolektivní násilí, nesnášenlivost, rasismus, antisemitismus, xenofobie a lhostejnost k nim, šířící se korupce, zlatokopecká horečka,“ vypočítával Havel v roce 1993, „a názor, že život je džungle a člověk člověku musí být vlkem – to jsou zřejmě jen nejznámější projevy onoho zvláštního stavu, do něhož se dostává společnost v situaci, kdy se zhroutil hodnotový svět totalitního státu.“ Z toho pak vychází všeobecná podezíravost, dychtění po skandálech, křiklounství, určené jen k přehlušení vlastních komplexů. Na jeviště se vracejí nejhorší tradice českých dějin: provinčnost, servilita před mocnými a brutalita vůči slabým, snaha „proklouznout dějinami za každou cenu, i za cenu ztráty vlastní tváře“.

Když jsem četl tato tvrdá slova Václava Havla, člověka přece mírného a jemného, myslel jsem, že čtu zpravodajství z „polského pekla“ oněch i pozdějších let. Navzdory zřejmému úspěchu demokratické transformace přicházely bolestné porážky. Takovou porážkou byl rozpad republiky. Havel mu odporoval a udělal by mnoho, aby vybudoval „federaci skutečnou a demokratickou, v níž by se všichni cítili dobře“. Přiznával: „Toto úsilí nevedlo k úspěchu.“ Havel zůstal navždy věrný svému přesvědčení o hodnotě instituce občanské společnosti. Jak tvrdil: „Moderní demokratický stát se nemůže skládat (...) zjednodušeně řečeno – jen ze státní správy, politických stran a soukromých podniků“, v takovém státě se totiž život „záhy stane jednorozměrným, bude pustnout, omezí se na pouhou honbu za ziskem“.

Byl to předmět sporu – často zastřeného s Václavem Klausem. Havel říkal se zřetelnou narážkou: „Často dnes slyšíme slovo ,standardní‘: budujeme standardní tržní ekonomiku, standardní politický systém i standardní politické strany, přijímáme standardní zákony, (...) sledujeme standardní reklamy... Měli bychom si však dávat pozor na to, abychom nezačali vyznávat standardnost jako takovou, standardnost o sobě, a abychom posléze nepropadli bludu, že všechno standardní, to znamená obvyklé, je automaticky i dobré. Jsou věci, které ze samé své povahy nemohou být standardní a které standardizovat by neznamenalo nic jiného, než je prostě zplošťovat či neodpustitelně zestejňovat. Vždyť život sám je úkazem bytostně nestandardním a já bych se děsil světa, který by na mně žádal, abych měl standardní ženu, standardní úsměv či standardní duši, nebo abych byl standardním spisovatelem či prezidentem. Ano, volám po standardní občanské společnosti. Ale co to znamená? Nic méně a nic víc než úctu ke všemu nestandardnímu, jedinečnému, osobitému, neobvyklému, nebo dokonce tak či onak provokujícímu. Znamená to prostě úctu k životu a jeho tajemství, důvěru v lidského ducha a příležitost pro všechny nestandardní bytosti, kterým činí radost dělat občas i něco, co činí radost jiným. Řeč o občanské společnosti je ovšem řečí o charakteru státu.“

Havel byl důsledným kritikem veškerých forem ideologického státu: druhá světová válka i válka v Jugoslávii ukázaly podstatu „etnicky čistého státu“. Komunismus ukázal podstatu státu „ideologického a třídního“. Ideu náboženského státu ukazuje fundamentalismus v některých islámských státech. „Ideologie, která zakládá stát jen a jen na tom, čím se jedni liší od jiných, a tedy na tom, co lidi rozděluje, vždycky vede k násilí.“ Jedinou alternativou státu programově nacionalistického „je dnes stát založený na občanském principu jako na principu, který lidi spojuje a nikoli rozděluje, aniž tím samozřejmě potlačuje kteroukoli z jejich příslušností“. Podmínkou vytvoření takového státu je existence občanské společnosti.

Havel nebyl kosmopolita. Vždycky zdůrazňoval svou hrdost na českou identitu a českou tradici vytýčenou jmény Husa a Komenského, Masaryka a Patočky. Hleděl ovšem – jako každý demokratický vlastenec – kriticky na temné kapitoly domácích dějin.

XVI.

Již v dopise Alexandru Dubčekovi (1969) Václav Havel uvedl příklad Edvarda Beneše z roku 1938: „A byli jste to právě vy, komunisté, kteří jste tehdy dokázali odolat sugestivní kapitulantské argumentaci a kteří jste správně pochopili, že faktická prohra nemusí být prohrou morální a že morální vítězství se může později obrátit i ve vítězství faktické, zatímco morální prohra nikdy..“

U zdrojů Benešova tragického dilematu stála sebevražedná zrada Francie a Velké Británie, Československo bylo vydáno Hitlerovi napospas. Beneš stanul před volbou: bojovat osamoceně s Hitlerem, nebo kapitulovat? Věděl dobře, psal Havel jinde, že „by bylo správné se tomuto diktátu nepodrobit. Věděl ale zároveň, co by to mohlo znamenat: tisíce a tisíce mrtvých, zničenou zemi a (...) její pravděpodobnou brzkou vojenskou porážku nepoměrně silnějším protivníkem. (...) Beneš věděl, že by jeho rozhodnutí odmítnout mnichovský diktát bylo provázeno i nepochopením a odporem demokratického světa, který by z něj udělal českého nacionalistu, škůdce míru, provokatéra a hazardéra pošetile doufajícího, že strhne i další národy do války, jež vůbec není nutná. Rozhodl se pro kapitulaci bez boje, protože se mu zdálo, že to je odpovědnější než riskovat kapitulaci zaplacenou nesmírnými obětmi.“

Důsledkem Benešovy kapitulace z roku 1938 – i té z roku 1948 – bylo „obecné rozčarování, frustrace a posléze demoralizace“. Projevilo se to „specifickým typem mravní frustrace“: Havel poctivě přiznal, že ačkoliv považoval vždycky – v disidentských letech – Benešovo rozhodnutí za „osudovou chybu“, tehdy to pro něj bývalo snadné. Teď, když je prezidentem, uvědomuje si tíhu rozhodování člověka „obtěžkaného politickou funkcí“ a „nesoucího přímou odpovědnost za osud svých spoluobčanů i jejich potomků“.

A tázal se sám sebe – v roce 1995 –, co by udělal na místě svých předchůdců. Odpovídal opatrně: nevím. Volba ozbrojeného odporu by – zřejmě – přinesla mnoho obětí a utrpení. Neuchránilo by to však před jinými ztrátami způsobenými ztrátou „mravní integrity (...) národního společenství?“

Havel shrnoval: „Pouze si myslím, že bych se asi rozhodl jinak než oni.“ Nevylučuje však, že to prohlašuje, protože ví, „co oni nevěděli: totiž k čemu jejich rozhodnutí povedou“. Nakonec, dodával, „obrátil bych se zřejmě na jednu instanci, která sice vůbec nemusí být spolehlivá, ale která se mi už nejednou osvědčila jako relativně nejspolehlivější: totiž na své svědomí, na svůj mravní instinkt, na to ve mně, co mne – jak to aspoň já cítím – přesahuje.“

Při četbě Havlových úvah jsem často přemýšlel nad Benešovým dilematem. Chápu Havlovu axiologii, ale chápu také Benešovy argumenty. Každý smí riskovat vlastní život – Havel to činil s důsledností hodnou nejvyššího obdivu. Ale smí někdo riskovat životy statisíců lidí?

Max Weber v tom viděl konflikt mezi etikou přesvědčení a etikou odpovědnosti. Havel to definoval jako konflikt pragmatismu s morálkou. Pro poctivého politika to bývá volba ovšem tragická: takový je přece smysl sporu o „menší zlo“. Domnívám se proto: v situaci Čechů z roku 1938 byl vzdor nezbytný, naproti tomu vojenská konfrontace – třebaže jen symbolická – by snad byla chybná. V tom tuším musí spočívat politická moudrost „malého národa“.

Havel ostatně své hledisko upřesnil v knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou: „Chcete-li obětovat naší společné svobodě život, můžete to udělat. Chci-li ho obětovat já, můžu to udělat. Ani vy, ani já ale nemáme právo k tomu kohokoliv dalšího nutit, respektive se ho na nic neptat a jeho život obětovat.“

Po nějaké době se v evropské debatě vrátilo téma „vysídlení“ a spolu s tím otázka Benešových dekretů. Beneš se objevil symbol zla pro některé německé politiky. Tehdy Havel napsal článek o Benešových dilematech. Nyní kladl důrazy jinak. Připomněl, že vždycky hodnotil kriticky Benešovo rozhodnutí o kapitulaci v roce 1938 i dekrety o přesídlení milionů Němců. Připomněl zároveň celek Benešovy práce: vždyť ve 30. letech ztělesňoval nejlepší evropské demokratické tradice; byl spolutvůrcem Společnosti národů; varoval před hitlerismem, „burcoval, žel neúspěšně, apatický Západ“. Benešovy příbuzné poslal Hitler do koncentračních táborů. V londýnské emigraci se stal symbolem boje Čechů s hitlerismem – tak jako byl de Gaulle symbolem Francouzů. Proč došel k názoru, že trvalý mír si vyžaduje vysídlení Němců? „Je laciné,“ psal Havel. „a povrchní odbýt tuto otázku a zkratkovitě jej jmenovat jedním dechem s Miloševičem či se Stalinem. Edvard Beneš sdílel tuto představu s politiky jako byl Churchill a Roosevelt...“

Zároveň si Havel všímal skrytého motivu protibenešovské kampaně, inspirované prostředím Svazu vyhnanců: „Upozorňuji pouze, že tento soud, má-li být spravedlivý, musí přihlížet i k tomu, zda se přenášením veškeré odpovědnosti na jediného muže někdo nezbavuje i odpovědnosti své.“

Havlovy soudy o Benešovi se neliší hodnocením, ale liší se kontextem. Nejprve psal Havel pro Čechy – a byl veden hledáním pravdy v jazyce etiky přesvědčení; druhý článek psal pro cizince – a řídil se hledáním pravdy v jazyce etiky odpovědnosti.

XVII.

Napětí mezi etikou přesvědčení a etikou odpovědnosti provázelo rovněž politické aktivity Havla – prezidenta. Stanul v souvislosti s „lustračním zákonem“ před těžkým dilematem: „parlament přijal zákon, který nepovažuji z morálního hlediska za dobrý, ale který jsem zároveň podle naší ústavy povinen podepsat“. Václav Havel dodal: „Šlo o zákon, jehož účelem je znemožnit lidem, kteří porušovali v minulosti lidská práva, působit ve státní správě. Naše veřejnost velmi těžce nese, že na mnoha úřadech se setkává s týmiž lidmi, kteří v nich působili v éře totality; její hněv je oprávněný a snaha parlamentu očistit státní správu je rovněž zcela legitimní. Problém je v tom, že příslušný zákon vychází z principu kolektivní odpovědnosti, zakazuje výkon určitých funkcí jen na základě příslušnosti jednotlivců k určitým vnějšími znaky definovaným skupinám a nedává jim právo na individuální posouzení jejich případu, čímž se dostává do rozporu se základními principy demokratického právního řádu. Interní záznamy zrušené tajné policie přitom povyšuje na jediné, poslední a nejvyšší měřítko způsobilosti.“

Pamatuji si spory kolem tohoto zákona. Hodnotil jsem jej mnohem kritičtěji než Václav a radil jsem, aby ho nepodepisoval. Viděl jsem v něm prvek strategie radikálních populistů, kteří toužili učinit z úředního antikomunismu ideologii republiky. Václav byl v hodnocení zdrženlivější. „Je to zákon nutný, mimořádný, zákon tvrdý. Zároveň je to ale zákon z hlediska základních lidských práv veskrze problematický.“

Odmítnutí podpisu mohlo znamenat otevřený střet prezidenta s parlamentem a politickou krizi ve státě. „Byl by to,“ vysvětloval Havel, „typicky disidentský, morálně bezúhonný, ale zároveň nesmírně riskantní akt občanské neposlušnosti.“

Havel zákon podepsal. A ten pomohl i „divokým lustracím“. V rozhovoru pro deník Gazeta Wyborcza Havel řekl, že „zveřejnění seznamů údajných spolupracovníků StB v (...) revui Rudé krávo způsobilo četné lidské tragedie“. Dva původci oné publikace (ostatně někdejší signatáři Charty 77) Havla žalovali. Havlův proslov u pražského soudu patří ke klasice protilustrační publicistiky.

Obviněný Havel jmenoval a citoval mnoho dopisů o lidských tragédiích, vyvolaných zveřejněním onoho seznamu, jaké dostal. Lidé ze seznamu – třebaže často naprosto nevinní, jsou „navždy očerněni a nenalézají žádnou možnost, jak se očistit“.

„Mnozí lidé,“ prohlašoval Havel, „se ocitli na seznamu bez svého vědomí, mnozí jen proto, že přijali pozvání tajných policistů do restaurace, mnozí proto, že v těžkých chvílích, o jakých nemohou mít zde přítomní žalobci ani ponětí, týráni psychicky i fyzicky a nejrůzněji vydíráni, nejčastěji hrozbou, že budou postiženy jejich děti či příbuzní, podlehli a něco podepsali. Mnohdy ani nevěděli co a mnohdy tímto podpisem, před dávnými desítiletími, vše skončilo, protože pak se vzepjali k odporu a byli za to také náležitě postiženi.“ Uvědomoval si: „Leckdos z těch, kdo mi píší,“ uvažoval, „nemá možná zcela čisté svědomí a líčí se lepší, než je.“ Tázal se však: „Jakým právem má být bez soudu a možnosti obhajoby, nadivoko a veskrze podezřelým způsobem odsouzen? Jakým právem mají trpět jeho děti a jeho příbuzní, kteří o jeho selhání nic nevěděli? Proč mají být zhanobeni lidé, kteří už nežijí a svůj příběh si odnesli do hrobu?“

„Naše společnost,“ říkal Havel, „byla po desítiletí vystavena zvůli moci, která se neštítila užívat všech prostředků nátlaku, vydírala občany psychicky, fyzicky i existenčně. Rukojmími byly především děti, jejichž budoucnost byla podmiňována povolností rodičů. Náš národ – jako i jiné národy – není složen ze samých hrdinů, proto mnoho lidí se pokoušelo moc jen různě – lépe či hůř – oklamat, neupsat jí duši a uspokojit ji drobnými ústupky, například bezobsažnými hovory s vyšetřovateli. Ale i takové hovory mohly dostat bezpočet lidí do policejních seznamů. Průzkumy ukazují, že aktivních udavačů byla spíš menšina, většinu na seznamech tvoří lidé, kteří se provinili pouze pasivním kontaktem s Bezpečností, anebo kteří se neprovinili ani tím. Velké procento tvoří lidé pronásledovaní, lidé, kteří trpěli způsobem, který si stěží umí představit většina těch, kteří dokázali proklouznout předchozí érou tak, že nestáli Bezpečnosti ani za povšimnutí. Údajné seznamy údajných spolupracovníků StB mají veskrze nejasný původ, jsou plny různých chybných údajů, ba leccos nasvědčuje tomu, že jsou dílem obratných desinformátorů z řad StB, a to jak těch, kteří je po léta sestavovali, tak těch, kteří je dali k dispozici tisku. (...) Celou věc považuji za jeden z největších úspěchů StB, které se podařilo na dlouhá léta zamořit ovzduší demokratického státu, zmobilizovat všechnu spodinu, jejíž největší radostí je ubližovat jiným, cynicky jí nabídnout jako dobově příhodnou záštitu prapor bojového antikomunismu... Samozvaní samosoudci, kteří sedí zde – na lavici žalobců –, jsou jen pokračovateli komunistické ideologie nenávisti, msty a totalitního odporu k právu. Jejich revue je stoka, šířící lež a zlobu. Je to hanba našeho nezávislého tisku.“

Václav Havel, prezident – disident, provedl bezchybnou diagnózu: takto se dere skrze hon na agenty nenávist do veřejného života. Jako prezident se řídil etikou odpovědnosti; jako obviněný se odvolal na disidentskou etiku přesvědčení.

XVIII.

Není a nikdy nebylo nenávisti ve spisovatelství Václava Havla. Kdysi se vyznal, že není schopen nenávisti. Jeho devizou – často vysmívanou cyniky, chytráky a hlupáky – byla věta: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“

Uměl však pozorně – ač bez empatie –sledovat „lidi nenávisti“. O svých pozorováních vyprávěl ve skvělém eseji Anatomie nenávisti; byla to přednáška, pronesená v létě 1990 v Oslu. Poslouchal jsem tu přednášku a dobře jsem si zapamatoval vlastní fascinaci prostotou a železnou logikou oněch úvah.

Kdo jsou tedy – podle Havla – nenávistní lidé? „Jsou to lidé aktivní. (...) Jejich nenávist se mi zdá být vždycky projevem jakési velké a v podstatě neukojitelné touhy, (...) jakési zoufalé ambice. (...) Lidé nenávidějící, aspoň jak já je poznal, jsou lidmi s trvalým, nevykořenitelným a samozřejmě skutečnému stavu věcí hluboce nepřiměřeným pocitem ukřivdění. Tito lidé jako by chtěli být bezbřeze ctěni, respektováni a milováni a jako by byli nepřetržitě sužováni bolestivým zjištěním, že ostatní jsou jim nevděčni a neodpustitelně k nim nespravedliví, protože nejen že je nectí (...), ale dokonce je – aspoň jak jim se zdá – přehlížejí. V podvědomí nenávidějících dřímá zvrácený pocit, že jsou jedinými pravými držiteli kompletní pravdy, a tudíž jakýmisi nadlidmi či dokonce bohy (...) Nenávist je ďábelskou vlastností padlého anděla: je to stav duše, která chce být Bohem, ba myslí si dokonce, že jím je, a neustále je trýzněna náznaky, že jím není (...) Všiml jsem si, že pro nenávidějícího je jeho nenávist důležitější, než její objekt, a že její objekty je schopen střídat velmi rychle, aniž se tím cokoli na jeho vztahu k nim změní. (...) Nenávidějící člověk nezná úsměv, ale jen škleb. Není schopen vesele žertovat, ale jen se nakysle posmívat. Není schopen skutečné ironie, protože není schopen sebeironie; autenticky se totiž dokáže smát jen ten, kdo se umí smát sám sobě. (...) Pro nenávidějícího je příznačná vážná tvář, velká urážlivost, silná slova, křik, naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost. (...) Kdo nenávidí jednotlivce, je téměř vždy schopen podléhat nenávisti skupinové nebo ji i šířit. (...) Kolektivní nenávist zbavuje lidi samoty, opuštěnosti, pocitu slabosti, bezmoci a přehlížitelnosti, čímž samozřejmě pomáhá čelit jejich komplexu nedocenění a neúspěchu. Nabízí jim totiž pospolitost, vytváří z nich jakési zvláštní bratrstvo. (...) Mohou se donekonečna navzájem ubezpečovat o své ceně, ať už tím, že se předhánějí v projevech nenávisti ke zvolené skupině viníků jejich ukřivdění.“ Kolektivní nenávist se rodí nenápadně: „Existuje totiž celá série zdánlivě nevinných stavů obecné mysli, které tvoří téměř nepostřehnutelné předstupně potenciální nenávisti, jakési rozsáhlé a úrodné pole, na němž se její semínka snadno uchytnou a snadno pak klíčí.“

Na závěr Havel prohlásil: „Dnešní (1990) střední s východní Evropa bývá některými pozorovateli líčena jako potenciální sud prachu, totiž jako prostor rozmáhajícího se nacionalismu, etnické nesnášenlivosti a tudíž i různých projevů kolektivní nenávisti. (...) Nesdílím pesimismus zmíněných pozorovatelů. Přesto uznávám, že kout světa, z něhož přicházím, by se mohl stát – kdybychom si nezachovali bdělost a zdravý rozum – příhodnou půdou pro vznik a rozvoj kolektivní nenávisti. Je tomu tak z mnoha víceméně srozumitelných důvodů.“

Václav Havel si po všechna léta, která přišla, zachoval bdělost a projevoval zdravý rozum.

Ta hrstka citací poskytuje představu o rozměrech Havlových úvah o nenávisti. Jejich výstižnost snadno ocení každý, kdo sledoval osudy transformace po komunismu, zvláště pak tragickou válku v Jugoslávii. Proto by se Havlův esej měl stát povinnou školní četbou ve všech zemích střední a východní Evropy.

XIX.

Ani v obsáhlém článku nelze komentovat veškeré bohatství literárního díla Václava Havla. To je nejryzejší esejistika, tak ryzí jako George Orwell a Hannah Arendtová, jako Josif Brodskij a István Bibó, Leszek Kołakowski a Czesław Miłosz. Je to spisovatel velmi vnímavý vůči křesťanskému poselství. Vyjadřoval přesvědčení, że „v základech všech náboženství je myšlenka tolerance, porozumění druhému, pomoci bližnímu, prostě myšlenka dobra, které Bůh od člověka očekává“.

Když přijímal Cenu sv. Vojtěcha (1999), říkal o patronovi ceny:

„Ve svém pozemském počínání byl vlastně trvale neúspěšný, osudem a prostředím pronásledovaný, málo pochopený.“ Kým tedy je pro náš dnešní den? Je zrcadlem „naší malosti a našeho sobectví, tedy jako jakési naše špatné svědomí“. Svatý Vojtěch „byl zřejmě tím, kdo artikuloval určité hodnoty a ideály, aniž byl schopen je viditelně prosadit či promítnout do společenských faktů“. Patrně proto byl ve své době – i později – výzvou. „Jeho odkaz jako by tedy byl nenápadným, leč trvalým čeřením stavu založeného na ústupu z ideálů ve prospěch takzvané reality.“

Nejsem odborníkem na životopis svatého Vojtěcha. Soudím však – třebaže Havel neutrpěl v politice tak mnoho porážek –, že právě tak o něm budou psát historikové: jako o svědomí vlastní doby, prorokovi mezi pragmatiky, čeřiteli stojaté vody v evropském rybníku.

Dnes už Havel není politikem. Zase je spisovatelem zneklidňujícím, originálním a nepokorným. Ale přece on byl politikem zvláštního druhu jako Martin Luther King, Mahátma Gandhí, Nelson Mandela, Andrej Sacharov, Jacek Kuroń; byl v politice tím, kdo svědčí, jednou z morálních autorit své doby.

Byl přitom prezidentem nanejvýš nebanálním – protože i člověkem je nebanálním. Cítil se spjat s tradicí vzpoury roku 1968; říkal o sobě „já patřil ke generaci Beatles“. Sympatizoval s hnutím hippies; s hudbou a výtvarným uměním 60. let, bosými hochy a dívkami, procházejícími se po New Yorku s řetízky kolem krku.

Jako disident zbožňoval hudbu Rolling Stones nebo Franka Zappy, které potom – jako prezident – hostil v Praze. Také jako disident byl organizátorem hromadného protestu proti procesu s hudebníky The Plastic People of the Universe. V jejich hudbě a postoji našel „výraz životního pocitu lidí drcených bídou tohoto světa“, čistotu, stud i metafyzické hoře. Protest proti procesu „Plastiků“ integroval různá prostředí a vedl k Chartě 77. Po letech – jako prezident – chodil Havel na koncerty Plastiků.

Jako disidenta ho přitahovala Heideggerova, Patočkova či Lévinasova filozofie, a stopy této fascinace můžeme snadno najít v jeho prezidentských projevech.

Jako začínající spisovatel vydal – jako první – esej o tvorbě Bohumila Hrabala; jako prezident republiky pozval Hrabala na sklenici piva spolu s prezidentem USA Billem Clintonem.

Neliboval si v kontaktech s premiérem Václavem Klausem. Lišili se vším: temperamentem, vzrůstem, žebříčkem hodnot, životopisy, smyslem pro humor. Klaus, šikovný a pilný, narcista bez skrupulí; člověk, o němž psal Havel: „Buď se někoho bojí, nebo někoho ponižuje.“

Po prvních volbách do parlamentu české Občanské fórum a slovenská Veřejnost proti násilí rozhodly, že Klaus nebude ministrem financí, resort požadovali Slováci. Havel – jako prezident – dostal „nepříjemný úkol“ – informovat Klause, że nebude ministrem, ale guvernérem Národní banky. Píše o tom: „Při plnění tohoto úkolu jsem hanebně selhal: když jsem to Klausovi řekl, opáčil, že to je vyloučené, že ho celý svět zná jako československého ministra financí, že jinou funkci zastávat nemůže a že jeho odchod z vlády by byl katastrofou pro celé Československo. A já, místo abych řekl, že takto rozhodla vítězná politická síla, a nechce-li do banky, ať si dělá, co chce, jsem zdvořile ustoupil a řekl něco jako ,tak dobrá‘. Občanské fórum se na mne zlobilo, že jsem nesplnil úkol, a Klausův odpor ke mně přerostl v nenávist. Zachoval jsem se jako typický špatný politik: neprovedl jsem, co jsem provést slíbil, a navíc se mi podařilo všechny naštvat.“

Kolikpak politiků o sobě dokáže mluvit s takovým odstupem a takovou ironií?

Havel nebyl typický politik. Bil do očí svým idealismem, pravdomluvností, odvahou postavit se zmatenému veřejnému mínění. Uskutečňoval politiku vycházející z přesvědčení, že ač „nikdo z nás – jako jednotlivec“ svět nezachrání, „každý se musíme chovat tak, jako by to bylo v našich silách“.

Takovou mluvou dráždil a pobuřoval. V tomto smyslu nebyl politikem své doby, třebaže svou dobu výrazně poznamenal.

Kým tedy byl v politice? Byl – zopakuji Havlovu metaforu – „jako Baudelairův albatros – trochu nad zemí, po níž kráčet mu bránil „pár křídel olbřímích“.

Ten albatros české politiky se zarputile potýkal s otázkou naprosto nepolitickou, s otázkou po smyslu života. Bylo to pro něj totožné s otázkou náboženskou – po „absolutním horizontu“.

Tak také pohlížel na smrt: „vědomí smrti je nejvlastnějším východiskem každé skutečně lidské, tj. uvědomělé, vůle k životu.. (...) Žijeme-li přesto, že víme o nevyhnutelnosti své smrti, a žijeme-li přitom dokonce jako lidé, totiž důstojně a smysluplně, pak to je možné jen dík naší pevné vnitřní zkušenosti absolutního horizontu bytí, kterou v nás právě vědomí smrti probudilo.“

Po mnoha letech – v prosinci 2005 – poznamenal:

„Snažím se být trvale připraven na poslední soud. Na soud, kterému nezůstane nic utajeno, který všechno, co je třeba ocenit, náležitě ocení. (...) Proč mi ale tak záleží na konečném hodnocení? Vždyť by mi to už mohlo být jedno. Není mi to jedno, protože jsem přesvědčen, že má existence – tak jako všechno, co se kdy stalo – rozčeřila hladinu bytí, které po té mé vlnce, byť by byla jakkoli okrajová, bezvýznamná a pomíjivá, je a navždy z principu bude jiné než před ní.“

Václav Havel, podle vlastních slov „buržoazní dítě, laborant, voják, kulisák, divadelní autor, disident, vězeň, prezident, penzista, veřejný fenomén a poustevník, údajný hrdina a tajný strašpytel“, věří, že „tu bude navždy“. V roce 1986 řekl, že „lepší než žít beze cti je nežít vůbec“. Proto žil se ctí. Jak málokdo jiný.

XX.

Jan Patočka proti sobě kladl tradici velkých českých dějin a malých českých dějin. Symbolem té první byl T. G. Masaryk, člověk odvážný, rozhodný a důsledný. Symbolem té druhé byl E. Beneš, „ctižádostivý, pilný, mnohomluvný průměr“. „A právě takovému člověku,“ psal Patočka, „bylo svěřeno (r. 1938; A. M.), aby rozhodoval o budoucím mravním profilu českého národa – musel rozhodovat a rozhodl se pro malost.“

Nevím, zda Patočka není na Beneše příliš přísný. Vím naproti tomu, že Havel uvedl Čechy na cestu Velkých dějin.

Setrvají na ní?

Autor a překladatel čerpali mj. z:

Piotr Majewski: Edward Benesz i kwestia niemiecka w Czechach, Jan Patočka: Kacířské eseje o filozofii dějin, Jan Patočka: Co jsou Češi?, Mariusz Surosz: Pepíci, Václav Havel: Dálkový -výslech (rozhovor s K. Hvížďalou), Pavel Kosatík: Člověk má dělat to, nač má sílu. Život Olgy -Havlové, Václav Havel: Thriller, Dopisy Olze, Prosím stručně (s K. Hvížďalou), Spisy Bohumila Hrabala, digitální archiv Knihovny Václava Havla, Souvislosti (digitální archiv).

Psáno pro deník Gazeta Wyborcza. Listům laskavě poskytnuto autorem, pro české vydání mírně upraveno.

Adam Michnik

Obsah Listů 5/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Adam Michnik

Cestou velkých dějin češství

K 75. narozeninám Václava Havla

I.

II.

III.

IV.

V.

VI.

VII.

VIII.

IX.

X.

XI.

XII.

XIII.

XIV.

XV.

XVI.

XVII.

XVIII.

XIX.

XX.

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu